ECLI:CZ:US:2014:2.US.648.14.1
sp. zn. II. ÚS 648/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Romana Obersteina, zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Trnková 1864/22, 142 00 Praha 4 - Krč, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 125/2012-23 ze dne 4. prosince 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 A 23/2011-30 ze dne 2. listopadu 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ve věcech kázeňských rozhodnutím z 28. 12. 2010, č. 1501/2010, uznal stěžovatele vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 přestupkového zákona, kterého se dopustil tím, že dne 1. 6. 2010 v 10:43 hodin při řízení služebního dopravního prostředku na dálnici D11 81,0 km v katastru obce Osice ve směru jízdy na Hradec Králové nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost a v měřeném úseku, kde je mimo obec dovolená nejvyšší rychlost 130 km/h, jel rychlostí 195 km/h (po odečtu tolerance), tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o více než 50 km/h. Za uvedené jednání uložil ředitel stěžovateli kázeňský trest v podobě pokuty ve výši 5 000 Kč a trestu zákazu činnosti na dobu 6 měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.
Policejní prezident následně odvolání stěžovatele zamítl a potvrdil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje. Toto rozhodnutí odvolacího orgánu napadl stěžovatel správní žalobou, o níž rozhodl Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že ji podle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. rovněž zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že v dané věci opakovaně nesouhlasí se způsobem, jakým bylo prováděno dokazování, resp. jak byly zjištěny právně významné skutečnosti, z nichž služební funkcionář při svém rozhodnutí čerpal. Stěžovatel poukázal na to, že z ustanovení §180 odst. 2 zákona o služebním poměru plyne, že k dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze skutečný stav věci zjistit, převážná část těchto důkazních prostředků však musí být provedena procesně korektním způsobem, přičemž valná většina zjištění se nemůže a nesmí opírat pouze o úřední záznamy, k čemuž však v jeho případě došlo. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před správními soudy, zejména pak v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, s nimiž se však tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku s právním hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým jmenované soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Právní názor kasačního soudu o tom, že stanoví-li §180 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů naroveň demonstrativně vyjmenované důkazní prostředky, není nezbytné, aby služební funkcionář provedl výslech svědků, dospěl-li již z těchto podkladů k nepochybně zjištěnému skutkovému stavu, nepokládá Ústavní soud za rozporný s ústavním pořádkem potud, pokud takový výslech svědků nemůže v intencích již nashromážděného důkazního materiálu a s ohledem na jeho povahu přinést další objasnění věci. Nelze totiž přehlédnout, že v dané věci byl použit i pořízený kamerový videozáznam hlídky Policie České republiky, dálničního oddělení Pravy, na němž je jízda stěžovatele zachycena, přičemž právě z vyhodnocení jejího způsobu dospěl městský soud k závěru, že chování stěžovatele nenasvědčuje tomu, že by stíhal nebezpečně jedoucí vozidlo blíže nezjištěné registrační značky, které nebylo ani na videozáznamu, ani jinými subjekty zaznamenáno (str. 6 rozsudku městského soudu). Městský soud se zde vyjadřuje též ke stěžovatelově hypotéze stran údajného sjezdu stíhaného vozidla na exitu dálnice D11 v Pravech, přičemž tyto jeho závěry přirozeně měly pro (ne)úspěch správní žaloby zásadní význam. Stěžovatel s těmito závěry sice polemizuje, verifikace jejich správnosti se však již v řízení o ústavní stížnosti, jak je nastíněno výše, nelze úspěšně domáhat. Pro posouzení opodstatněnosti vlastní ústavní stížnosti je podstatné, že Městský soud v Praze své vývody v tomto směru podpořil dostatečnou a logicky strukturovanou argumentací, které z čistě ústavněprávního hlediska není co vytknout. Ústavní soud nicméně v zásadě již není povolán k tomu, aby uvedený videozáznam podroboval vlastnímu hodnocení, tedy aby ze způsobu jízdy stěžovatelova vozidla vyvozoval vlastní skutkové závěry, poněvadž to přísluší jen soudům obecným, resp. správním.
Ani argumentaci stěžovatele zpochybňující výhradu Nejvyššího správního soudu o tom, že námitku procesně vadně zjištěného skutkového stavu stěžovatel poprvé uplatnil až v řízení o kasační stížnosti, nemohl Ústavní soud přisvědčit. Sluší se připomenout, že Nejvyšší správní soud v této souvislosti konkrétně poukázal na to, že "[s]těžovatel tuto námitku již dříve v řízení před soudem bezesporu uplatnit mohl, avšak opakovaně polemizoval pouze s obsahem úředních záznamů, z nichž vyvozoval své závěry. Ani před soudem ani v odvolání uvedenou vadu dokazování služebnímu funkcionáři nevytkl, městský soud její důvodnost nemohl přezkoumat" (str. 5 rozsudku kasačního soudu). Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítl, že již v průběhu řízení upozorňoval služebního funkcionáře na vadný procesní postup, což dokládá citacemi ze svých jednotlivých podání či vyjádření, nicméně Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelem citované pasáže se co do výhrady procesně vadně zjištěného skutkového stavu vyznačují velkou mírou obecnosti (str. 9 a 10 ústavní stížnosti); ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti poukazuje na to, že "[ž]alobce pouze zpřesnil právně relevantní argumentaci ke svým námitkám obecné povahy k nezákonnosti postupu a rozhodnutí služebního funkcionáře, kterou vznesl již v průběhu správního řízení..." (str. 11).
Tu je třeba poznamenat, že podle §104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se, inter alia, o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že pokud se v §104 odst. 4 s. ř. s. hovoří o důvodech, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, nelze vykládat pojem "důvod" vždy pouze jako intenci, která vedla stěžovatele k uplatnění námitky, nýbrž žalobní důvod jako takový (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 671/13 ze dne 29. 7. 2013). Tyto důvody, tj. u správní žaloby žalobní body, ovšem musí být dostatečně konkrétní, nelze akceptovat úvahu o tom, že velmi obecně formulovanou argumentaci lze kdykoli potom rozvést konkretizací podle okolností a aktuálních potřeb žaloby v té které fázi správního či soudního řízení s tím, že ve skutečnosti jde o tentýž důvod. Ono "pouhé zpřesnění" v posuzované věci totiž ve svém důsledku vedlo k vyjevení nového, jasně vymezeného právního úsudku stěžovatele, a proto Nejvyšší správní soud nepochybil, pakliže se jím za takové situace odmítl věcně zabývat s odkazem na nevyčerpání procesního prostoru, nabídnuvšího se stěžovateli v předchozích řízeních. Ústavní soud neshledal, že by ze strany kasační soudu šlo o přílišný formalismus.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu