ECLI:CZ:US:2014:2.US.490.14.1
sp. zn. II. ÚS 490/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky GOLC CAR s. r. o., IČ 485 88 881, se sídlem Budějovická 1126/9, Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 29 C 150/2010-200 ze dne 8. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojené přílohy se podává, že žalobce Mgr. Petr Krabec se žalobou domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 8 580 Kč s příslušnými úroky z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši 1 680 Kč) a z titulu náhrady škody (ve výši 6 900 Kč). Napadeným rozsudkem vydaným v režimu ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. byla stěžovatelce uložena povinnost žalovanou částku s úroky z prodlení žalobci zaplatit, přičemž žalobci nebyly přiznány toliko úroky z prodlení z částky 6 900 Kč za dobu od 9. 4. 2010 do 28. 10. 2010 (viz výroky I. a II.). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1, 2 Listiny stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že ve skutkově nepříliš složité věci se za dobu více než tří let, po kterou řízení trvalo, vystřídali tři soudci. Stěžovatelka má důvodnou obavu pochybovat o nezávislosti a nestrannosti soudkyně Mgr. Markové, která vydala napadený rozsudek, neboť do té doby ve spravedlivě vedeném řízení, po neodůvodněném převzetí věci Mgr. Markovou neprobíhalo dokazování nestranně. Dle jejího názoru není závěr soudu, že si žalobce půjčil od společnosti Golf art group s. r. o. na období od 17. 3. 2010 do 8. 4. 2010 za částku 6 900 Kč golfový vozík, podložen žádným důkazem, přičemž za takový důkaz nelze bez dalšího považovat fakturu a příjmový pokladní doklad, neboť jej stěžovatel rozporoval.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem podústavního práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela mimořádně extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V napadené věci jde o typický bagatelní spor, neboť částka, o níž bylo řízení vedeno, zjevně nepředstavuje z hlediska stěžovatelky, která je podnikající právnickou osobou, hodnotu, jejíž absence by se mohla významněji promítnout do její majetkové sféry. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud považuje v takovém případě za nutné zasahovat pouze zcela výjimečně; důvod pro takový zásah však v nyní projednávané věci neshledal. Napadený rozsudek je logicky a podrobně odůvodněn, přičemž v něm učiněné skutkové a právní závěry nejsou zjevně excesivní, jak se snaží naznačit stěžovatelka, ale naopak jsou podloženy řádně provedeným a zhodnoceným dokazováním.
Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, toto právo není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V dané věci je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
Vzhledem k bagatelní povaze věci se Ústavní soud už nezabýval otázkou vyčerpání všech procesních prostředků (nepodání žaloby pro zmatečnost).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu