ECLI:CZ:US:2014:2.US.3830.13.1
sp. zn. II. ÚS 3830/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Marty Dvořákové, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 279/2013-212 ze dne 17. 9. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 9 C 209/2008-191 ze dne 14. 1. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovatelce, v původním řízení žalované, povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 43 596,50 Kč s příslušenstvím, na náhradě nákladů řízení částku 32 818,50 Kč a České republice na náhradě nákladů řízení částku 3 320,83 Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že výrok o náhradě nákladů řízení změnil co do jejich výše na 46 152 Kč, jinak napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k překvapivému závěru o neplatnosti nájemní smlouvy. Stěžovatelka dle svých slov v odvolání nenapadala platnost nájemní smlouvy, a nepovažovala tak za nutné označovat další důkazy k prokázání právního důvodu užívání prostor, když se jednalo o listiny staré více než 30 let. Městský soud v Praze však, aniž by stěžovatelku byl poučil o tom, že má jiný názor na platnost nájemní smlouvy, vyslovil, že nájemní smlouva je neplatná, což stěžovatelka označila za flagrantní porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že ač byla řádně vyrozuměna o termínu nařízené prohlídky bytu znalci, tuto prohlídku neumožnila, znalce do bytu nepustila a ani nezajistila jejich vstup do domu či bytu, třebaže v té době na uvedené adrese již nebydlela. Stěžovatelka rovněž brojí proti změněné výši nákladů řízení, majíc za to, že k jejich navýšení ze strany městského soudu došlo neoprávněně, což v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ačkoliv Ústavní soud dílčí pochybení v postupu Městského soudu v Praze zjistil, přesto nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.
Ve vztahu k dotčenému rozhodnutí odvolacího soudu sice je možno konstatovat, že se dopustil procesního pochybení, když dospěl k překvapivému závěru o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, aniž by byl účastníky řízení vyzval v souladu s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř., a to za situace, kdy ani rozhodnutí soudu prvé stolice nebylo na platnosti nájemní smlouvy založeno, a ani účastníci v odvolacím řízení ničím takovým neargumentovali. Poučení dle §118a odst. 2 je přitom namístě tehdy, jestliže účastník řízení vycházel z právního názoru odlišného od toho, k jakému soud (v daném případě Městský soud v Praze jako soud odvolací) dospěl v průběhu řízení, a v důsledku neúplnosti vylíčení rozhodných skutečností je proto vyzván k doplnění těchto rozhodných skutečností s poučením o rozsahu a následcích nesplnění výzvy (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4680/12 ze dne 16. 7. 2013). Obdobně i závěr odvolacího soudu o nesoučinnosti stěžovatelky ve vztahu k nařízené prohlídce stěžovatelkou obývaných prostor znalci neobstojí, poněvadž sám městský soud si musil být dobře vědom skutečnosti, že stěžovatelka byt opustila po jeho předání ("odevzdání") dne 17. 1. 2008, jak i plyne z rekapitulace rozhodnutí nalézacího soudu (srov. str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Nicméně Ústavní soud dal ve své dosavadní judikatuře mnohokrát najevo, že za těchto okolností je třeba vážit, zda je pro tyto vady třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže kupř. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v případě stěžovatelky, kdy zamítavé rozhodnutí soudu prvé stolice a jeho potvrzení soudem druhé stolice bylo založeno především na tom, že stěžovatelka užívala v rozhodném období byt o velikosti 96,91 m2, ačkoliv měla nájemní smlouvu na byt o velikosti 59 m2, kdy místnosti o celkové výměře 37,91 m2 k bytu připojila po rozhodnutí o jejich přidělení, avšak stavební úpravy provedla bez souhlasu majitele domu a bez stavebního povolení, zejména pak v řízení nedoložila rozhodnutí o kolaudaci bytu po provedených úpravách.
Proto i kdyby odvolací soud po zrušení jeho rozhodnutí upustil od vytýkaných pochybení (procesního a skutkového), nezměnilo by to ničeho na otázce vzniku bezdůvodného obohacení, tedy tato skutečnost by se neodrazila na změně ve výroku ve věci samé. Sluší se poznamenat, že stěžovatelce se v řízení stalo zjevně osudným, že jí tvrzený souhlas s těmito úpravami, údajně udělený předchozím vlastníkem domu, nebyl a nemohl být prokázán, jelikož jednak neměl být učiněn v písemné formě, jednak stěžovatelkou navržený výslech předchozího vlastníka domu, který by jeho existenci mohl potvrdit, nemohl být proveden s ohledem na to, že dotyčný svědek byl Policií ČR hledán jako nezvěstný.
Pokud jde o námitky směřující do nákladů řízení, ani těm nemohl Ústavní soud přisvědčit. Pakliže stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro změnu výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle §224 odst. 2 o. s. ř. nebyly splněny, neboť odvolací soud odvoláním napadený výrok soudu prvního stupně potvrdil, přičemž ani stěžovatelka, ani vedlejší účastník nákladový výrok nezpochybnili, dlužno poznamenat, že odvolací soud tak učinil z důvodu zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2012 (č. 116/2013 Sb.), a to s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu publikovaného spolu s uvedeným plenárním nálezem pod č. 117/2013 Sb. Z těchto důvodů musil být nákladový výrok rozsudku soudu prvého stupně přezkoumán z úřední povinnosti. K tomu je třeba dodat, že tento akcesorický výrok následkem odvolání nenabyl právní moci. Nejde tak o případ porušení dispoziční zásady, jak se domnívá stěžovatelka.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky ani pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, ani pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu