ECLI:CZ:US:2014:3.US.1305.14.1
sp. zn. III. ÚS 1305/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIPETROL RPA, s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, zastoupené Mgr. Vojtou Romanem, LL.M., advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91 a proti výrokům I, III, IV, V a VI rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku I, jakož i souvisejících výroků III a IV rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ve věci daně z příjmů právnických osob, byla porušena základní práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a rozsudek Nejvyššího správního soudu v celém rozsahu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vymezeném rozsahu, zrušil.
Stěžovatelka dále navrhla (v bodě 6 ústavní stížnosti), aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku I, jakož i souvisejících výroků III a IV napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 2. 10. 2006 podala stěžovatelka k Finančnímu úřadu v Litvínově přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005, v němž vyčíslila daňovou povinnost ve výši 335 873 360 Kč. Finanční úřad v Litvínově stanovil dne 4. 10. 2006 daňovou povinnost stěžovatelky na základě podaného daňového přiznání podle §46 odst. 5 tehdy platného a účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"). Stěžovatelka proti tzv. konkludentnímu vyměření daně podala dne 1. 11. 2006 odvolání a ve věci bylo vícekrát rozhodováno daňovými orgány prvního i druhého stupně; o věci bylo rovněž rozhodováno ve správním soudnictví, a to rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 15 Ca 176/2007-65 Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 č. j. 1 Afs 49/2009-109 Nejvyššího správního soudu (dále jen "kasační soud").
Po vrácení věci pokračoval Finanční úřad v Litvínově v zahájeném daňovém řízení. Dne 27. 5. 2010 rozhodnutím č. j. 29125/10/207971505917 Finanční úřad v Litvínově opětovně rozhodl o odvolání stěžovatelky tak, že mu částečně vyhověl a změnil daňovou povinnost stěžovatelky na částku 324 944 880 Kč. Podanou námitku stěžovatelky proti postupu správce daně vyhodnotil jako doplnění odvolání, samostatně o ní nerozhodoval, neboť její podání v průběhu odvolacího řízení podle finančního úřadu přípustné nebylo. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí finančního úřadu zamítlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 27. 10. 2010 č. j. 9612/10-1200-506330.
Stěžovatelka se správní žalobou podanou u krajského soudu dne 11. 6. 2010 proti žalovaným 1) Specializovaný finanční úřad, se sídlem v Praze 1 a 2) Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovala v nezákonně vedeném daňovém řízení ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005.
Dne 16. 10. 2013 rozsudkem č. j. 15 A 53/2010-106 krajský soud žalobu proti Specializovanému finančnímu úřadu odmítl pro opožděnost (výrok I), určil, že vedení daňového řízení ze strany Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o daňové povinnosti stěžovatelky za rok 2005 bylo v období od 25. 6. 2010 do 1. 11. 2010 nezákonným zásahem (výrok II), návrh na určení, že v období od 11. 2. 2010 do 24. 6. 2010 docházelo ze strany Finančního ředitelství v Ústí nad Labem k nezákonnému zásahu vůči stěžovatelce, zamítl (výrok III). Dále rozhodl, že Specializovaný finanční úřad a stěžovatelka nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce (výrok V) a Odvolacímu finančnímu ředitelství uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 6 663 Kč ve stanovené lhůtě (výrok VI).
Dne 21. 1. 2014 rozsudkem č. j. 1 Aps 14/2013-91 kasační soud o kasačních stížnostech stěžovatelky a žalovaného Odvolacího finančního ředitelství rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106 ve výrocích II a VI zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok I), kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky III a IV). V odůvodnění kasační soud uvedl, že neobstál závěr krajského soudu, dle něhož po zrušení rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 již nebylo možno v daňovém řízení pokračovat, obdobně jako v případě zrušení dodatečných platebních výměrů soudem. V projednávaném případě byla situace odlišná od okolností, za nichž bylo vydáno usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009 č. j. 1 Aps 2/2008-76, na které stěžovatelka poukázala.
K otázce včasnosti žaloby ve vztahu k prvnímu žalovanému (Specializovanému finančnímu úřadu, se sídlem v Praze 1) kasační soud uvedl, že po zrušujícím rozsudku krajského soudu se věc vrátila do otevřeného odvolacího řízení, neboť vyměřovací řízení bylo s konečnou platností ukončeno vydáním rozhodnutí o konkludentním vyměření daně. V průběhu odvolacího řízení již daňový řád podání námitky nepřipouští. Argumentace stěžovatelky, že lhůta pro podání žaloby podle §84 s. ř. s. počala běžet marným uplynutím lhůty pro vyřízení námitky, vycházela z chybného předpokladu, že v dané fázi řízení bylo podání námitky přípustné.
Ústavní soud připomíná, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Stávající finanční ředitelství zanikla a z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů; nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech), a které se též uvedeným dnem stalo v rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví nástupcem bývalých finančních ředitelství. Nově vznikl též Specializovaný finanční úřad, jehož nadřízeným orgánem je Generální finanční ředitelství se sídlem v Praze.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v její věci rozhodující obecné soudy se zásadním způsobem odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále tvrdila porušení čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny; nerespektováním judikatury Ústavního soudu byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy a v důsledku toho i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka tvrdila, že jí bylo upřeno "právo ochrany proti nezákonnému zásahu správních orgánů" tím, že oba soudy nesprávně a v rozporu s procesními předpisy posoudily otázku včasnosti podané žaloby proti původně žalovanému Finančnímu úřadu v Litvínově. Stěžovatelka byla toho názoru, že závěry obou soudů byly v rozporu "nejen se zákonem, ale i se závěry odborné literatury a především rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu", a zkrátily tak stěžovatelku jako žalobkyni na jejím právu účinně se hájit dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, při ochraně svého majetku dle čl. 11 Listiny, a neposkytly jí ochranu před zásahem daňových orgánů dle čl. 13 Úmluvy, čímž hrubě zasáhly do podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka poukázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 2 Afs 144/2004 a polemizovala s právním posouzením včasnosti její žaloby a názorem Nejvyššího správního soudu, že v dané fázi daňového řízení daňový řád nepřipouštěl podání námitky proti postupu správce daně ve smyslu §16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Takový výklad dle stěžovatelky neumožňoval hájit se proti postupu správce daně a bránit svá práva. Stěžovatelka opakovala svá tvrzení o důvodnosti své správní žaloby a kasační stížnosti, a tvrdila, že krajský soud i kasační soud nevzaly v úvahu okolnosti jejího případu a závažným způsobem zasáhly do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a do práva na rovné postavení v soudním řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatelka opakovala své tvrzení, že konkludentní vyměření daně z roku 2006 "bez dalšího zaniklo nejpozději vydáním rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2001 a již neexistovalo." Poukázala na názor krajského soudu uvedený na str. 9 jeho ústavní stížností napadeného rozsudku, založený na usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu ze dne 24. 11. 2009 č. j. 1 Aps 2/2008-76, který dle názoru stěžovatelky kasační soud v jejím případě překvapivě neakceptoval, "aniž by tento svůj překvapivý závěr dostatečně zdůvodnil." Takto kasační soud zasáhl do právní jistoty stěžovatelky, čímž jí neposkytl ochranu před nezákonným a protiústavním zásahem daňových orgánů do jejího práva vlastnit majetek. Stěžovatelka dále podrobně polemizovala s právním názorem kasačního soudu o existenci konkludentního vyměření daně.
Závěrem stěžovatelka namítla, že pokud finanční úřad v roce 2010 bez opory v daňovém řádu znovu vydal daňové rozhodnutí, postupoval způsobem, který daňový řád vůbec neupravoval a vydal tak zjevně protiprávní rozhodnutí. Rovněž i navazující rozhodnutí finančního ředitelství považovala za protiprávní. Stěžovatelka uzavřela, že "finanční orgány svými rozhodnutími zásadním způsobem porušily ústavní princip, že státní moc lze uplatňovat a daně vybírat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsoby, které zákon stanoví." Kasační soud měl protiprávnost a protiústavnost tohoto jednání v souladu s rozsudky rozšířeného senátu potvrdit, což neučinil, čímž zasáhl do jejích základních práv a svobod.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V části směřující proti výroku VI napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 15 A 53/2010-106 je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť tento výrok byl zrušen výrokem I napadeného rozsudku kasačního soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 1 Aps 14/2013-91.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti, s nimiž se krajský soud a zejména kasační soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, je tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatelky, a to především v otázce počátku běhu lhůty pro podání správní žaloby a v otázce, zda po zrušení rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 bylo možno v daňovém řízení pokračovat.
K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu ke správnímu soudu nesprávným posouzením běhu lhůty pro podání žaloby vůči prvnímu žalovanému (Specializovanému finančnímu úřadu) Ústavní soud konstatuje, že tvrzení o nesprávném posouzení běhu lhůty pro podání žaloby vůči prvému žalovanému krajským soudem, a o překvapivosti jeho rozhodnutí o opožděnosti žaloby stěžovatelka uplatnila již v kasační stížnosti. Sporným bylo především posouzení, zda námitka podaná stěžovatelkou dne 15. 3. 2010 byla způsobilá oddálit počátek běhu lhůty pro podání žaloby dle §84 s. ř. s., či nikoliv. Kasační soud proto hodnotil, zda v dané procesní fázi daňového řízení byla stěžovatelka vůbec oprávněna námitky proti postupu správce daně podat. Dospěl přitom k závěru (bod 46 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku), že se věc po zrušujícím rozsudku krajského soudu vrátila do otevřeného odvolacího řízení, přičemž vyměřovací řízení bylo s konečnou platností ukončeno vydáním rozhodnutí o konkludentním vyměření daně. V průběhu odvolacího řízení již daňový řád podání námitky nepřipouští. Argumentace stěžovatelky, že lhůta pro podání žaloby podle §84 s. ř. s. počala běžet marným uplynutím lhůty pro vyřízení námitky, vycházela z chybného předpokladu, že v dané fázi řízení bylo podání námitky přípustné. Námitku nesprávného posouzení této otázky krajským soudem proto kasační soud neshledal důvodnou, poukaz stěžovatelky na usnesení kasačního soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 2 Afs 144/2004-110 pokládal kasační soud za nepřípadný), stejně jako námitku překvapivosti rozhodnutí, s níž se kasační vyrovnal v bodě 43 svého rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že za daných okolností výklad právních předpisů příslušel v prvé řadě daňovým orgánům a zejména správním soudům. Úkolem Ústavního soudu je pouze ověřovat slučitelnost účinků takového výkladu s Listinou, Úmluvou, Ústavou, resp. dalšími prameny základních práv a svobod. Tak je tomu zejména v případě, kdy jde o výklad procesních pravidel, jako je lhůta k podání opravného prostředku. Procesní normy a lhůty k podávání opravných prostředků směřují k zajištění řádného výkonu spravedlnosti a zejména právní jistoty.
"Právo na soud" a v jeho rámci právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti právního prostředku nápravy. Samotná povaha práva na soudní přezkum vyžaduje právní úpravu státem, který má v tomto ohledu určitý prostor. Zákonem stanovené podmínky řízení ovšem nemohou omezovat nebo zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Rovněž platí, že tato omezení jsou v souladu s hlavou pátou Listiny resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, sledují-li legitimní cíl a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem; Ústavní soud však nemá jakýkoliv důvod o ústavnosti právní úpravy aplikované ve věci stěžovatelky pochybovat.
Pokud jde o otázku, zda po zrušení rozhodnutí finančního úřadu ze dne 17. 1. 2007 bylo možno v daňovém řízení pokračovat, k ní se kladně a podrobně vyjádřil kasační soud v odst. 36 a násl. odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného či procesního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných či procesních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Tvrzení o porušení čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být vyměření daně z příjmů právnických osob, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Ze shromážděných podkladů pak nevyplývá, že by při něm nebyla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu chráněnými zákonem o dani z příjmů právnických osob a ochranou základních práv stěžovatelky. Tato rovnováha by mohla být porušena, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a byl respektován též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 Listiny tudíž nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení; neshledal ani oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu