ECLI:CZ:US:2014:3.US.1165.14.1
sp. zn. III. ÚS 1165/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 - Libeň, Na Žertvách 24/132, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, v substituci JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 6 As 9/2013-43 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012 č. j. 10 A 5/2010-152, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2014, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve správním soudnictví ve věci pokuty uložené jí Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysílání"), bylo porušeno základní právo být včas seznámen s podstatou a důvody obvinění dle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny, a základní právo dle čl. 39 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 3. 11. 2009 rozhodnutím sp. zn. 2009/1148/vos/FTV č. j. BUR/83/2009 Rada podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání uložila stěžovatelce pokutu ve výši 400 000 Kč za porušení §32 odst. 1 písm. f) a g) zákona o vysílání, jehož se měla dopustit tím, že dne 16. 3. 2008 od 14:00 hodin na programu Prima televize odvysílala pořad Nejúžasnější videa světa II, který obsahoval drastické, detailní, několikrát opakované a dlouhotrvající záběry skutečných událostí, které bezdůvodně zobrazují zejména těžké tělesné utrpení lidí, a to způsobem snižujícím lidskou důstojnost, a které jsou způsobilé ohrozit zejména psychický vývoj dětí a mladistvých, čímž došlo k porušení povinnosti bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost a povinnost nezařazovat v době od 6.00 hodin do 22:00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Současně Rada uložila stěžovatelce povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.
Dne 13. 12. 2012 rozsudkem č. j. 10 A 5/2010-152 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Rady ze dne 3. 11. 2009 sp. zn. 2009/1148/vos/FTV č. j. BUR/83/2009 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud ve věci rozhodoval již podruhé, když jeho předchozí rozsudek ze dne 22. 4. 2010 č. j. 10 A 5/2010-63 byl Nejvyšším správním soudem (dále jen "kasační soud") zrušen rozsudkem ze dne 15. 8. 2012 č. j. 6 As 3/2011-119. Důvodem kasace bylo zjištění, že správní soud se nevypořádal s námitkou, že v oznámení o zahájení správního řízení nebyl přesně vymezen jeho předmět (ostatní kasační námitky byly posouzeny jako nedůvodné); první rozsudek proto byl zrušen pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Ve druhém rozsudku správní soud námitku, podle níž nebyl v oznámení o zahájení správního řízení přesně vymezen jeho předmět, shledal nedůvodnou a tento svůj závěr podrobně odůvodnil; podrobně se vypořádal též s dalšími žalobními námitkami.
Dne 23. 1. 2014 rozsudkem č. j. 6 As 9/2013-43 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 13. 12. 2012 č. j. 10 A 5/2010-152 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Mimo jiné konstatoval, že "[s]těžovatelka obdržela soubor informací o tom, jaké záběry, z kterého odvysílaného pořadu a proč považuje žalovaná za závadné. To jí nepochybně umožnilo zvolit odpovídající procesní strategii pro svou obranu proti takto specifikovanému obvinění. Z obsahu správních spisů je zřejmé, že tohoto svého práva využila a uplatnila celou řadu námitek, s nimiž se žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vypořádala. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že požadavky kladené na podobu rozhodnutí, jímž se správní řízení končí, musí splňovat i rozhodnutí, kterým se toto řízení zahajuje."
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základních práv dle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, dle čl. 17 Listiny a čl. 39 Listiny.
K porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy mělo dojít tím, že stěžovatelka nebyla včas seznámena s podstatou a důvody vznesených obvinění, neboť v oznámeních o zahájení správních řízení (původně byla zahájena dvě řízení, následně spojená do řízení společného) nebyl řádně vymezen skutek, pro který bylo řízení zahájeno. Obě oznámení o zahájení řízení byla v podstatě identická, takže stěžovatelka nebyla schopná rozlišit, čím byla naplněna jedna a čím druhá skutková podstata. Tato nejasnost nebyla odstraněna ani poté, co byla obě správní řízení spojena do jednoho. Stěžovatelka poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 25. 7. 2000 ve věci Mattocia proti Itálii, stížnost č. 23969/94, a polemizovala s argumentací kasačního soudu, že na počátku správního řízení někdy není možné předmět řízení vymezit zcela přesně. Dle stěžovatelky požadavky kladené na podobu rozhodnutí, jímž se správní řízení končí, musí splňovat i rozhodnutí, kterým se toto řízení zahajuje. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že "před vydáním rozhodnutí o uložení pokuty nebylo jednoznačně specifikováno, odvysíláním jakých scén stěžovatelka porušila své povinnosti provozovatele televizního vysílání."
K porušení základního práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 Úmluvy mělo dle tvrzení stěžovatelky dojít tím, že správní soudy její věc nepřezkoumaly "v plné jurisdikci." V žalobě Radě vytýkala "zejména jednostrannost posouzení jednotlivých scén, neboť nebyly dostatečně vyhodnoceny všechny aspekty odvysílaných scén, čímž se hodnocení stalo neúplným. Žaloba byla v této části velice podrobná, stěžovatelka ke každé scéně, která byla označena za závadnou, uvedla konkrétní důvody, pro které se domnívá, že hodnocení závadnosti bylo nesprávné." Způsob, jakým se správní soud a kasační soud ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích s touto námitkou vypořádaly, podle stěžovatelky představuje "interpretaci podústavního práva, která odporuje ústavnímu pořádku, neboť porušuje základní právo stěžovatelky na přezkum rozhodnutí vedlejší účastnice v plné jurisdikci." Uvedené soudy se prý nezabývaly tím, zda skutečně mohlo dojít k ohrožení vývoje dětí a mladistvých, ale pouze tím, zda úvaha Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nevybočila ze zákonných mezí.
Porušení svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny resp. čl. 10 Úmluvy spatřovala stěžovatelka "v absentujícím zákonném podkladu, na jehož základě jí byla uložena peněžitá sankce za odvysílaný obsah televizního vysílání." Ustanovení §32 odst. 1 písm. f) a g) zákona o vysílání označila za nedostatečně určité, v důsledku čehož je jeho aplikace nepředvídatelná. Neurčité pojmy v posledně citovaném ustanovení nejsou doprovázeny konstantní a dostupnou soudní judikaturou, která by jejich aplikaci činila předvídatelnou. Podle stěžovatelky "správní soudy vědomě rezignovaly na ambici upřesňovat neurčité pojmy použité v textu zákonné úpravy svou judikaturou, v důsledku čehož se aplikace příslušných ustanovení stává nepředvídatelnou."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzení o porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy
Stěžovatelka tvrdila, že nebyla včas seznámena s podstatou a důvody vznesených obvinění, neboť v oznámeních o zahájení správních řízení nebyl řádně vymezen skutek, pro který bylo řízení zahájeno. Poukázala na článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, dle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že uložení pokuty Radou podle §60 zákona o vysílání lze považovat za rozhodnutí o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z čehož plyne, že se na ni vztahují nejen obecné záruky plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale též zvláštní záruky spravedlivého procesu garantované v odst. 3 tohoto článku. Jak plyne např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 5. 2010 ve věci Kammerer proti Rakousku (stížnost č. 32435/06, odst. 26 a násl.), záruky trestního řízení obsažené v článku 6 Úmluvy nejsou absolutní, a lze je aplikovat diferencovaně v závislosti na stupni a povaze újmy hrozící v důsledku trestního obvinění, i když článek 6 Úmluvy nediferencuje záruky pro řízení o závažných a pro řízení o méně závažných deliktech. Oznámení o zahájení řízení o správním deliktu nemusí mít vždy stejnou relevanci jako sdělení obvinění podle trestního řádu, nicméně i ono musí být učiněno tak, aby umožnilo efektivně využít základního práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy. V této souvislosti nutno poznamenat, že článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy neukládá žádný zvláštní formální požadavek, pokud jde o způsob, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodu obvinění.
Z podrobných odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí lze dovodit, že oznámení Rady o zahájení řízení o pokutě z moci úřední splňovalo požadavky článku 6 odst. 1 písm. a) Úmluvy, neboť stěžovatelce umožnilo efektivně využít základního práva mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby, zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy; z toho plyne závěr, že tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy práva je zjevně neopodstatněné.
K tvrzení o porušení práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 Úmluvy "v plné jurisdikci"
Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a na spravedlivé projednání věci dle čl. 6 Úmluvy, k čemuž mělo dle tvrzení stěžovatelky dojít tím, že správní soudy její věc nepřezkoumaly "v plné jurisdikci."
Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, zaručujícího každému právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy týkajícího se základních práv a svobod podle Listiny, Ústavní soud shledal evidentně zjevně neopodstatněným, neboť zákonnost rozhodnutí o pokutě byla v systému správního soudnictví přezkoumávána vícekrát a opakovaně, o čemž svědčí již samotná skutečnost, že předmětem ústavní stížnosti byla soudní rozhodnutí.
Ústavnímu soudu není dostatečně zřejmé, co stěžovatelka měla na mysli, když tvrdila, že "v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní přezkum žalobou napadeného rozhodnutí v plné jurisdikci." Z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, která Radě "vytýkala zejména jednostrannost posouzení jednotlivých scén" a dle níž "hodnocení závadnosti bylo nesprávné", což představuje "interpretaci podústavního práva, která odporuje ústavnímu pořádku, neboť porušuje ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na přezkum vedlejší účastnice v plné jurisdikci", je zřejmé, že stěžovatelka spíše polemizovala s právním posouzením její věci v systému správního soudnictví.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud si již dříve byl dostatečně vědom potřeby přezkumu správních rozhodnutí v tzv. "plné jurisdikci", jakožto jednoho z požadavků spravedlivého procesu plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což prakticky demonstroval přijetím nálezu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.); stávající právní úpravu obsaženou v soudním řádu správním z tohoto hlediska považuje za ústavně konformní.
K tvrzení o porušení svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny resp. čl. 10 Úmluvy
Porušení svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny resp. čl. 10 Úmluvy spatřovala stěžovatelka "v absentujícím zákonném podkladu, na jehož základě jí byla uložena peněžitá sankce za odvysílaný obsah televizního vysílání." Ustanovení §32 odst. 1 písm. f) a g) zákona o vysílání označila za nedostatečně určité, v důsledku čehož je jeho aplikace nepředvídatelná.
Relevantní ustanovení §32 zákona o vysílání zní:
§32
Základní povinnosti provozovatelů vysílání a provozovatelů převzatého vysílání
(1) Provozovatel vysílání je povinen ...
f) bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost,
g) nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých; tato povinnost se na provozovatele vysílání nevztahuje, je-li vysílání koncovému uživateli dostupné na základě písemné smlouvy uzavřené s osobou starší 18 let a je k němu poskytnuto technické opatření, které této osobě umožňuje omezit přístup k vysílání dětem a mladistvým, ... .
Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 211/06, dostupné, stejně jako jeho další zde citovaná rozhodnutí, na http://nalus.usoud.cz) v otázce formulace skutkových podstat trestných činů akceptoval rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, dle níž ustanovení zákonů musí být natolik určitá, aby umožnila jednotlivci regulovat své chování a tudíž i předvídat, zda určitým chováním mohou zákon porušit. "Předvídatelnost" je tak jedním z požadavků obsažených v pojmu "stanoveno zákonem" použitého v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Pravidlo chování nemůže být považováno za "zákon", pokud není formulováno s dostatečnou přesností, aby umožňovalo účastníkům - je-li to potřebné, s náležitou radou odborníka - předpokládat, do stupně, který je za daných okolností rozumný, důsledky, které předmětné jednání může mít [viz rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 3. 1988 ve věci Olsson proti Švédsku (No. 1), stížnost č. 10465/83, odst. 61(a), dostupný, stejně jako další rozhodnutí zde uvedená, v databázi HUDOC na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva]. Evropský soud nicméně již zdůraznil nemožnost dosáhnout absolutní přesnosti při tvorbě zákonů, zejména v oblastech, v nichž se situace mění v závislosti na panujících názorech společnosti (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 3. 1985 ve věci Barthold proti Německu, stížnost č. 8734/1985, odst. 47). Potřeba vyhnout se nadměrné rigiditě a udržet krok s měnícími se okolnostmi znamená, že četnými zákony jsou nevyhnutelně formulovány pojmy, které ve větším či menším rozsahu jsou neurčité. Shora citovaná ustanovení zákona o vysílání do této kategorie dle přesvědčení Ústavního soudu spadají. Ústavní soud je proto toho názoru, že ustanovení zákona o vysílání, dle nichž byla stěžovatelce uložena pokuta, kritérium předvídatelnosti splňují, a jsou tedy ústavně konformní. Z toho pak Ústavní soud dovodil, že odsouzení stěžovatelů bylo "stanoveno zákonem" ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že správní soud i kasační soud dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatelky resp. její kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem rozhodujících o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, včetně základního práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu