ECLI:CZ:US:2014:3.US.1388.12.1
sp. zn. III. ÚS 1388/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti, kterou podal Mykhaylo Dudash, zastoupený Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, 28. října 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4856/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. 20 Co 295/2008 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 7 C 208/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
2. Okresní soud Brno - venkov shora uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli, aby společně a nerozdílně s Vasylem Murhou zaplatil žalobkyni (Fakultní nemocnice Brno) částku 667 962,76 Kč s příslušenstvím, a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně tento rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Povinnost, jež byla stěžovateli napadenými rozhodnutími obecných soudů uložena, má právní základ v ustanovení §15 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákona o pobytu cizinců"), a skutkově se odvíjí od jím předjímaného pozvání, jež dne 3. 4. 2006 stěžovatel učinil ve prospěch jmenovaného Vasyla Murhy, občana Ukrajiny, pro potřeby udělení víza opravňujícího jej pobývat v České republice po dobu devadesáti dnů. Na její území vstoupil Vasyl Murha dne 6. 4. 2006 a dne 4. 5. 2006 byl jako chodec (v podnapilém stavu) účasten dopravní nehody, při níž utrpěl závažná poranění, pro která byl následně hospitalizován; nárok na náhradu nákladů tohoto léčení, který žalobkyně proti němu a stěžovateli uplatnila, se pak stal předmětem daného řízení.
II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti
4. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při aplikaci ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců vycházely pouze z jeho gramatického výkladu, aniž by zohlednily výklad systematický a teleologický, a zvolily konstrukci, na jejímž základě se stal "neomezeným ručitelem" pozvané osoby, což je dle jeho názoru závěr zcela nepřijatelný, zvláště za situace, kdy není v jeho silách kontrolovat, kdy tato osoba území České republiky skutečně opustí, a tím mít vliv na okolnosti, jež vedly k úrazové události, stejně jako na průběh následné léčby včetně vzniklých nákladů. Pakliže Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že pozvání představuje institut, jenž nahrazuje doklady pozvané osoby mj. o zdravotním pojištění pro dobu pobytu na území České republiky, přehlédl, že dle ustanovení §13 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců jsou potřebné prostředky vyčísleny částkou patnáctinásobku, respektive devatenáctinásobku existenčního minima, tedy v rozhodné době částkou ve výši cca 75 000,- Kč, a jestliže jen jistina předmětného nároku představuje desetinásobek tomu odpovídajících částek, byl odsouzen k povinnosti, o jejíž výši nemohla žádná "rozumná osoba" předem uvažovat.
5. Stěžovatel je dále názoru, že mu Nejvyšší soud "odepřel spravedlnost", jestliže se nezabýval v dovolání vznesenými námitkami, jmenovitě otázkou, zda ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců vykazuje potřebné (materiální) znaky právní normy, přičemž zdůrazňuje, že odtud není zřejmé, zda reglementuje závazek smluvní, deliktní, či závazek vznikající přímo ze zákona, a zodpovězenou není ani otázka, zda jde o vztah soukromoprávní nebo veřejnoprávní; v návaznosti na to panují pochybnosti i ohledně subjektů tohoto právního vztahu, není-li zřejmé, zda oprávněným má být stát či kterýkoli subjekt jiný. Stěžovatel se přitom domnívá, že pozvání představuje úkon veřejného práva, což vylučuje, aby na jeho základě bylo přiznáno plnění osobě práva soukromého, jíž tento úkon nebyl adresován, neboť opak by byl popřením principu autonomie vůle.
6. Dikce ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců dle názoru stěžovatele vylučuje možnost vzniku závazku ex lege, neboť zjevně tenduje ke smluvnímu charakteru tohoto závazku, pročež by i na něj měla dopadat ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). Má-li být tato autonomie vůle respektována, není možné se zavázat předem k úhradě zcela neurčitých nákladů či jinému plnění; inkriminované pozvání je nadto nejen neurčité, nýbrž i nesrozumitelné, což způsobuje nejen neplatnost, nýbrž dokonce nicotnost odpovídajícího závazku, neboť není možné zohledňovat "bezmyšlenkovitý" závazek učiněný "formou formulářové citace zákona".
7. Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy v projednávané věci - bez rozumného důvodu - upřednostnily zájem zdravotnického zařízení nad jeho zájmem, aby byl ve vtahu k němu zákon o pobytu cizinců interpretován a aplikován předvídatelným způsobem.
III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti a stěžovatelova replika
8. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůraznil, že stěžovatel pomíjí, že dovolací soud přezkoumává dovoláním napadená rozhodnutí pouze v rámci uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení. Stěžovatel aplikaci ani výklad ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců nezpochybňoval, nýbrž namítal jen "smysluplnost" této právní normy. Nejvyšší soud přitom (ve shodě se soudem odvolacím) o její ústavnosti pochybnosti neměl, jestliže zřetelně a určitě stanoví, jaké závazky na sebe bere tzv. zvoucí osoba, a po jakou dobu trvají. Bylo zcela na vůli stěžovatele, koho a zda vůbec, si pozve k návštěvě do České republiky, a to při evidentní vědomosti toho, jaké povinnosti mu v důsledku takového pozvání vznikají. Není nespravedlivé, ani se nepříčí dobrým mravům, po stěžovateli požadovat, aby splnil to, k čemu se - coby osoba zvoucí k návštěvě - zavázal, a to včetně nákladů spojených s poskytnutím zdravotní péče jím pozvané osobě.
9. Krajský soud v Brně se odvolal na odůvodnění svého rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že zásah do stěžovatelových základních práv nezakládá; připomněl též, že v odůvodnění rozsudku je odkazováno na judikaturu Ústavního soudu, pročež ústavněprávní rozměr dané věci pominut nebyl.
10. Okresní soud Brno - venkov odkázal na ústavní stížností napadený rozsudek a obsah soudního spisu.
11. Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti - Fakultní nemocnice Brno - pokládá závazek učiněný ve smyslu ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců za určitý a srozumitelný, a odmítá stěžovatelovu představu, že na základě systematického a teleologického výkladu by měl být jeho závazek omezen částkou předvídanou v ustanovení §13 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců; institut pozvání plní zejména funkci garanční, pomocí níž je chráněn veřejný zájem a šetřeny veřejné prostředky v souvislosti s migrací cizích státních příslušníků. K zásahu do právní jistoty stěžovatele nedošlo, neboť se svým jednostranným právním úkonem vědomě zavázal k uhrazení nákladů spojených s pobytem osoby cizí státní příslušnosti na území České republiky, pokud takové náklady vzniknou. Okolnost, že je povinnost plnění vázána na právní skutečnost, o které se neví, zda nastane a případně kdy nastane, takovým zásahem není, neboť jinak by neobstála ani pojistná smlouva.
12. Vedlejší účastník současně zdůraznil, že zákon o pobytu cizinců je předpisem, který chrání veřejný zájem (subjekt, kterému je stěžovatel povinen uhradit náklady na zdravotní péči, je státní příspěvkovou organizací zřízenou rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví), neboť zdravotnická zařízení se potýkají s množstvím případů, kdy cizí státní příslušníci nemají sjednáno zdravotní pojištění, zdravotní péče jim je poskytnuta často v ohrožení života a zdraví a následně není "nikdy" uhrazena. Takto neuhrazená zdravotní péče představuje milionové částky, o které zdravotnictví přichází, což může mít nepřímo vliv na kvalitu poskytované veřejné zdravotní péče. Proto i v případě zjištění určitého omezení právní jistoty stěžovatele (ve smyslu předvídatelnosti právních následků), by se tak stalo na základě a v mezích zákona, kterým je sledován cíl imigrační politiky státu ve smyslu ochrany veřejného zájmu.
13. Stěžovatel v replice k těmto vyjádřením zopakoval názor, že z ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců není zřejmé, jaký typ závazku stěžovatele zakládá, kdo je jeho adresátem, jaké povinnosti a vůči komu mu měly vzniknout, a ani Nejvyšší soud k těmto otázkám ve svém vyjádření nezaujal stanovisko. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel připomněl, že nejde o migrační politiku státu, nýbrž o otázku, zda na základě "mimořádně mlhavého" ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců může třetí osobě vzniknout občanskoprávní nárok, a setrval v přesvědčení, že jeho aplikace obecnými soudy vede ve svých důsledcích k popření principu autonomie vůle, právní jistoty a principu proporcionality.
IV. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace podústavního práva
14. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Ústavní soud může do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout pouze v případě, že výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti, k čemuž dochází zejména tehdy, pokud je opomenut možný ústavně konformní výklad aplikované právní normy, nebo je-li zjevným a neodůvodněným vybočením z doktrinálních standardů a ustálené soudní praxe, a představuje tím nepřípustnou interpretační libovůli.
15. Posledně prezentované vymezení zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, se v dané věci zjevuje - když ústavnost samotného ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců není napadena - v otázce, zda obecné soudy z nich vybočily, jestliže uložily stěžovateli povinnost k úhradě nákladů léčebné péče, jež vynaložila žalobkyně (vedlejší účastník) ve prospěch osoby stěžovatelem k pobytu na území České republiky "zvané" ve smyslu pozvání, které toto ustanovení zakotvuje.
16. S názorem stěžovatele, že k takovému excesu došlo, souhlasit nelze.
17. Předně není jakkoli zřejmé, v čem měly obecné soudy, soustřeďujíce se údajně jen k výkladu gramatickému, pominout výklad "systematický a teleologický"; naopak se situace jeví tak, že zejména k teleologickému prvku se soudy upínaly očividně, jestliže položily důraz na (veřejný) zájem, aby náklady léčebné péče i u osob nepojištěných byly efektivně (poskytovateli zdravotní služby) uhrazeny.
18. Tvrzení o "neomezeném ručitelství" osoby, jež se v pozvání dle §15 zákona o pobytu cizinců k úhradě nákladů spojených s poskytnutím zdravotní péče cizinci zavázala, jakožto argumentu proti závěrům obecných soudů není rovněž efektivní, a to již potud, že takový závazek není pojmově v právu vyloučen (viz tzv. odvážné smlouvy, pojištění, odpovědnost společníka veřejné obchodní společnosti, komplementáře komanditní společnosti apod.). Závazek k plnění, které není v okamžiku jeho uzavření co do výše jednoznačně určeno, tedy nelze mít ani za neurčitý (s důsledky, jež s tím stěžovatel spojuje) či dokonce nesrozumitelný, a už vůbec nelze uvažovat o popření "autonomie vůle", jelikož ta v okamžiku, kdy stěžovatel podepsal prohlášení o pozvání, byla zachována evidentně, a nemůže být popřena ani tvrzením o učinění závazku "bezmyšlenkovitého" a "formou formulářové citace zákona". Co do dílčí námitky k ustanovení §13 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců postačí připomenout, že jím jsou stanoveny minimální standardy zajištění pobytu cizince, aby mu vstup na území České republiky byl povolen, aniž by tím jakkoli byla limitována povinnost k úhradě případných vyšších nákladů, jež vzniknou později. Nelze přisvědčit ani názoru, že předmětné náklady zdravotní péče "nemohla žádná rozumná osoba předem uvažovat", neboť je naopak obecně známé, že - objektivně - mohou vyvstat náklady i vyšší. Ostatně nepojištěný cizinec je ve vztahu k povinnosti hradit tyto náklady v obdobném postavení; rovněž neví, zda vzniknou a v jaké výši. A konečně, úvahy stěžovatele o spornosti okamžiku, ke kterému měla být jeho odpovědnost ukončena, neobstojí též, jelikož ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců jej vymezuje jednoznačně "až do vycestování z území", a jím založený závazek - krom toho - se nikterak nespojuje s konkrétním (fyzickým) dohledem nad pozvanou osobu.
Není - pro stěžovatelem kritizovaný výsledek soudního řízení - evidentně ani podstatné, jak bude zodpovězena otázka, zda jde o závazek veřejnoprávní či soukromoprávní, či jiný, smíšený, event. zda je závazkem co do vzniku smluvním, deliktním či vzniklým přímo ze zákona, pakliže by při jakékoli kvalifikaci byla jeho povinnost dána. Poskytování zdravotních služeb, resp. péče o zdraví je předmětem úpravy jak veřejnoprávní tak soukromoprávní, a z obou rovin lze uspokojivě dovodit, že oprávněným k uplatnění předmětného nároku je ten subjekt, který službu či péči konkrétně poskytl, a takové určení žalobkyni v dané věci zjevně svědčí. Z povahy věci nelze - v kontextu závazku dle §15 zákona o pobytu cizinců - všechny myslitelné poskytovatele identifikovat "předem", a v obecné poloze neplatí, jak se stěžovatel domnívá, že by důsledkem veřejnoprávní normy nemohlo být přiznání práva či povinnosti subjektům, jež jsou jinak "osobami práva soukromého", a které jsou až v soukromoprávním rámci specifikovány či posléze vypořádávány (srov. zákonné daňové ručení a bezdůvodné obohacení dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 31 Cdo 1693/2008 či pojistné na sociální zabezpečení a promlčení dle jeho rozsudku ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1103/2010).
Jednotlivé námitky stěžovatele jsou tím vypořádány, a ke kolizi se závěry, k nimž dospěly v dané věci obecné soudy, nedochází.
V obecné - ústavněprávní - rovině šlo o to, zda stěžovatelem namítaná povinnost mu byla uložena na základě zákona, zda jeho interpretace sledovala legitimní cíl, zda takto identifikovatelný cíl je touto interpretací dosažitelný, a zda nebyla opomenuta zásada přiměřenosti k němu zvoleného prostředku.
Podle názoru Ústavního soudu tyto podmínky splněny byly, jak ostatně již vyplývá z předchozího. O existenci zákona (§15 zákona o pobytu cizinců) nemůže být pochyb, stejně jako o tom, že povinnost byla uložena v jeho mezích. Že je sledován legitimní cíl (účel) je rovněž nepochybné - jde o to, aby byla posílena (obsahovou obdobou principů ručení) možnost reálné úhrady nákladů lékařské péče, poskytnuté nepojištěnému subjektu. Totéž platí o dosažitelnosti tohoto cíle (a vhodnosti užitého prostředku), což ostatně daná soudní věc dokládá. Z pohledu požadavku proporcionality sice nelze nevidět, že je zasaženo majetkové postavení stěžovatele (čl. 11 Listiny), nečiní se tak však "absolutně", resp. výlučně proti němu, nýbrž (z povahy věci) subsidiárně ve vztahu k subjektu, jemuž byla předmětná lékařská péče poskytnuta, a kdo je logicky primárně povinným (a v dané věci již odsouzeným) k úhradě jejích nákladů; stěžovatelem žalobkyni posléze poskytnuté plnění pak podléhá jejich vzájemnému vypořádání, v němž se v rámci soudy založené solidarity nepochybně ve prospěch stěžovatele uplatní i zásady bezdůvodného obohacení (viz výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. 31 Cdo 1693/2008); uvažuje-li pak stěžovatel o existenci zdravotního pojištění pozvaného Vasyla Murhy, pak je na něm, aby se jej dovolal, a na jeho základě byl nárok žalobkyně uspokojen.
Pakliže celkové vyznění odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je obdobné, stěží lze uvažovat o tom, že jimi dosažený výsledek řízení představuje ústavněprávně relevantní exces; výše vyložené principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) v jeho hmotněprávní větvi tedy dotčeny nebyly, a nedostatky ve větvi procesní namítány ani nebyly.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že povinnost, o níž obecné soudy rozhodly, představuje citelnou majetkovou zátěž; nelze však pominout, že je primárně důsledkem jeho vlastního jednání - pozvání ke vstupu na území České republiky pro třetí osobu, v jehož rámci vzal svobodně na sebe závazek, z nějž tato povinnost vyplývá, a to při "autonomii vůle" jistě nedotčené. Stejně tak stojí za zdůraznění, co již naznačeno výše, že tato povinnost nezakládá plnění za pozvanou osobu či namísto ní, ale že v případě, že stěžovatel bude vůči žalobkyni plnit, není právních překážek, aby se s touto osobou adekvátně vypořádal.
Ustanovení §15 zákona o pobytu cizinců, jak je chápe stěžovatel, je činí vyprázdněným, reálně neaplikovatelným, a ve svém důsledku je z právního řádu vyřazuje.
Shrnutím řečeného je pak namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu