infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.06.2014, sp. zn. III. ÚS 1080/14 [ usnesení / FILIP / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2014:3.US.1080.14.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2014:3.US.1080.14.1
sp. zn. III. ÚS 1080/14 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SYNOT TIP, a. s., se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupené JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2014 č. j. 2 Afs 91/2013-56, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 30 Af 7/2012-92, rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 29. prosince 2011 č. j. KUJI 106060/2011, OE 122/2011 a platebnímu výměru Městského úřadu Světlá nad Sázavou ze dne 31. října 2011 č. 4/2011, č. j. 22245/2011/OF, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a s návrhem na zrušení zákona č. 183/2010 Sb., části třetí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2014 (danou k poštovní přepravě dne 19. 3. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů, a to pro tvrzené porušení základních práv (především podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 2. Napadeným platebním výměrem byl stěžovatelce vyměřen - podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky města Světlá nad Sázavou č. 2/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též "vyhláška č. 2/2010") - místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj. Správce poplatku vyměřil stěžovatelce místní poplatek za III. čtvrtletí roku 2011 ve výši 39 022 Kč dle ustanovení §11 zákona o místních poplatcích a vyhlášky č. 2/2010 (sazba poplatku činila 5 000 Kč za tři měsíce provozu). Správce poplatku vyměřil stěžovatelce poplatkovou povinnost za každý povolený přístroj, bez ohledu na okolnost provozování. 3. Platební výměr napadla stěžovatelka odvoláním, které krajský úřad zamítl napadeným rozhodnutím ze dne 29. 12. 2011. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla žalobou, kterou krajský soud zamítl napadeným rozsudkem. Námitku protiústavnosti novely zákona o loteriích odmítl jako nedůvodnou s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/12. Soud za podstatu věci považoval výklad pojmu "jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí", k čemuž obsáhle citoval odůvodnění rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013 č. j. 2 Afs 37/2013-26 a ze dne 14. 6. 2013 č. j. 2 Afs 26/2013-34 (veškerá judikatura Nejvyššího správního soudu je dostupná z www.nssoud.cz) s tím, že v nich jsou obsaženy odpovědi na všechny argumenty obsažené v žalobě. Soud dále považoval za nepřípadný odkaz na metodická sdělení či metodické pokyny Ministerstva financí, protože ty pro jeho rozhodování (s odkazem na již citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) nejsou závazné. 4. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud úvodem vymezil sporné právní otázky: (1.) výklad pojmu "jiné technické herní zařízení", a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů, jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterijního systému, a dále (2.) posouzení, zda poplatkové povinnosti podléhá každý povolený výherní hrací přístroj či zda je ke vzniku poplatkové povinnosti nezbytné jeho uvedení do faktického provozu. Nejvyšší správní soud připomněl, že pro jeho rozhodování nejsou závazné metodiky či stanoviska Ministerstva financí ani publikace týkající se dobré správní praxe. Soud je vázán pouze zákonem. Ve výkladu dotčených ustanovení ovšem nutně vychází z vlastní dosavadní judikatury, stejně jako z judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud odkázal na dřívější rozhodnutí ve věci stejné stěžovatelky (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013 č. j. 2 Afs 37/2013-26). Nejvyšší správní soud se především zabýval pojmem "jiné technické zařízení", vneseným do zákona o místních poplatcích zákonem č. 183/2010 Sb. Souhlasil s tím, že tzv. jiné technické herní zařízení musí do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v §17 odst. 1 zákona o loteriích a jiných podobných hrách, avšak tyto vlastnosti nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jejich funkce. Výklad zastávaný stěžovatelkou by dle Nejvyššího správního soudu znamenal, že provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů by mohli umístit v dané obci neomezený počet konečných přístrojů určených pro hru, přičemž za jednotku, z níž se odvádí poplatek, by byla považována pouze centrální loterní jednotka bez ohledu na to, že právě až s koncovými videoterminály přicházejí do kontaktu uživatelé her. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval též otázkou, zda v případě stanovení, vyměření a výběru dotčeného místního poplatku se jedná pouze o fiskální pravomoc obcí, a nikoli pravomoc regulatorní. Ačkoli u místních poplatků hrají fiskální otázky důležitou roli, jejich stanovením může docházet též k regulaci určitých aktivit. Normativní zakotvení poplatku za provozování hracího přístroje totiž reflektuje negativní dopady spojené s provozem těchto přístrojů, především chorobné gamblerství, a nelze ho považovat pouze za zdroj obecních příjmů, neboť v sobě nese protiplnění spočívající v toleranci zařízení sloužících k provozování loterií nebo jiných podobných her. Z vystoupení předkladatele novely zákona je úmysl provedené úpravy zřejmý: zákonodárce jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň. Třebaže znění příslušného zákonného ustanovení není terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je z něj jasně patrná a nevzbuzuje dle soudu výraznější interpretační pochybnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůraznil roli územní samosprávy na poli regulace hazardu s oporou o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 56/10, přičemž se neztotožnil ani s názorem stěžovatelky, že v případě výběru dotčeného poplatku dochází k zatížení jednoho správního úkonu dvojí poplatkovou povinností. Odkázal přitom na svou předchozí argumentaci k funkci místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj, z něhož je patrná regulatorní funkce takového poplatku, zatímco správní poplatek, jehož předmětem je vydání povolení k provozování dané loterie či jiné podobné hry, tuto regulatorní funkci nemá, nýbrž u něj převládá fiskální charakter. