ECLI:CZ:US:2014:2.US.403.13.1
sp. zn. II. ÚS 403/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jana Zajíčka, zastoupeného JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem se sídlem V Jirchářích 60/6, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 0 Nt 1104/2012-5 ze dne 27. 11. 2012 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Děčín, č. j. KRPU-232848-90/TČ-2012-040271 ze dne 25. 10. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Děčíně dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl jako nedůvodnou stížnost, jíž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení policejního orgánu, kterým mu byla dle §66 odst. 1 tr. ř. uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč, když stěžovatel v postavení svědka přes výslovné poučení a zákonnou výzvu měl neoprávněně odepřít svědeckou výpověď v trestní věci vedené u zmíněného policejního orgánu pod výše citovaným číslem jednacím a posléze u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 9/2013.
Proti uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel především tvrdí, že mu byla udělena pořádková pokuta navzdory tomu, že z protokolu o jeho výslechu jednoznačně plyne, že odmítl podat svědeckou výpověď z důvodu, "aby se to neotočilo proti němu", což v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Orgány činné v trestním řízení vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení o stížnosti před okresním soudem, s nimiž se tento soud vypořádal, resp. představuje toliko polemiku s hodnocením protokolu o výslechu svědka, které v napadených rozhodnutích stížnostní soud vyjádřil. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Pokud jde o námitku stěžovatele spočívající v argumentu, že policejní orgán přistoupil k udělení pořádkové pokuty, ač stěžovatel uvedl, že vypovídat nechce a nebude, "aby se to neotočilo proti němu", dlužno poznamenat, že v příslušném protokolu (č. l. 151 - 154 vyšetřovacího spisu) doslovně stojí, že "svojí výpovědí bych si sobě trestní stíhání nezpůsobil, beru na vědomí ustanovení §66 tr. řádu, a to o udělení pořádkové pokuty, kdy toto upozornění beru na vědomí a vypovídat nechci a nebudu, a to aby se to neotočilo proti mně" (č. l. 153). Z právě uvedeného je zřejmý protimluv stěžovatele, který na jedné straně tvrdí, že by si svědeckou výpovědí trestní stíhání nezpůsobil, na druhé straně pak takřka vzápětí uvádí, že tak činí z důvodu, "aby se to neotočilo" proti němu.
Za této situace pak nelze přehlédnout, že výslech stěžovatele jako svědka se uskutečnil za přítomnosti jeho právního zástupce, tehdy Mgr. Pavla Krase, přičemž jak stěžovatel, tak i jmenovaný obhájce předmětný protokol bez výhrad podepsali, resp. svými podpisy stvrdili jeho správnost (stěžovatel podepsal dokonce každý list protokolu), jakož i to, že v protokolu nežádají žádných změn ani doplnění (č. l. 154). Je tedy zřejmé, že bylo především na tehdejším obhájci, aby byl protokol ve sporné části upraven a "ambivalence" ve vyjádření stěžovatele odstraněna. Pakliže stěžovatel takový procesní prostor bez vážných důvodů, které by mu v tom bránily a které ostatně ani v ústavní stížnosti nezmiňuje, nevyužil, nemůže k této námitce nyní Ústavní soud přihlédnout. Jinou by se však situace mohla jevit v případě, kdy by stěžovatel byl vyslýchán sám bez účasti právního zástupce. S přihlédnutím k obsahu protokolu by pak bylo třeba zmíněný protimluv vyložit ve prospěch vyslýchaného, poněvadž nároky na posouzení správnosti protokolu (v širokém slova smyslu) vyslýchanou osobou je třeba s ohledem na povahu výslechu v trestní věci a zpravidla i na povahu této osoby klást nižší než když je svědek vyslýchán za účasti obhájce, resp. právního zástupce. Stěžovateli se však dostalo služeb kvalifikovaného právního zástupce, který jej mohl odborně i morálně ve styku s policejním orgánem podpořit, a proto Ústavní soud nemíní být v dané věci shovívavým co do podmínky řádného využití vzpomínaného procesního prostoru.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu