ECLI:CZ:US:2014:2.US.3806.13.1
sp. zn. II. ÚS 3806/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti D. Ch., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem Tyršova 1714/27, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1017/2013-63 ze dne 10. 10. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 73/2012 ze dne 14. 3. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 54 T 1/2007 ze dne 21. 9. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti dle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák."), kterého se dopustil jednáním blíže specifikovaným v citovaném rozhodnutí a za které byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky a 8 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému peněžní částku ve výši 4 112 859 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že stěžejní otázkou byla v daném trestním řízení právní kvalifikace vytýkaného protiprávního jednání. Ta nakonec byla dle jeho názoru vyřešena tak, že "jsem se dopustil trestného činu podvodu, a to přesto, že nejen Ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství, ale zejména Nejvyšší soud původně zcela jednoznačně vyloučili eventualitu kvalifikovat vytýkané jednání po právní stránce jako trestný čin podvodu". Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukázal na vady dokazování, zejména neprovedené důkazy. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Úvodem se sluší poznamenat, že stěžovatel ústavní stížností napadá též rozsudek soudu prvního stupně, který ale byl v celém rozsahu zrušen odvolacím soudem, jenž ve věci sám znovu rozhodl. Z toho důvodu mohou být předmětem přezkumu Ústavního soudu toliko rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní stížnost je v zásadě opakováním argumentů, které stěžovatel již vznesl v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy (zejména pak Nejvyšší soud) ústavně konformním způsobem vypořádaly. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, resp. s hodnocením důkazů, však ústavní stížnost důvodnou bez dalšího nečiní.
Pokud jde o námitky týkající se údajných vad v dokazování včetně tzv. opomenutých důkazů, zabývají se jimi ve svých rozhodnutích vrchní soud (str. 20 a násl.) i Nejvyšší soud (str. 13). Jejich (v případě vrchního soudu velmi podrobnému) výkladu v tomto směru nelze ničeho vytknout a Ústavní soud na jejich vývody stran této námitky plně odkazuje.
Výhradám stěžovatele týkajícím se právní kvalifikace jednání, za které byl odsouzen, nemůže Ústavní soud rovněž přisvědčit. Tyto námitky se staly předmětem dovolacího přezkumu, přičemž Nejvyšší soud dostatečně podrobně vyložil, proč jim nelze vyhovět. Předně poukázal na to, že v dřívějším odsuzujícím rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 54 T 1/2007, ze skutkové věty výroku o vině vyplynulo, že obviněný předmětný materiál (kultivační soupravy) fakticky odebral a naložil s ním "dosud nezjištěným způsobem", s tím, že jednání stěžovatele tak nemohlo vykazovat znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (nebylo možné uvádět v omyl jinou osobu tyto dispozice provádějící), z čehož pak vycházel i právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010. Avšak poté, co soudy doplnily dokazování znaleckými posudky ohledně osudu předmětných kultivačních souprav, jejich doby použitelnosti a ceny a ohledně vyčíslení nejvýše možného spotřebovaného množství příslušného vyvíječe, provedly také další důkazy (zejména výslechy svědků) důležité pro rozhodnutí ve věci, z nichž vyplynul závěr, že stěžovatel určoval množství, druh a jakost specifického zdravotnického materiálu pro pracovní činnost, který je třeba objednat, avšak k realizaci objednávek potřeboval součinnost dalších osob (pracovnic ekonomického oddělení), které tyto objednávky realizovaly, a to jménem ředitele, jakožto statutárního orgánu příslušného zdravotního ústavu. Nejvyšší soud k tomu podotkl, že jelikož v důsledku provedení nových důkazů ztratil vyslovený právní názor svůj skutkový základ, na němž byl založen, není jím orgán, jemuž byla věc přikázána, nadále vázán (srov. str. 10 usnesení dovolacího soudu). Takové odůvodnění změny v právní kvalifikaci jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní. Nelze přehlédnout, že takřka identické zdůvodnění použité právní kvalifikace, dokonce ještě obsáhlejší, obsahuje též rozhodnutí odvolacího soudu (srov. str. 17 - 19). Ani v něm Ústavní soud žádné neústavní prvky nezjistil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž polemizuje s hodnocením skutkových okolností ze strany obecných soudů. Nicméně zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Tu je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu