ECLI:CZ:US:2014:2.US.450.14.1
sp. zn. II. ÚS 450/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 66/2013-43 ze dne 29. 11. 2013, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Af 57/2012-65 ze dne 19. 6. 2013, rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK/38261/2011/OEKO ze dne 22. 11. 2011, č. j. KUJCK/42649/2011/OEKO ze dne 29. 11. 2011, č. j. KUJCK/42640/2011/OEKO ze dne 29. 11. 2011, č. j. KUJCK/42666/2011/OEKO ze dne 29. 11. 2011 a č. j. KUJCK/42640/2011/OEKO ze dne 29. 11. 2011, rozhodnutím Městského úřadu Tábor, č. j. METAB 18239/2011/OF/Kr, ze dne 5. 4. 2011, č. j. METAB 45666/2011/OF/Kr, ze dne 13. 9. 2011, č. j. 45722/2011/OF/Kr, ze dne 13. 9. 2011, č. j. METAB 45729/2011/OF/Kr, ze dne 13. 9. 2011 a č. j. METAB 45733/2011/OF/Kr ze dne 13. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Af 57/2012, se podává, že v záhlaví označenými rozhodnutími Městského úřadu Tábor, odboru financí (dále též "správce poplatku"), nebylo vyhověno žádostem stěžovatelky o vrácení vratitelného přeplatku z místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, a to s odůvodněním, že tuto úhradu nelze podle §154 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), považovat za přeplatek a žádosti nejsou důvodné. Proti rozhodnutím správce poplatku podala stěžovatelka odvolání, která Krajský úřad Jihočeského kraje (dále též "odvolací orgán") dalšími napadenými rozhodnutími zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelkou provozovaná zařízení podléhají poplatkové povinnosti, místní poplatky byly vyměřeny na základě účinného právního předpisu a stěžovatelka nemá na svém účtu evidován žádný vratitelný přeplatek.
Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl. Následně podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti v podstatě namítá, že se žádný ze správních orgánů ani soudů řádně nevypořádal s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, jde-li o zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Tvrdí také, že správní soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Vyslovuje rovněž přesvědčení, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny. Dle jejího názoru daňový řád nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Opačný postup správce daně měl za následek nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje také na to, že žádný právní předpis neopravňuje Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení, a proto nelze poplatek oprávněně vybírat, neboť by se tak stalo v rozporu se zákonem.
Po zvážení argumentace stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s těmito principy a lze-li je jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí správních soudů (i správních orgánů) za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Její nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjadřuje v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy poplatků v souvislosti s provozováním výherních hracích přístrojů.
Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.
Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobných ústavních stížností téže stěžovatelky (sepsaných stejným advokátem). Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelkou tvrzená ústavní práva (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2878/13 ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3243/13 ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3343/12 ze dne 37. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 3734/13 ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/14 ze dne 15. 5. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na nyní projednávanou věc, Ústavní soud na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí pro stručnost odkazuje, aniž by shledal důvod se od nich jakkoliv odchylovat.
Stěžovatelka sice poukazuje na poněkud odlišné skutkové a právní okolnosti projednávané věci a na skutečnost, že se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou nicotnosti s odkazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., stejně tak však činila i v předchozích ústavních stížnostech a Ústavní soud se s těmito jejími argumenty vypořádal především v usneseních sp. zn. I. ÚS 3792/13 a sp. zn. II. ÚS 3343/13, a vyjádřil se k nim i v později vydaných rozhodnutích. Stěžovatelce je tedy jeho stanovisko známo a Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby je v nyní řešené věci opakoval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu