ECLI:CZ:US:2014:2.US.605.14.1
sp. zn. II. ÚS 605/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. N., t. č. ve Vazební věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem Goethova 5, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 95/2013 ze dne 9. 1. 2014 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 2/2012 ze dne 28. 11. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh bylo zjištěno, že dne 3. 2. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračující zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti s tímto trestním stíháním byl stěžovatel usnesením Okresního soudu Plzeň-město č. j. 5 Nt 8/2011 ze dne 5. 2. 2011 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a),c) tr. řádu. Usnesením ze dne 7. 3. 2011 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby též z důvodu uvedeného v §67 písm. b) tr. řádu. Důvod koluzní vazby na základě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2011 odpadl. O vazbě stěžovatele pak bylo opakovaně rozhodováno, naposledy napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni tak, že podle §72 odst. 1, 3 tr. řádu se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu a podle §71a tr. řádu se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Tato posledně uvedená rozhodnutí o vazbě byla vydána v rámci hlavního líčení, konaného v trestní věci shora uvedené a v další trestní věci stěžovatele, původně vedené u Okresního soudu Plzeň-město na základě obžaloby, podané na stěžovatele pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a pro pokračující přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (obě trestní věci krajský soud spojil ke společnému projednání a rozhodnutí). V tomto hlavním líčení byl vyhlášen rozsudek, jímž byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, jichž se měl stěžovatel dopustit jednáním, popsaným v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni.
Stěžovatel vyslovuje názor, že pro jeho ponechání ve vazbě nejsou splněny zákonné důvody. Má za to, že způsob, kterým u něj dochází k neustálému prodlužování vazby je nejen v rozporu s jeho základními právy zakotvenými v Listině, ale i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. nálezem sp. zn. I. ÚS 2208/13, neboť důvody pro další pokračování vazby nebyly zjištěny dostatečně a jsou rovněž v extrémním rozporu se zásadami plynoucími z ústavního pořádku. Uvádí, že má velmi silné a pevné rodinné zázemí a nemá žádné kontakty ani majetek v zahraničí. Dle jeho názoru je též zcela vyloučeno, že by pokračoval v páchání trestné činnosti už jen proto, že hlavním poškozeným je občan Švýcarské konfederace, který by s ohledem na zkušenosti se stěžovatelem sám již dalšímu páchání trestné činnosti jistě zabránil. Nadto si chce na své potřeby vydělávat jako řidič a pracovní pozici má garantovanou. Ve vztahu k podmínkám útěkové vazby odkazuje na rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 566/03, z něhož vyplývá, že samotná hrozba vysokým trestem ještě nezakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání a je nutné zkoumat konkrétní okolnosti daného případu, které však v posuzované věci posuzovány nebyly. Stěžovatel s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 1242/13 upozorňuje i na délku trvání vazby, přičemž sice uznává, že hrozba vysokým trestem je velmi relevantním faktorem pro hodnocení rizika útěku obviněného, sama o sobě však nemůže bez dalšího ospravedlnit dlouhotrvající vazbu. Poukazuje přitom na své velmi dobré hodnocení z výkonu vazby. Má za to, že plynutím času se přirozeně zeslabuje relevance skutkového základu z doby rozhodování o vzetí do vazby, s čímž se vrchní soud, který pouze odkázal na předcházející rozhodnutí, nevypořádal.
Samotnou trestnou činnost stěžovatel označuje za velmi spornou a popírá ji, neboť po celou dobu jednal s přehnanou důvěřivostí v pomoc třetích osob, které si zjednal na vyřizování právních záležitostí a kterým věřil, přičemž jej nenapadlo, že bude sám podveden a následně trestně stíhán.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Ústavní soud se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zásadami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další]. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci shledán nebyl.
Jak vyplývá z napadených usnesení, soud prvního stupně poté, co stěžovatele vyslechl ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě dle §73g odst. 2 tr. řádu, provedl zhodnocení doposud zjištěných skutečností a dospěl k závěru, že tato zjištění odůvodňují podezření, že trestná činnost, pro kterou je stěžovatel stíhán, byla spáchána; toto podezření již našlo konkrétní vyjádření ve vyhlášeném, byť nepravomocném rozsudku, a to na základě důkazů, které soud v hlavním líčení provedl a zhodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Neopomněl přitom zohlednit specifika vazby jako fakultativního, výjimečného institutu, nicméně dospěl k závěru, že v případě stěžovatele je jak útěková tak i předstižná vazba adekvátním zajišťovacím opatřením.
Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu, pokud tvrdí, že nebyly dostatečně zjištěny důvody pro jeho další ponechání ve vazbě. Závěr o tom je podložen konkrétními skutečnostmi, na které krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně poukázal, přičemž dostatečně rozvedl, proč považuje obavu z útěku i z pokračování majetkové trestné činnosti za reálnou. Zdůraznil, že stěžovatel je vzhledem k povaze a závažnosti trestných činů, pro něž je stíhán, ohrožen v případě uznání viny trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let, a že škoda, kterou měl svým jednáním způsobit, výrazně přesahuje hranici škody velkého rozsahu, přičemž hrozba výrazným trestem již nabyla konkrétní podoby, když byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 7 a půl roku. Z jeho rozhodnutí je patrné, že si byl vědom toho, že fakt hrozby vysoké trestní sazby pro důvod útěkové vazby již s ohledem na délku trvání vazby nestačí. V případě stěžovatele však k tomu přistupují i další zjištěné okolnosti, které jsou stále aktuální - stěžovatel nemá vybudovány žádné pevné vazby k určitému místu, je veden na ohlašovně Úřadu městského obvodu Plzeň 1, kde však nepřebíral korespondenci, před vzetím do vazby stále měnil svůj faktický pobyt a vystupoval pod různými smyšlenými identitami, často cestoval mimo území České republiky, kde může mít navázány určité kontakty, svědkyni Štillerové se měl svěřit s tím, že má strach a že bude muset z ČR utéci a někde se schovat. Z těchto konkrétních skutečností i dle názoru Ústavního soudu vyplývá reálná obava, že by při svém pobytu na svobodě mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se trestnímu stíhání či trestu vyhnul, přičemž jeho současné tvrzení o pevném rodinném zázemí je uvedenými okolnostmi i zjištěným způsobem života, který stěžovatel vedl od roku 2003 až do zadržení, vyvráceno. Stěžovatelův poukaz na nálezy Ústavního soudu, dle jejichž závěrů mají být vedle hrozby vysokého trestu hodnoceny i další relevantní faktory, je proto nepřípadný.
Rovněž obava z pokračování v trestné činnosti je podložena reálnými skutečnostmi. Stěžovatel se měl trestné činnosti majetkového charakteru dopouštět po velmi dlouhou dobu (od roku 2003), přičemž peníze, které tím získával, měly sloužit k uspokojování jeho nadstandardních potřeb, pro stejnou majetkovou trestnou činnost spáchanou v létech 2008 - 2009 a kvalifikovanou jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákoníku bylo vedeno další trestní řízení, které bylo Okresním soudem Plzeň - město zastaveno podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu právě s odkazem na předmětné vazební řízení. Pokud krajský soud z uvedených zjištění vyvodil, že stěžovatel je osobou se sklony k páchání majetkové trestné činnosti, a vzhledem k četnosti dílčích útoků a době páchání shledal i nadále reálnou obavu z pokračování v trestné činnosti, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Za případnou považuje Ústavní soud i poznámku krajského soudu o prokázaném vysoce nadstandardním způsobu života, který stěžovatel v době, kdy měl trestnou činnost páchat, vedl, byť byl bez řádného pracovního poměru, a jenž svědčí o tom, že by po svém propuštění z vazby takový způsob měnit nechtěl.
Ve vztahu k námitce o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na některé stížnostní námitky stěžovatele reagoval odkazem na skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Pokud nad tento rámec odkázal i na předchozí vazební rozhodnutí, kde již bylo na stejné námitky stěžovatele patřičně reagováno, ani takový postup se nevymyká požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí. Námitkou o neúměrné délce trvání vazby se stížnostní soud zabýval, konstatoval, že krajský soud dodržel lhůty, stanovené zákonem, přičemž žádné nepřiměřené průtahy v trestní věci stěžovatele nezjistil. Odůvodnění jeho rozhodnutí tak nelze nic podstatného vytknout.
Obecně sice platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013), v dané věci však obecné soudy, vědomy si této zásady, náležitě a podrobně odůvodnily, o jaké konkrétní a stále aktuální okolnosti důvodnost vazby opřely, přičemž také vysvětlily, proč ve stádiu řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku neuvažovaly o nahrazení vazby některým z institutů uvedených v §73 odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jejich závěry přehodnocovat.
K argumentaci článkem 36 a násl. Listiny Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s příslušnými právními normami i principy spravedlivého procesu, aplikovanými ve vazebním řízení, z čehož lze uzavřít, že osobní svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu