ECLI:CZ:US:2014:2.US.561.14.1
sp. zn. II. ÚS 561/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Prejzka, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem AK se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 30 Cdo 1916/2013-340 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013 č. j. 1 Co 304/2012-254, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. února 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2012 č. j. 31 C 131/2011 - 188 výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal toho, aby se žalovaná omluvila žalobci formou dopisu s obsahem: "My, společnost CET 21, spol. s r. o., se tímto omlouváme panu Ing. Václavu Prejzkovi za výroky učiněné jménem naší společnosti, jež byly dne 29. září 2011 uveřejněny v rozhovoru pro server mediar.cz. o tom, že pan Ing. Václav Prejzek hrubě porušil své povinnosti vůči zaměstnavateli. Uvedené tvrzení není pravdivé." Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle ust. §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") a výrokem pod bodem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2013 č. j. 1 Co 304/2012 - 254 výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. ve věci samé potvrdil, ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně, který vycházel ze zjištění, že skončení pracovního poměru žalobce u žalované bylo již před rozhovorem s generálním ředitelem žalované na stránkách www.mediar.cz. dne 29. září 2011 medializováno a žalobce sám dne 26. září 2011 na týchž stránkách o celé situaci informoval. Byť výslovně neuvedl, že mu byl okamžitě zrušen jeho pracovní poměr pro hrubé porušení pracovních povinností, citoval několik důvodů, proč k tomu došlo, a tím sdělil veřejnosti v podstatě to samé, co za pár dnů později uvedla žalovaná v rozhovoru pro tentýž server. Podle soudu do osobnostních práv nemohl zasáhnout ani pravdivý údaj o interním vyšetřování prováděném žalovanou a nelze z něj dovozovat případně trestněprávní postihy žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 30 Cdo 1916/2013 - 340 dovolání žalobce odmítl (výrok pod bodem I.) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že Nejvyšší soud, resp. Vrchní soud v Praze, řádně, tj. přesvědčivě, neodůvodnily svá rozhodnutí a nevypořádaly se se vším, co stěžovatel v řízení tvrdí.
Stěžovatel namítá, že námitkou stěžovatele o rozdílnosti obou výroků se Městský soud v Praze řádně nevypořádal, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ji zcela opomenul a nezdůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru o obsahové totožnosti výroků stěžovatele a žalovaného. Následně Nejvyšší soud ve svém usnesení podotkl, že tato otázka (otázka rozdílného obsahu výroků stěžovatele a žalovaného) nebyla základem rozhodování odvolacího soudu, a nelogicky konstatoval, že výrok generálního ředitele žalovaného ve vztahu ke stěžovateli byl pravdivý a potvrzoval pouze to, s čím stěžovatel veřejnost předem seznámil. Stěžovatel však nikdy neinformoval veřejnost o tom, že se dopustil hrubého porušení svých povinností vůči zaměstnavateli, a to natolik závažného, v jehož důsledku byl zaměstnavatel nucen iniciovat vyšetřování interního typu. Tuto informaci veřejnosti sdělil až žalovaný. Nepravdivost tohoto tvrzení žalovaného stěžovatel namítal v řízení na ochranu osobnosti u všech instancí. Závěr Nejvyššího soudu, jakož i Vrchního soudu v Praze mají být s uvedeným v rozporu.
Sdělení stěžovatele o tom, že "obdržel výpověď s okamžitou platností", a tedy že s ním byl rozvázán pracovní poměr okamžitě, v sobě bez dalšího nezahrnuje i tvrzení toho, že se stěžovatel skutečně dopustil hrubého porušení pracovních povinností vůči zaměstnavateli. Žalovaný (na rozdíl od stěžovatele) se ve svém výroku neomezil na pouhé konstatování objektivního faktu, tedy že mezi stěžovatelem a žalovaným došlo k ukončení pracovního poměru na základě právního úkonu žalovaného s citací konkrétního obsahu listiny (z níž nelze usoudit, že se stěžovatel dopustil hrubého porušení pracovních povinností), nýbrž veřejně sdělil, že se stěžovatel dopustil zcela frapantního porušení svých pracovních povinností vůči zaměstnavateli a vylíčil osobu stěžovatele jako zaměstnance, z jehož jednání budou po skončení probíhajícího šetření bez sebemenších pochyb vyvozeny další důsledky.
Soudy dle názoru stěžovatele pochybily, když výrok žalovaného posuzovaly jako pouhé konstatování skutečnosti, o které již dříve informoval veřejnost sám stěžovatel, aniž by se zabývaly obsahovým rozdílem obou sdělení. Stěžovatel se na rozdíl od žalovaného nedopustil svým prohlášením hodnocení své osoby jako zaměstnance. Tím, že žalovaný veřejně konstatoval, že stěžovatel hrubě porušil pracovní povinnosti, nejen sdělil nepravdivou informaci, nýbrž zhoršil možnost uplatnění stěžovatele na trhu práce, poškodil jeho profesní i osobní čest a dobrou pověst. Postupem soudů, které shora vysvětlený rozdíl zveřejněných výroků opomenuly, tak došlo k porušení práva stěžovatele zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny. Nad rámec uvedeného stěžovatel soudům vytýká, že se nezabývaly porovnáním obou sdělení z hlediska jejich vnímání veřejností.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci se Vrchní soud v Praze ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně; soud prvního stupně podle odvolacího soudu vycházel zcela správně ze zjištění, že skončení pracovního poměru žalobce u žalované bylo již před rozhovorem s generálním ředitelem žalované na www.mediar.cz. dne 29. září 2011 medializováno a zejména pak z toho, že to byl sám žalobce, který o tři dny dříve, dne 26. září 2011, na týchž stránkách uvedl, že mu byla žalovanou "doručena výpověď s okamžitou platností" a byť výslovně neuvedl, že to bylo pro hrubé porušení pracovních povinností, citoval konkrétní důvody. Bylo tedy prokázáno, že žalobce z ukončení svého pracovního poměru se žalovanou učinil věc veřejnou, a z jeho vyjádření bylo i zřejmé, že k ukončení pracovního poměru došlo okamžitým zrušením. Ostatně v předmětném rozhovoru právě na jeho vyjádření navazují otázky redaktora položené generálnímu řediteli žalované Janu Andruškovi dne 29. září 2011, který k dotazu redaktora jmenovitě směřovaného na žalobce a jeho kolegyni, kteří zastupovali žalovanou v orgánech Asociace televizních organizací, uvedl, že se žalovaná s těmito lidmi "rozloučila pro hrubé porušení pracovních povinností". Jeho výrok ve vztahu k žalobci byl pravdivý a potvrzoval jen to, s čím žalobce již veřejnost předem seznámil. Neoprávněnost uvedeného výroku neshledal odvolací soud ani ve spojení s dalším výrokem generálního ředitele žalované, že probíhá "interní vyšetřování a až skončí, vyvodíme z toho další důsledky." Vzhledem k uvedeným skutečnostem ani odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, jako základní předpoklad odpovědnosti žalované podle ustanovení §13 obč. zák.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud své rozhodnutí založil na standardní aplikaci ustanovení §11 a §13 obč. zák. s tím, že bylo mimo jiné prokázáno, že žalobce z ukončení svého pracovního poměru se žalovanou učinil věc veřejnou, přičemž z jeho vyjádření bylo i zřejmé, že k ukončení pracovního poměru došlo okamžitým zrušením. Výrok generálního ředitele žalované ve vztahu k žalobci byl pravdivý a potvrzoval jen to, s čím žalobce veřejnost předem seznámil. V dalším žalobce nezpochybňoval pravdivost údaje o interním vyšetřování, přičemž tento údaj nebylo možno považovat za dehonestující, a nebylo důvodu dovozovat další možné, případně i trestněprávní, postihy žalobce.
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu