ECLI:CZ:US:2014:2.US.969.14.1
sp. zn. II. ÚS 969/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti A. Ř., zastoupené JUDr. Mariem Hanákem, advokátem, se sídlem Matiční 730/3, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2013 č. j. 13 Co 279/2013-557, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2013 č. j. 42 P a Nc 176/2010, OP 960/2007-482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její základní ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. P 960/2007, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl nezletilý M. odňat z výchovy otce a svěřen do výchovy matky (dále jen "stěžovatelka"), stěžovatelka byla s účinností od 1. 8. 2011 zproštěna povinnosti platit na nezletilého výživné v částce 1 000 Kč měsíčně, a od 1. 9. 2012 byla otci uložena povinnost platit na výživu nezletilého 3 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky. Návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezl. M. byl zamítnut, dále byl otec s účinností od 1. 1. 2013 zproštěn povinnosti hradit pro nezl. M. v plné výši školné s tím, že od tohoto data je povinen hradit polovinu školného, a to po celou dobu docházky nezletilého do soukromé základní školy, řízení o novou úpravu styku otce s nezletilým M. bylo zastaveno, stejně jako řízení o zákazu styku stěžovatelky s nezl. M. a řízení o novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezl. M. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky ve vztahu k výživnému na obě nezletilé děti rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že otci uložil povinnost platit na výživu nezl. M. s účinností od 1. 8. 2011 částku 3 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2013 částku 3 500 Kč měsíčně, přičemž dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2011 do 31. 12. 2013 ve výši 47 050 Kč i výživné splatné od 1. 1. 2014 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, otci uložil zaplatit do tří dnů od jeho doručení, stěžovatelku s účinností od 1. 8. 2011 zprostil povinnosti platit pro nezl. M. výživné 1 000 Kč, stanovené rozsudkem okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2009 č. j. OP 960/2007-141, výživné stanovené otci pro nezl. M. stejným rozsudkem ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2013 zvýšil na částku 3 000 Kč měsíčně a dlužné výživné vzniklé tímto zvýšením ve výši 4 000 Kč i výživné splatné od 1. 1. 2014 uložil otci zaplatit do 3 dnů od doručení rozsudku, a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě poukazuje na to, že otec nezletilých žije na velmi vysoké životní úrovni, přičemž není schopen prokázat zdroj svých příjmů. Má proto za to, že je na místě aplikovat ustanovení §85a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), což však obecné soudy neakceptovaly. Úvahy odvolacího soudu o výši příjmů otce jsou dle jejího názoru mimo realitu a nekorespondují s jeho výdaji. Upozorňuje na výši svého příjmu a na potřeby nezletilých, přičemž je přesvědčena, že děti rozhodně nežijí na stejné úrovni jako jejich otec.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště stěžovatelčiny polemiky s rozhodnutími obecných soudů je v oblasti provádění a hodnocení důkazů o příjmových a majetkových poměrech otce nezletilých. Předmětem ústavního přezkumu však nemůže být správnost skutkových a následně právních závěrů obecných soudů, s výjimkou extrémních případů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, která v uspokojivé míře vyložily, přičemž svůj postup dostatečně vysvětlily. Odvolací soud ve smyslu ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a po jeho vyhodnocení i ve spojení s důkazy provedenými před soudem prvního stupně poněkud korigoval ve prospěch nezletilých některé závěry soudu prvního stupně. Neopomněl se přitom vyjádřit k návrhu stěžovatelky na aplikaci ustanovení §85a zákona o rodině při hodnocení možností a schopností otce platit výživné, přičemž vysvětlil, proč použití uvedeného ustanovení nebylo v jeho případě možné. Z obsahu spisového materiálu skutečně neplyne, že by některý z účastníků tvrdil či prokazoval, že by otec nezletilých měl příjem z jiné než ze závislé činnosti podléhající dani z příjmů, jak předpokládá ustanovení §85a zákona o rodině. Odvolací soud proto nepochybil, pokud při posuzování schopností, možností a majetkových poměrů otce vycházel z jeho výdělečné potenciality ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 věty druhé zákona o rodině.
Rozhodnutí obecných soudů tak nelze označit za svévolná, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, což by jedině mohlo přivodit závěr o jejich protiústavnosti. Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelkou nenaznačují porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Toto právo, zakotvené v části páté Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoli materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná interpretace zákona o rodině (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) by sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces.
V ústavněprávním kontextu přitom nelze pominout, že rozhodná ustanovení §96 odst. 1 a §99 odst. 1 zákona o rodině vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o výši výživného pro nezletilé dítě aplikovaly kritéria vymezená v ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07). Ani v projednávaném případě se necítí povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných hledisek "schopností a možností a majetkových poměrů" otce, zvláště za situace, kdy stěžovatelce zůstává zachována možnost požádat soud s ohledem na aktuální poměry otce o zvýšení výživného.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu