ECLI:CZ:US:2014:3.US.1212.14.1
sp. zn. III. ÚS 1212/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 2. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. Aprk 6/2014-61 a proti průtahům v řízení před Městským soudem v Praze sp. zn. 9 A 167/2012, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 2014 doručené Ústavnímu soudu téhož dne stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. Aprk 6/2014-61 byla porušena základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí, vydané v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, zrušil; dále navrhl, aby Městskému soudu v Praze bylo zakázáno pokračovat v průtahu v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 9A 167/2012 a přikázáno, aby o věci neprodleně rozhodl.
Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud nálezem uložil Nejvyššímu správnímu soudu a Městskému soudu v Praze nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem včetně 21 % DPH do 3 dnů od právní moci nálezu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Správní žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále též jen "správní soud") dne 21. 9. 2012 stěžovatel napadl rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 7. 9. 2012 č. j. MSMT-38268/2012-30, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze o zamítnutí jeho žádosti o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a jímž bylo řízení zastaveno. O správní žalobě dosud nebylo rozhodnuto, řízení je u správního soudu vedeno pod sp. zn. 9 A 167/2012.
Dne 6. 1. 2014 správní soud obdržel návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu (vydání rozhodnutí ve věci) dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který dne 20. 1. 2014 s vyjádřením postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Ve vyjádření k návrhu správní soud uvedl, že po soustředění podkladů pro rozhodnutí je věc připravena k projednání žaloby, ovšem v chronologickém pořadí v rámci dalších, časově dříve napadlých žalob, neboť věc žalobce nepatří mezi přednostní věci.
Dne 28. 1. 2014 usnesením č. j. Aprk 6/2014-61 Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu jako nedůvodný zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal na kritéria obsažená v ustanovení §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
Podle Nejvyššího správního soudu při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu může příslušný soud stanovit lhůtu jen k provedení takového procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány (tvrzeny) průtahy, což plyne z ustanovení §174a odst. 2, věty druhé, zákona o soudech a soudcích, dále též z ustanovení §174a odst. 8, věty první, tohoto zákona, ale zejména ze zásady nezávislosti soudů a soudců při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí.
Nejvyšší správní soud byl toho názoru, že správnímu soudu nelze vytýkat, že by neučinil některý z přípravných úkonů nutných pro rozhodnutí ve věci. Ostatně i sám stěžovatel uvedl, že věc se nachází v tom stadiu, že je možno vydat rozhodnutí.
U dalších kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, tj. významu předmětu řízení pro stěžovatele a složitosti věci, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tato kritéria je třeba vnímat v souvislosti s pravidlem vyjádřeným v §56 odst. 1 s. ř. s., dle něhož soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, pokud nejsou dány závažné důvody pro přednostní projednání věci.
U řízení, která mají být zakončena meritorním rozhodnutím a která nespadají pod přednostní věci vymezené v §56 odst. 3 s. ř. s., je prvořadé hledisko pořadí, v jakém věci k soudu došly, které odráží ústavní zásadu rovnosti, nikoli skutečnost, zda jde o věc složitou či méně složitou. Pořadí, v jakém věc napadla, však nelze při hodnocení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu absolutizovat tehdy, pokud by tím měl být omlouván objektivní stav přetíženosti soudů a s tím případně spojená nepřiměřenost délky řízení.
Nejvyšší správní soud dále uvedl, že význam předmětu řízení pro navrhovatele a složitosti věci nejsou exaktně samostatně měřitelná kritéria, a proto je poměřuje přímo s délkou řízení u soudu, u něhož jsou namítány průtahy. Při jejich porovnání s tím, že správní soud ve věci mohl reálně jednat ode dne 5. 2. 2013, Nejvyšší správní soud neshledal, že by ve věci docházelo k průtahům. S ohledem na požadavek řádného a fundovaného rozhodnutí, jak po stránce právní, tak věcné, jehož naplnění vyžaduje určitý čas, nelze soudit, že by v řízení před městským soudem docházelo k průtahům. Městský soud v adekvátních lhůtách reaguje na navrhovatelova podání, došlé věci rozhoduje podle pořadí, v němž je obdržel, přičemž ani význam předmětu řízení pro navrhovatele nemůže v nynější době opodstatnit ústup od tohoto pravidla. Ani s přihlédnutím k postupu městského soudu a samotného navrhovatele nedospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl důvodný.
K tvrzení stěžovatele, že v řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu by nemělo být přihlíženo k počtu nevyřízených věcí před soudem, proti němuž jsou průtahy namítány, Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve své judikatuře respektuje právní názor vyjádřený Ústavním soudem, dle něhož "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, publikovaný jako N 42/2 SbNU 35, dostupný z http://nalus.usoud.cz a další rozhodnutí na něj navazující). Stav objektivní přetíženosti soudu či to, kolik věcí u soudu předchází předmětné věci, tak nemohou ovlivnit hodnocení přiměřenosti délky řízení či skutečnosti, zda dochází k průtahům s provedením procesních úkonů (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2010, č. j. Aprk 5/2010 - 72, či usnesení ze dne 15. 12. 2012 č. j. Aprk 11/2012 - 65). Zkoumání přiměřenosti délky řízení a rychlosti, s jakou jsou činěny jednotlivé úkony v řízení, Nejvyšší správní soud neodvíjí od počtu nerozhodnutých věcí soudem, proti němuž návrh směřuje.
Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění konstatoval, že vyjádření správního soudu k návrhu na určení lhůty, které bylo přiloženo k návrhu dle §174a odst. 3, věty první, zákona o soudech a soudcích, navrhovateli nezasílal, neboť zmíněným vyjádřením se před zdejším soudem neprovádí důkaz. O průběhu řízení před soudem, u kterého jsou namítány průtahy, a o úkonech zde učiněných, se přesvědčuje z předloženého soudního spisu, o jehož obsahu je navrhovatel jako účastník řízení zpraven. Vyjádření soudu, proti němuž jsou namítány průtahy, nepředstavuje před Nejvyšším správním soudem zásadní podklad rozhodnutí. Nejvyšší správní soud též uvedl, že vyjádření soudu dle §174a odst. 3, věty první, zákona o soudech a soudcích je třeba odlišovat od vyjádření jiných účastníků řízení ve smyslu §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
III.
V části III ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší správní porušil jeho právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na rozhodování věci nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatel též namítl, že neměl možnost seznámit se s vyjádřením správního soudu k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích), čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
V části IV ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem. Uvedl, že je mu znám nález (správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1552/13 vydaný v obdobné jeho věci; s tímto usnesením však nesouhlasil, polemizoval s jeho odůvodněním a označil je za důsledek příliš formalistického výkladu, vedoucího k porušení nezávislosti soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Námitku podjatosti neuplatnil z obavy o "potrestání" dalším prodloužením lhůty k rozhodnutí.
V části V ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud aplikoval kritéria obsažená v ust. §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. V části VI pak tvrdil, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a v části VII a následujících s odůvodněním tohoto usnesení dále polemizoval.
V části XIV stěžovatel znovu uvedl, že délka prodlení s rozhodnutím ve věci je zcela zjevně nepřiměřená, věc je připravena k rozhodnutí již 14 měsíců (od 30. 1. 2013, kdy byl správnímu soudu doručen jeho souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání), a že za přiměřenou dobu na rozhodnutí ve věci od její procesní připravenosti považuje 10 dnů.
IV.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti reagoval na jednotlivé námitky uvedené v ústavní stížnosti a poukázal na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech stěžovatele v obdobných věcech, tj. na výše již zmíněné usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1552/13 a nález ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13. Uvedl, že některé z nyní vznášených námitek stěžovatel již uplatnil ve svých dřívějších ústavních stížnostech, přičemž jde o námitky, kterými de facto vede polemiku s obecnou rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu v dané agendě, a odkázal na závěry již vyslovené ve vztahu k těmto námitkám Ústavním soudem.
Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti uvedl, že odkaz Nejvyššího správního soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1552/13 a nález ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13, byl nepřípadný, neboť se s výjimkou účastníků řízení a druhu řízení nejednalo o obdobné věci. Setrval na svém tvrzení, že "v předmětné věci určení věcně vymezené soudní agendy pouze jednomu senátu bez důležitých důvodů soudcovskou nezávislost neupevňuje, ba právě naopak." Dle jeho názoru Nejvyšší správní soud se nevyjádřil ke své praxi, "dle které se vyplácí náhrada nákladů řízení, pokud je přiznána, přímo z účtu Nejvyššího správního soudu", a na konkrétní argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti vůbec nereagoval a většinou opakoval argumentaci uvedenou ve svém rozhodnutí. Závěrem stěžovatel uvedl, že úvaha, ze které by se dalo odvodit, jak by se měla přiměřenost délky řízení hodnotit, v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zcela chybí, a že ohledně upření možnosti vyjádřit se k vyjádření Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud pouze opakuje svoji argumentaci uvedenou v usnesení; z toho důvodu stěžovatel odkázal na část XIII své ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v celém rozsahu na svá předkládací vyjádření ze dne 17. 4. 2014 č. j. 9 A 167/2012-78 resp. ze dne 10. 1. 2014 č. j. 9 A 167/2012-50, jež zaslal Nejvyššímu správnímu soudu.
Ve výše uvedeném předkládacím vyjádření ze dne 10. 1. 2014 Městský soud v Praze uvedl, že žaloba ve věci byla u něj podána dne 21. 9. 2012 a po soustředění podkladů je věc připravena k projednání žaloby, ovšem v chronologickém pořadí v rámci dalších, časově dříve napadlých žalob. V senátě 9 Ca a 9 A Městského soudu v Praze k datu 10. 1. 2014 předmětné žalobě předcházejí nevyřízené žaloby staršího data podání k soudu, přičemž věci jsou projednávány podle pořadí nápadu s výjimkou těch věcí, u kterých zákon stanoví jejich projednání přednostně nebo ve kterých není rozhodováno ve věci samé. Věc žalobce mezi tyto přednostní věci nepatří. Je na zvážení, zda by vyhovění návrhu žalobce nebylo nepřiměřeným zvýhodněním oproti ostatním žalobcům, jejichž žaloby napadly přede dnem 21. 9. 2012 (v senátu 9 A v počtu cca 261). Závěrem Městský soud v Praze poukázal na nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349).
Ve vyjádření ze dne 6. 5. 2014 Městský soud v Praze sdělil Ústavnímu soudu, že v plném rozsahu odkazuje na své předchozí vyjádření ze dne 10. 1. 2014.
Ve vyjádření ze dne 2. 9. 2014 k žádosti Ústavního soudu Městský soud v Praze sdělil, že v předmětné věci doposud nebylo soudem rozhodnuto; uvedl sled jednotlivých ve věci učiněných úkonů a vyslovil názor, že předpokládaný termín rozhodnutí v dané věci je první pololetí roku 2015.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, resp., jehož průtahy tvrdí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Podstatu ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014 č. j. Aprk 6/2014-61 Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že jím bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") z hlediska práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na rozhodování věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ve výše uvedené části Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti, zejména pokud jde o tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska požadavků na zákonného soudce a nezávislý a nestranný soud, byla pouhým opakováním stěžovatelovy argumentace již dříve uplatněné v jiné jeho ústavní stížnosti, s níž se Ústavní soud podrobně vyrovnal v odůvodnění svého výše citovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13. Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska dokazování tím, že mu nebyly zaslány na vědomí výše zmíněné předkládací zprávy Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014 č. j. 9 A 167/2012-78 resp. ze dne 10. 1. 2014 č. j. 9 A 167/2012-50, jimiž uvedený soud jen konstatoval objektivní skutečnosti stěžovateli dostatečně známé.
V části požadující, aby Ústavní soud Městskému soudu v Praze zakázal pokračovat v průtahu v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 9 A 167/2012 a přikázal, aby o věci neprodleně rozhodl, Ústavní soud ústavní stížnost shledal rovněž zjevně neopodstatněnou.
V nálezu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349) Ústavní soud uvedl, že v případě objektivních průtahů v řízení nelze postup podle §174a zákona o soudech a soudcích považovat za efektivní prostředek nápravy zásahu do základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nelze proto obecnému soudu, u něhož dochází k objektivním průtahům v řízení, přikázat, aby dále nepokračoval v průtazích a neprodleně vydal rozhodnutí, či nařídil ve věci jednání, neboť nelze napravovat zásah do základního práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů porušením principu rovnosti ve vztahu k dalším účastníkům řízení vedených u téhož soudu.
V dané souvislosti Ústavní soud připomíná svůj ustálený názor, dle něhož je při svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže [viz usnesení ze dne 21. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/94 (U 14/2 SbNU 227)].
K požadavku stěžovatele na uložení povinnosti Nejvyššímu správnímu soudu a Městskému soudu v Praze nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1570/13, a v něm citované nálezy Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 (N 18/44 SbNU 235) a ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11]. Stěžovatel tento svůj návrh nijak nezdůvodnil a Ústavní soud sám výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, a proto ji stěžovateli nepřiznal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu