ECLI:CZ:US:2014:2.US.623.14.1
sp. zn. II. ÚS 623/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kováře, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2013, č.j. 25 Cdo 2456/2013-376, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č.j. 8 Co 903/2012-297, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 5. 2012, č.j. 13 C 220/2005-189, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 17. 2. 2014 doručena ústavní stížnost stěžovatele ze dne 14. 2. 2014, jíž se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2013, č.j. 25 Cdo 2456/2013-376, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č.j. 8 Co 903/2012-297, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 5. 2012, č.j. 13 C 220/2005-189, zrušení exekuce vedené na majetek stěžovatele JUDr. Tomášem Vránou, soudním exekutorem, Exekutorský úřad v Přerově, pod sp. zn. 103 Ex 24778/13, jakož i vrácení všech, dosud v exekuci vymožených částek, nařízení obci Dobrá, aby tato uvedla staveniště kanalizace, přilehlé pozemky a obecní příjezdovou cestu do adekvátního stavu tak, aby bylo zabráněno zaplavování rodinného domu stěžovatele a jeho okolí, a konečně i vyplacení stěžovatelem požadované náhrady škody.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
5. Tímto posledním procesním prostředkem je v případě občanského soudního řízení, jež bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatele o náhradu škody a vedeno u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 220/2005, dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Jak však bylo dotazem u soudu prvního stupně zjištěno, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2013, č.j. 25 Cdo 2456/2013-376, jímž bylo rozhodnuto o dovolání stěžovatele, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. Břetislavu Puzoňovi, dne 3. 12. 2013, což si Ústavní soud ověřil i z vyžádané doručenky. S ohledem na právě uvedené tak lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovateli marně uplynula dne 3. 2. 2014. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje upozornit, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla v jeho věci zachována, když rozhodnutí dovolacího soudu obdržel od svého právního zástupce dne 20. 12. 2013, a to s ohledem na skutečnost, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží od okamžiku, kdy bylo rozhodnutí dovolacího soudu doručeno právnímu zástupci stěžovatele, nikoli od okamžiku, kdy jej od svého právního zástupce obdržel stěžovatel. To proto, že usnesení dovolacího soudu je rozhodnutím, jež se v souladu s ustanovením §50b občanského soudního řádu doručuje pouze právnímu zástupci účastníka řízení, a proto je také nezbytné počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu od tohoto okamžiku (nikoli od okamžiku jeho doručení přímo účastníku řízení, neboť tomuto se dle občanského soudního řádu toto rozhodnutí vůbec nedoručuje).
6. S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2013, č.j. 25 Cdo 2456/2013-376, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č.j. 8 Co 903/2012-297, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 5. 2012, č.j. 13 C 220/2005-189, je opožděným návrhem ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu dále platí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že v řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda došlo k takovémuto porušení, přičemž pakliže tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí, nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné. Součástí této pravomoci Ústavního soudu však v souladu s výše uvedeným není rozhodovat o zastavení exekučního řízení, jež je na majetek stěžovatele vedeno (tato pravomoc náleží dle ustanovení §55 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, exekutorovi, příp. exekučnímu soudu) či vrácení v této exekuci již vymožených částek. Rovněž tak Ústavní soud nemá pravomoc k tomu, nařídit obci Dobrá, aby tato uvedla staveniště kanalizace, přilehlé pozemky a obecní příjezdovou cestu do adekvátního stavu tak, aby bylo zabráněno zaplavování rodinného domu stěžovatele a jeho okolí, ale naopak je nezbytné, aby se právě uvedeného stěžovatel domáhal cestou občanského soudního řízení. Ústavní soud pak nemůže rozhodnout ani o povinnosti již výše uvedené obce k náhradě škody, neboť i tato pravomoc náleží obecným soudům, které však již o tomto nároku stěžovatele pravomocně rozhodly, přičemž Ústavní soud není za situace, kdy ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím obecných soudů byla podána opožděně, oprávněn tato rozhodnutí dále přezkoumávat.
8. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost představuje dílem opožděný návrh a dílem návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vady jeho podání spočívající v nedostatku právního zastoupení.
9. Pro výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele zčásti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděný a zčásti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2014
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu