ECLI:CZ:US:2014:2.US.3874.13.1
sp. zn. II. ÚS 3874/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Pavla Švece, zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou, se sídlem Macharova 376, 276 01 Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 2. 3. 2012 č. j. 15 Co 826/2011-136 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 1051/2013-161, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 3. 2012, č. j. 15 Co 826/2011-136 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl výrok rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 1. 7. 2011, č. j. 9 C 147/2010-109, jímž bylo stěžovateli uloženo vyklidit část v něm blíže specifikované nemovitosti do 30. 4. 2017, změněn ve lhůtě k plnění tak, že stěžovateli uložil ji vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni do 6 měsíců od právní moci usnesení, a dále změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, č. j. 26 Cdo 1051/2013-161 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), ve znění účinném do 31. 12. 2012 odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu jako nepřípustné s tím, že dovolání proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o době vyklizení, není přípustné podle §237 odst. 1 OSŘ, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a rovněž dle ustálené rozhodovací praxe není přípustné dovolání proti nákladovým výrokům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, stručně shrnuto, že soud prvého i druhého stupně rozhodovaly formalisticky, zejména pak dostatečně nezohlednily otázku dobrých mravů, kdy předmětnou nájemní smlouvu k bytu, jejíž platnost žalobkyně úspěšně napadla, uzavíral v dobré víře. Navíc nesouhlasí s tím, že krajský soud přihlédl mimo jiné i k tomu, že stěžovatel profesně působí v oblasti realit a vlastní řadu nemovitostí a měl by si tak být schopen během 6 měsíců najít jiné bydlení, kdy namítá deficit předvídatelnosti, když k takovémuto závěru se neměl možnost v řízení vyjádřit.
Stěžovatel je z uvedených důvodů přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na rovnost účastníků v řízení garantovaného v čl. 37 odst. 3 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části podaná po lhůtě.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž důvody této nepřípustnosti ve svém usnesení vyložil. Správnost takového posouzení podaného dovolání stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani žádným způsobem nerozporuje. Ústavní soud za této situace shledává ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou. Ve zbytku, tedy pokud jde o usnesení krajského soudu, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou.
§72 odst. 3 až 5 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, stížnost bez jednání odmítne.
Podáním nepřípustného opravného prostředku k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti proti jím napadeným rozhodnutím nedochází (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/06). To neplatí pouze tehdy, jestliže by mimořádný opravný prostředek byl orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což ale není případ projednávané věci (a stěžovatel to ani netvrdí). Za rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu citované úpravy v zákoně o Ústavním soudu je tak třeba považovat usnesení krajského soudu ze dne 2. 3. 2012. To bylo stěžovateli doručeno v průběhu roku 2012, což je zjevné již z toho, že stěžovatel proti němu podal, jak uvádí v ústavní stížnosti, dovolání dne 18. 6. 2012. Ústavní stížnost však byla podána až dne 19. 12. 2013.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části zjevně neopodstatněný a z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík
předseda senátu