ECLI:CZ:US:2014:2.US.842.14.1
sp. zn. II. ÚS 842/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Trubače, zastoupeného JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL. M., advokátem, se sídlem Jánský vršek 311/6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 32 Cdo 2963/2013-272, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 494/2012-251, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy žalovaná Jindra Maria Sigmann převzala dne 13. 3. 2007 rozsudek soudu prvního stupně, její odvolání ze srpna 2008 bylo tedy podáno opožděně. Tuto skutečnost však odvolací soud, jakož i Nejvyšší soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích opomenuly, a opožděně podané odvolání připustily k projednání, čímž se dopustily hrubého zásahu do principu předvídatelnosti výsledku soudního rozhodování, jakož i do principu právní jistoty.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, č. j. 3 Cm 2/2003-237, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 219 360 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 3 984,75 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil po zpětvzetí žaloby [výrok pod písm. a)] a ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [výrok pod písm. b)]. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 494/2012-251, nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 3 Cm 2/2003 před Městským soudem v Praze, kterému byla věc napadeným rozhodnutím vrácena k dalšímu řízení. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
7. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti směřující proti výroku b) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 494/2012-251, (kterým se část výroku I. a výroku II. soudu prvního stupně zrušuje a vrací se v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení), byla v této části, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podaná ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnuta [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
8. Pokud jde o část výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze pod bodem a), kterým se řízení zastavuje, je z odůvodnění citovaného usnesení zřejmé, že se tak stalo v důsledku zpětvzetí žaloby v částce 3 984,75 Kč stěžovatelem, neboť v této částce byla žaloba podána omylem. Proti tomuto závěru odvolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné argumenty nevznáší, a proto byla ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stejně jak vyhodnotil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že otázku překážky věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neřešil, neboť ji již vyřešil v usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 8 Cmo 364/2010-188, které nabylo právní moci dne 4. srpna 2011, na vyřešení této stěžovatelem vymezené otázky proto rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Taktéž ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán napadeným usnesením Nejvyššího soudu jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost také v této části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu