ECLI:CZ:US:2014:2.US.676.14.1
sp. zn. II. ÚS 676/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem Svobodova 11, 128 00 Praha - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3154/2013-332 ze dne 21. 11. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 334/2012-307 ze dne 21. 3. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26. března 2012, č. j. 15 Nc 558/2011-177, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2012, č. j. 15 Nc 558/2011-189, zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal omezení způsobilosti k právním úkonům své matky V. V., a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř. odmítl, protože z napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se příčil ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Zejména proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že omezení způsobilosti k právním úkonům jeho matky je žádoucí, jak dle jeho názoru vyplývá z právní věty rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 25/2009, podle kterého institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony, přičemž se zde jedná rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Stěžovatel dále poukázal na to, že jeho matka jako válečná veteránka a vdova po rovněž válečném veteránovi pobírá měsíčně desetitisíce korun, a proto je dle něj nepochybné, že "vyšetřovaná má k dispozici majetek v řádech, které vzhledem ke své nemoci nemůže chápat". Sama prý nakládá s hodnotami v řádech statisíců, naproti tomu výpovědi vnuček podle mínění stěžovatele dokazují, že ve skutečnosti vyšetřovaná nedisponuje ani stokorunami, aby mohla koupit například ovoce či sladkosti což v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Pakliže k těmto momentům obecné soudy nepřihlédly, zasáhly dle stěžovatele do základních práv uvedených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 14 Listiny, a to jak jeho samotného, tak i jeho matky, což stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil.
Na prvém místě Ústavní soud sděluje, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na ochranu jeho práv poskytuje, tj. usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, z vlastního obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí i proti tomuto rozhodnutí. Tomu tedy Ústavní soud odpovídajícím způsobem upravil předmět svého přezkumu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které již zazněly v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly, resp. představuje toliko polemiku zejména se skutkovým hodnocením, které v napadených rozhodnutích vyjádřily. Avšak samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Z napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel návrh na omezení způsobilosti své matky k právním úkonům pojal jako nástroj řešení rodinných sporů ve snaze zajistit si pro sebe část finančních prostředků, jimiž disponuje matka stěžovatele, kdy, jak konstatoval odvolací soud, "nejbližší příbuzní vyšetřované jsou ve vzájemných neshodách, které obě strany zjevně probírají i s vyšetřovanou, a jejími názory ovlivněnými i zdravotním stavem tak mohou manipulovat, pro vyšetřovanou nepříjemné situace plynoucí ze sporu její rodiny se zjevně odehrávají i v její přítomnosti" (str. 3 rozsudku krajského soudu). Tato skutečnost je pak zřejmá i z tvrzení samotného stěžovatele (srov. str. 3 a 4 ústavní stížnosti). Řízení o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. omezení svéprávnosti dle §55 a násl. platného občanského zákoníku) se však ze své povahy nemůže stát fórem k urovnání takových sporů (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4214/12 ze dne 7. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ale naopak tyto tenze obyčejně ještě více prohlubuje.
Nevyhovění obecných soudů návrhu na omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům nelze vykládat jako porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jak má na mysli čl. 10 odst. 2 Listiny, ve vztahu k navrhovateli, jelikož je to právě on, jehož navrhované opatření do soukromého, resp. rodinného života fyzické osoby zasahuje s tím, že oprávněnost takového zásahu posuzuje soud v souladu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky. Tomuto imperativu obecné soudy v projednávané věci věnovaly patřičnou pozornost, když především zdůraznily, že z provedeného dokazování plyne, že duševní stav vyšetřované je proměnlivý, nicméně stav poruchy je závislý i na konkrétních okolnostech fyzického zdraví, stavu životosprávy aj. Odvolací soud vyzdvihl, že v prostředí, v němž vedlejší účastnice žije, je v běžných záležitostech schopna fungovat standardním způsobem, problém by mohl nastat v případě složitějších finančních a právních úkonů, s tím, že pokud jde o její povědomí stran nakládání s finančními prostředky, pak vedlejší účastnice sama o těchto záležitostech před soudem přiměřeně věku orientovaně vypovídala, a to i co se týče prodeje sporných nemovitostí, a její výpověď o výši příjmu nevyvolala v účastnících řízení žádné pochybnosti (str. 3 rozsudku soudu druhé stolice). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem, přičemž nesouhlas stěžovatele s těmito závěry nemůže Ústavní soud s ohledem na své postavení v ústavním systému samostatně posoudit na základě vlastního dokazování.
Rovněž tak neobstojí tvrzení stěžovatele o zásahu do vlastnického práva, resp. do ustanovení čl. 11 odst. 1 věty poslední o tom, že dědění se zaručuje. Toto ustanovení nelze vykládat jako garanci udržení rodinného majetku, a to již proto, že by se taková záruka ocitla v rozporu s jiným základním právem, a to právem vlastnickým, jehož obsahem a neodmyslitelnou komponentou je, inter alia, též právo s předmětem vlastnictví svobodně nakládat, nýbrž jako reakci na zkušenost s předchozím právním a společenským systémem a státním zřízením. Základní právo na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny pak s otázkou zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) vůbec nesouvisí, a proto ipso facto nemohlo dojít k jeho porušení.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud přistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu