ECLI:CZ:US:2014:2.US.982.14.1
sp. zn. II. ÚS 982/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem, se sídlem Veletržní 10, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1451/2013-21 ze dne 14. 1. 2014, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 14 To 199/2013-538 ze dne 15. 8. 2013 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 7 T 211/2012-511 ze dne 17. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost uhradit ve zkušební době způsobenou škodu a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. a), f) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a podle §146 odst. 1 a §43 odst. 1, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudil k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Současně podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů spočíval skutek v podstatě v tom, že stěžovatel dne 31. 10. 2010 v době od 03:00 hod. do 03:30 hod. v Černovicích, Táborská ul., v prostorách Pivního baru v přítomnosti servírky a dalších hostů po slovní rozepři nečekaně udeřil opakovaně pěstí do obličeje Jana Švece, který upadl na zem, kde mu dupl do obličeje a způsobil mu tak zranění (popsané ve skutkové větě), které si vyžádalo pracovní neschopnost od 1. 11. 2010 do 17. 12. 2010.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním s uvedením dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl nucen vykonat trest obecně prospěšných prací, který mu byl uložen v nezákonně provedeném řízení. Poukazuje na průběh řízení a na rozhodnutí v něm vydaná, v důsledku nichž byla věc vrácena k došetření pro podstatnou změnu okolností případu. Poté bylo znovu zahájeno jeho trestní stíhání, které vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí. Uvádí, že v řízení byli vyslechnuti svědci, kteří potvrdili jeho obhajobu, že z místa incidentu odešel ještě před napadením poškozeného. Poukazuje na to, že v baru zůstal pouze svědek Janetka, který je mu podobný obličejem i postavou a hovoří česky s podobným východním přízvukem. Ten však odmítl vypovídat a soudy vyšly ze svědectví Simony Kafkové a poškozeného. Dle názoru stěžovatele jeho ztotožnění těmito svědky, kteří si osobou pachatele nebyli zcela jisti, a jimž byly předloženy fotografie stěžovatele (svědkyni měla být fotografie poslána elektronicky), nebylo provedeno zákonným způsobem. Věrohodnost jejich výpovědí zpochybňuje i tím, že daného večera oba konzumovali alkoholické nápoje. Pokud soudy opřely závěr o vině právě o tyto zpochybněné výpovědi, nepřihlédly k výpovědím svědků potvrzujících jeho obhajobu a neprovedly navrhovaný důkaz přehráním zvukového záznamu o předchozí výpovědi svědkyně Kafkové, v níž se měla vyjádřit, že si osobou stěžovatele coby pachatele není jednoznačně jista, zatížily své řízení vadou porušující právo dle čl. 8 odst. 2 a dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Pakliže byl v takto vadném řízení postižen trestem obecně prospěšných prací, došlo jeho uložením a vykonáním k současnému porušení práv dle čl. 9 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a testu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatele, brojících proti provádění a hodnocení důkazů a usilujících o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces (stěžovatel se zřejmě omylem dovolává čl. 36 odst. 2 Listiny, který však upravuje základy správního soudnictví). Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Byl si vědom toho, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele, jehož verzi, že z baru odešel ještě před napadením poškozeného, podpořili svědkové Gajdáč, Schejbal a Kovácz, a na straně druhé usvědčující výpovědi poškozeného a svědkyně Kafkové. Jeho úkolem tedy bylo vyhodnotit věrohodnost těchto dvou skupin výpovědí, a to jak samostatně, tak ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Pokud po řádném vyhodnocení obou skupin na rozdíl od stěžovatele nepochyboval o věrohodnosti výpovědí poškozeného i svědkyně Kafkové, jejichž verzi potvrzují i další provedené důkazy, včetně znaleckého posudku, a vysvětlil, proč nepřijal skutkovou verzi stěžovatele a nepovažoval za věrohodné svědky obhajoby, patřící do okruhu blízkých známých stěžovatele, nelze mu vytýkat, že nerozhodl v jeho prospěch.
Soud prvního stupně se řádně vypořádal i s tvrzením stěžovatele o nezákonném ztotožnění jeho osoby svědkyní Kafkovou, které byly předloženy fotografie stěžovatele, což mělo vést k jeho označení jako pachatele. Pokud vyšel ze zjištění, že tato svědkyně již na samém počátku řízení osobu útočníka dostatečně výstižně popsala, byť neznala jeho totožnost, přičemž další úkony orgánů činných v přípravném řízení sloužily pouze k potvrzení její výpovědi, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoliv vytknout. Pro posouzení věci je rovněž důležité, že jak svědkyně Kafková, tak poškozený, byť v inkriminovanou dobu stěžovatele neznali, jeho osobu ztotožnily s osobou pachatele i s ohledem na jeho tetování, které v průběhu večera svědkyni v baru ukazoval, a jehož si všiml i poškozený. Pokud tedy stěžovatel z výpovědí této svědkyně vyvozoval, že si nebyla osobou pachatele zcela jistá, a navrhl, aby byl v rámci odvolacího řízení přehrán zvukový záznam zachycující její výpověď, provedení tohoto důkazu se jeví s ohledem na jednoznačná zjištění soudu jako nadbytečné. Ani odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že právě stěžovatel je onou osobou, která popsaným způsobem fyzicky napadla poškozeného, když provedené důkazní prostředky vylučují, že by zranění poškozenému mohl způsobit někdo jiný, např. svědek Janetka.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, pokud z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měl soud k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného skutku. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považoval za nadbytečný.
Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu incidentu proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto mj. tím, zda skutková zjištění mají vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž neshledal, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, či tvrzené právo být stíhán zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny, které se obsahově překrývá s podrobnější a komplexnější garancí spravedlivého procesu. Nemohlo být porušeno ani tvrzené právo garantované čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť práce odsouzených na svobodě, pokud vykonávají jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, není zakázanou nucenou prací [viz čl. 9 odst. 2 písm. a) Listiny].
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu