ECLI:CZ:US:2014:2.US.67.14.1
sp. zn. II. ÚS 67/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Boučka, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2013 č. j. 6 A 284/2011-67, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 6 Aps 7/2013, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 4. 2013, č. j. 6 A 284/2011-67 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu - Vězeňské služby České republiky. Rovněž napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 6 Aps 7/2013 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku městského soudu.
Zásah, proti kterému stěžovatel svojí žalobou brojil, měl spočívat v tom, že v budově Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 při cestě na podatelnu po něm justiční stráž požadovala, aby se legitimoval, což odmítl s tím, že k tomu není důvod a poté se pokusil projít kolem justiční stráže, avšak ta mu to nedovolila, kdy až poté, co se nakonec legitimoval, mu justiční stráž umožnila v cestě k podatelně dále pokračovat.
Stěžovatel poukazuje na to, že se často pohybuje po soudních budovách, které jsou rovněž střeženy justiční stráží, a nikdy v nich předložení občanského průkazu po něm nebylo požadováno. Takový postup považuje za neadekvátní a flagrantní zásah do osobní sféry, kdy sice nepopírá, že má zákonný podklad, avšak obecné soudy se opomněly zabývat jeho účelností, potřebností a přiměřeností. Stěžovatel shledává podobnost se situací řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, dle kterého nelze zahájit daňovou kontrolu bez podloženého podezření konkrétními skutečnostmi. Dále upozorňuje na právo na takzvané informační sebeurčení akcentované v nálezu sp. zn. I. ÚS 512/02. Stěžovateli je navíc známo, že v jiné obdobné věci městský soud rozhodl později dne 30. 5. 2013 opačně, ač soudy by měly ve stejných věcech rozhodovat shodně, což Ústavní soud zdůraznil ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 268/98, I. ÚS 98/04 či II. ÚS 566/05.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil, a též, aby rozhodl o uložení náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se cítí být poškozen nezákonným zásahem správního orgánu, avšak Ústavní soud, po uvážení jeho námitek, dospěl k závěru, že jsou nedůvodné, a naopak je nutno zcela přisvědčit soudům obecným.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona České národní rady č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky zní: "Při střežení objektů je příslušník oprávněn zjišťovat totožnost osob, které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu. Při důvodném podezření, že osoba má u sebe zbraň nebo jinou věc, kterou by mohla narušit výkon zabezpečovací detence, vazby nebo výkon trestu odnětí svobody nebo bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství nebo ministerstva nebo kterou neoprávněně vynáší ze střeženého objektu, může příslušník provést její osobní prohlídku a takovou zbraň nebo jinou věc odebrat. Může přijímat i jiná opatření nezbytná k tomu, aby do objektu nebyly vnášeny nebo dopravovány věci, které by mohly narušit výkon zabezpečovací detence, vazby nebo výkon trestu odnětí svobody nebo bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství nebo ministerstva."
Existence zákonného zmocnění pro daný postup justiční stráže je tedy zřejmá, což nezpochybňuje ani stěžovatel, který rozporuje pouze výklad tohoto ustanovení z pohledu přiměřenosti. Není ovšem pravdou, že by se s pouhou existencí tohoto zákonného zmocnění obecné soudy spokojily. Naopak, v odůvodněních jejich rozhodnutí je uvedena celá řada pádných argumentů, pro které nelze stěžovatelovým námitkám přisvědčit.
Nejvyšší správní soud zcela logicky ve svém rozsudku uvážil, že "v daném prostředí (střežený objekt státního zastupitelství, tj. orgánu veřejné moci zastupujícího veřejnou žalobu v trestním řízení) musí mít vstupující osoba nutně výrazně snížené očekávání ve vztahu k zachování svého soukromí; zjišťování totožnosti osob vstupujících do objektů chráněných bezpečnostním sborem je standardním a možno říci, že vedle viditelné přítomnosti příslušníků bezpečnostního sboru vykonávajících ostrahu tím nejmenším, čím se ostraha objektu projevuje. Navíc, dobrovolný vstup ze zákonného důvodu do objektu s bezpečnostním režimem předpokládá na straně vstupující osoby aktivní a informované rozhodnutí; ke vstupu, resp. návštěvě a s tím souvisejícím omezením není nijak nucena. Osoba, která chce učinit na státním zastupitelství podání (např. podat trestní oznámení nebo stížnost) má sama alternativní a stejně efektivní možnosti k dosažení úředního prahu orgánu veřejné moci (doručování datovou schránkou, držitelem poštovní licence, na elektronickou podatelnu, kurýrem atp.).
(...) zákonem zakotvené oprávnění příslušníků justiční stráže zjišťovat totožnost osob vstupujících do střežených budov naplňuje legitimní cíl, který Nejvyšší správní soud spatřuje ve veřejném zájmu na zachování "pořádku a bezpečnosti v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva", jak jej ostatně v §2 odst. 1 písm. f) vymezuje přímo zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Použitý prostředek (zjišťování totožnosti osob) je přitom v obecné rovině skutečně způsobilý tento legitimní cíl (zajištění pořádku a bezpečnosti v budově státního zastupitelství) naplnit. K dosažení uvedeného cíle vedle bezpečnostní prohlídky (fyzické prohlídky vstupujících osob a jejich zavazadel, jež jsou ostatně mnohem citelnějším zásahem do osobní sféry jednotlivce) slouží i identifikace osob, které do střeženého objektu zvnějšku vstupují. Identifikace osob je součástí identifikace možných rizik. Zjištění totožnosti určité osoby může indikovat zvýšené bezpečnostní riziko a může vést k individuálnímu přijetí bezpečnostního opatření (například může takovou osobu doprovázet po budově jeden či více příslušníků justiční stráže) nebo dokonce k tomu, že justiční stráž zabrání dané osobě ve vstupu do střežené budovy do doby, než bude riziko ošetřeno přijetím jiných opatření tak, aby účel návštěvy (návštěva podatelny například) nebyl neodůvodněně zmařen. Identifikace rizik a přijetí odpovídajících opatření je ostatně tím, co se od ozbrojené složky střežící objekt, který se může stát předmětem ohrožení, očekává. Pominout nelze ani preventivní působení zjišťování totožnosti vstupujících osob, jež je svou systematičností, resp. obecným povědomím o tomto opatření způsobilé pokračování odrazovat potenciální narušitele, resp. představovat překážku či komplikaci, s níž musí při plánovaném průniku do budovy počítat. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v daném případě sleduje zjišťování totožnosti vstupujících osob, jež se opírá o zákon, legitimní cíl a je i způsobilé tento cíl v obecné rovině naplnit.
(...) Za nepřiměřený zásah by bylo v prvé řadě možno považovat požadavek justiční stráže na prokázání totožnosti, který by byl bezdůvodně zaměřený přímo vůči osobě stěžovatele - vykazoval by rysy postupu šikanózního, diskriminačního nebo svévolného. Nic takového však stěžovatel neuvádí. Jeho žaloba a následná kasační stížnost představují spíše obecnou výtku, že zjišťování totožnosti osob, které přicházejí pouze navštívit podatelnu, není úkonem nezbytným, resp. že jde o nepřípustnou překážku v dosažení podatelny. Tato úvaha ovšem staví na předpokladu, že každá osoba vstupující do střežené budovy sem vstupuje právě za tím účelem, který oznámí justiční stráži. Jakkoliv tento předpoklad bude jistě v drtivé většině případů správný, justiční stráž střeží budovy soudů, státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti právě kvůli onomu nepatrnému zlomku případů, kdy tomu tak být nemusí. Od bezpečnostních složek se zkrátka očekává určitá míra ostražitosti a vzhledem k povaze jejich práce je i žádoucí. Kromě toho je třeba říci, že i na podatelně pracují zaměstnanci orgánu veřejné moci, jež mohou být vystaveni bezpečnostním rizikům a mohou se stát předmětem útoku jakožto "reprezentanti" orgánu veřejné moci. Podatelna se z tohoto pohledu nijak nevymyká jiným pracovištím orgánu veřejné moci; není rozdílu mezi požadavkem návštěvníka na uskutečnění osobní schůzky s úřední osobou (zde státním zástupcem) a návštěvou pracovníka podatelny za účelem předání podání. Je-li tedy akceptováno, že v prvém případě je vzhledem k účelu návštěvy zjišťování totožnosti návštěvníka na místě, není důvodu činit jiný závěr ve vztahu k návštěvě podatelny. Proto by ani stavební oddělení podatelny od ostatních prostor střežené budovy nepředstavovalo řešení ideální a všespásné - z hlediska ostrahy budovy a ochrany úředních osob by šlo pouze o jiný způsob rozložení rizika."
Obdobně jako Nejvyšší správní soud hodnotí Ústavní soud stěžovatelem uváděné judikáty jako nepřiléhavé (v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 se jedná dokonce o nález překonaný stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11), a naopak považuje za nutné poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 492/97. Nejvyšší správní soud se ve své argumentaci rovněž již vypořádal s poukazem stěžovatele na opačně vyznívající rozhodnutí městského soudu ze dne 30. 5. 2013 v obdobné věci.
Případný je navíc i poukaz Nejvyššího správního soudu na to, že zásah vůči stěžovateli byl jen nepatrné intenzity. Úkolem Ústavního soudu je přitom ochrana fyzických a právnických osob před zásahy orgánů veřejné moci, jež mají ústavněprávní dimenzi, tedy zásahy z hlediska ochrany práv jednotlivců zcela zásadního významu (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy, §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem stran náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Jiří Zemánek
předseda senátu