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením otázky, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný interaktivní videoloterní terminál nebo je pro vyměření poplatku rozhodné jeho povolení kompetentním orgánem (Ministerstvo financí). Nejvyšší správní soud zčásti přisvědčil stěžovatelce, že znění ustanovení §10a zákona o místních poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení, dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomněl, že zatímco prvá část je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho faktický dopad upravuje druhá část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce nekladl důraz na fakt, zda je na přístroji ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude, což lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce. Nejvyšší správní soud k tomu uvedl i jiné příklady zatížení některých aktivit místními poplatky bez ohledu na jejich faktické využívání (např. povinné ručení u motorových vozidel, poplatek za komunální odpad apod.). Konečně se Nejvyšší správní soud vyjádřil k zásadě in dubio pro mitius, když uvedl, že víceznačnost musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, nikoli pouze o výklad obtížně obhajitelný, aby bylo možné tuto zásadu aplikovat. Právě výklad předestřený stěžovatelkou vychází z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených právních norem ani předchozí judikaturu, proto jej nelze považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým správcem poplatku či výše soudem. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že zákon č. 183/20110 Sb. nebyl notifikován v rozporu s čl. 9 směrnice č. 98/34/ES, i když jde o normu technického charakteru; proto byl a je tento zákon neaplikovatelný vnitrostátními soudy. V této souvislosti stěžovatelka namítla nepoložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru (zda je zákon č. 183/2010 Sb., v části třetí, u kterého nebyla členským státem dodržena povinnost notifikace podle čl. 8 směrnice č. 98/34/ES, nepoužitelný a nevynutitelný u soudu členského státu), navrhl Ústavnímu soudu položení této otázky a namítl zde zásah do práva na zákonného soudce. Tento zákon podle stěžovatelky dále založil právní nejistotu, že nestanovil jasně, co je tzv. jiným technickým herním zařízením, tedy co má podléhat místnímu poplatku. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla i zrušení zákona. III. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení před správními orgány a soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). 8. Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost je do značné míry z hlediska obsahu i vymezení rozhodné materie, včetně obsahu napadených rozhodnutí (především intepretace pojmu "jiné technické herní zařízení", a to i z hlediska principů právní jistoty, jasnosti a předvídatelnosti apod.) podobná s předchozími ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2878/13, ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3343/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se nyní odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo zjevně neopodstatněnou. 9. Námitku neexistence notifikace zákona (ústící do závěru stěžovatelky o neaplikovatelnosti zákona) vznesla stěžovatelka poprvé až v ústavní stížnosti. Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud touto námitkou zabývat nemohl. Proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 1730/09, ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 100/11, ze dne 19. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 58/11, ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 3088/09, ze dne 2. července 2009 sp. zn. I. ÚS 1339/09, ze dne 30. října 2012 sp. zn. I. ÚS 3770/11, ze dne 2. července 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/12, ze dne 19. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 2494/12, ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3556/12, ze dne 28. června 2012 sp. zn. I. ÚS 756/12 aj., všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Totéž platí i o související nové námitce stěžovatelky o nepoložení předběžné otázky ze strany správních soudů, což podle stěžovatelky mělo značit porušení práva na zákonného soudce. 10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. 11. Stěžovatelka navrhla též položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavním soudem, leč učinila tak až v ústavní stížnosti. Proto je nutno považovat návrh na položení předběžné otázky dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu za nepřípustný (srov. obdobně např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2079/10 či ze dne 20. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 2936/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Byla-li totiž stěžovatelka názoru, že je v dané věci pro rozhodnutí správních soudů relevantní určitý výklad práva Evropské unie, pak měla svůj návrh řádně a včas uplatnit právě v řízení před správními soudy. I zde musí platit zásada subsidiarity; jinak by Ústavní soud podporoval kupříkladu laxnost stěžovatelů při uplatňování svých práv v průběhu řízení před orgánem veřejné moci předcházejícím řízení o ústavní stížnosti. 12. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona. Tudíž návrh na zrušení výše uvedeného zákona - v části argumentující porušením notifikační povinnosti - Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ostatně stěžovatelka v tomto směru namítá, že zákon porušil notifikační povinnost zakotvenou "toliko" právem Evropské unie [srov. čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy: "Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem."]. Ve zbývající části (co do argumentace o nejasnosti zákona apod.) Ústavní soud návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný, neboť správní soudy v tomto aspektu přesvědčivě vyargumentovaly důsledně vzato i ústavní konformitu zákona (že nejde o nejasnost zakládající nepředvídatelnost a právní nejistotu adresátů zákona apod.). V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje především na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s využitím možnosti dané §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2014:3.US.1080.14.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1080/14
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 5. 6. 2014
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 3. 2014
Datum zpřístupnění 12. 6. 2014
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Vysočina
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Světlá nad Sázavou
Soudce zpravodaj Filip Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
zákon; 183/2010 Sb. ; kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; část třetí
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 183/2010 Sb.
  • 202/1990 Sb., §17 odst.1
  • 565/1990 Sb., §10a, §1 písm.g
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/neuplatnění námitky v předchozích řízeních
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík obec/obecně závazná vyhláška
interpretace
poplatek/místní
platební výměr
předběžná otázka/ESD
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1080-14_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 84201
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-18