ECLI:CZ:US:2014:2.US.432.14.1
sp. zn. II. ÚS 432/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Mohyly, zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 434/1a, Havířov - Město, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava ze dne 12. 11. 2013 č. j. OKFK-3016-330/TČ-2012-252502, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. 4 VZV 6/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými usneseními orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivé projednání věci, právo na nedotknutelnost osoby, právo na osobní svobodu, právo na obhajobu a právo na rovné postavení v trestním řízení, a aby z tohoto důvodu uvedená usnesení zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava ze dne 12. 11. 2013 č. j. OKFK-3016-330/TČ-2012-252502 bylo zahájeno trestní stíhání - kromě dalších osob - i proti stěžovateli pro dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaného jako dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu účastenstvím ve formě pomoci dle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dále pro dílčí útoky pokračujícího pokusu zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaného účastenstvím ve formě pomoci dle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a konečně pro dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaného účastenstvím ve formě pomoci dle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že - zkráceně řečeno - jako obchodní zástupce společnosti DZIMAS Steel, a. s., účelově a fiktivně vystavoval mezinárodní nákladní listy, přepravní a dodací listy Martinovi Pecharovi, který zajišťoval fiktivní dopravu betonářské oceli, a to v rámci vzájemné domluvy s ostatními obviněnými v úmyslu zkrátit daňové povinnosti a neoprávněně získat daňové výhody prostřednictvím uměle vytvořeného řetězce obchodních společností tím, že jedna společnost nakupovala od druhé totožnou betonářskou ocel za předem domluvenou cenu bez vstupu a výstupu zboží a ve stejný den prodávala další společnosti za cenu nižší, než zboží nakoupila, a z takto přijatých plnění si společnost DZIMAS Steel, a. s., v rozporu se zákonem nárokovala odpočet DPH a osvobození od DPH.
3. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě usnesením ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. 4 VZV 6/2013 zamítl stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou. Konstatoval, že výrok usnesení policejního orgánu obsahuje všechny požadované zákonné náležitosti; popis skutku je náležitě konkrétní, je popsán způsob páchání trestné činnosti, specifikován její následek, vymezena úloha každého z obviněných i vyjádřena subjektivní stránka trestné činnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že ve vztahu k jeho osobě je usnesení o zahájení trestního stíhání velice stručné a nepřezkoumatelné, protože kromě sdělení "které účelově nebo fiktivně vystavoval Lubomír Mohyla" v něm absentuje jakýkoli další popis objektivní stránky trestného činu, tj. jak k jednání stěžovatele mělo docházet apod. K tomu stěžovatel podotýká, že vystavování faktur není ničím protizákonným. Stěžovatel je názoru, že popis objektivní stránky trestného činu je bezpodmínečně nutný pro hodnocení jeho subjektivní stránky a také konstatuje, že v usnesení chybí popis příčinné souvislosti mezi vystavováním faktur a údajným krácením DPH. Vrchnímu státnímu zastupitelství stěžovatel vytýká, že v rozporu s nálezem ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 se jeho námitkami nezabývalo a na základě povšechného a obecného odůvodnění je vyhodnotilo jako nedůvodné.
5. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996, N 43/5 SbNU 363 a sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000, N 30/17 SbNU 221), za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).
8. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
9. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 trestního řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží. Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho hlavním smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 698/13 ze dne 30. 1. 2014).
10. Stěžovatelovým námitkám stran nedostatečnosti popisu skutků, které měl spáchat, nelze přisvědčit. Subjektivní stránka zvlášť závažných zločinů, pro které byl obviněn, je v usnesení o zahájení trestního stíhání vystižena slovy "v úmyslu zkrátit daňové povinnosti a neoprávněně získat daňové výhody", a tedy dostatečně jednoznačně formulována tak, aby z uvedených slov bylo patrno, že zavinění, a to ve formě úmyslu, bylo v jednání stěžovatele přítomno. Co do objektivní stránky trestných činů je stěžovateli třeba připomenout, že stěžovatel byl článkem řetězu, který směřoval k jednání postižitelnému trestním zákoníkem, a to k nárokování si odpočtu DPH a k uplatnění osvobození od DPH v rozporu se zákonem. Jednání stěžovatele má v celé popsané trestné činnosti pouze dílčí charakter a tomu pak odpovídá jeho popis ve skutkové větě usnesení policejního orgánu; zjišťování detailních okolností, za jakých k vystavování listin docházelo, bude věcí dalších stadií trestního řízení. Vystavování mezinárodních přepravních listů a přepravních a dodacích listů samo o sobě není protiprávním jednáním, ovšem ve světle popsaných transakcí nabývá významu trestněprávního, neboť bylo nezbytnou podmínkou pro to, aby k transakcím a k následnému nárokování si odpočtu DPH a uplatnění osvobození od DPH mohlo dojít a byla tak naplněna skutková podstata uvedených trestných činů. Ze skutkové věty je rovněž patrno, že na podkladě řady transakcí, jejichž uskutečnění bylo závislé i na vystavení příslušných přepravních dokumentů stěžovatelem, došlo k nezákonnému krácení DPH a že je tedy dán příčinný vztah mezi stěžovatelovým jednáním a zkrácením daně.
11. Způsob, jakým se státní zástupce vrchního státního zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal s námitkami stěžovatele, byť v něm reagoval souhrnně na jednotlivé obdobné námitky většího počtu obviněných, považuje Ústavní soud za akceptovatelný z ústavněprávního hlediska.
12. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu