ECLI:CZ:US:2014:3.US.1434.14.1
sp. zn. III. ÚS 1434/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Klimeše, zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kopečná 11, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 1 As 156/2013-24, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. 57 A 125/2011-99 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, ze dne 26. 7. 2011 č. j. JMK 29408/2011 sp. zn. S-JMK 29408/2011/OD/St, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 18. 4. 2014, doručené téhož dne Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhal (jak plyne z jejího obsahu), aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci uložení pokuty za spáchání přestupku porušením §53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 1. 2011 rozhodnutím č. j. ODSČ-36836/PZ-10-Kuc Magistrát města Brna, odbor dopravně správních činností, stěžovatele uznal vinným přestupkem podle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož se měl dopustit tím, že dne 9. 8. 2010 se svým vozidlem stál čtyřmi koly na chodníku na náměstí Zelný trh v Brně, čímž porušil §53 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Stěžovatel napadl citované rozhodnutí Magistrátu města Brna odvoláním, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "žalovaný") zamítl rozhodnutím ze dne 26. 7. 2011 č. j. JMK 29408/2011 sp. zn. S-KMK 29408/2011/OD/St.
Dne 13. 11. 2013 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") rozsudkem (v pořadí již čtvrtým) č. j. 57 A 125/2011-99 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2011 č. j. JMK 29408/2011 zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalovanému na nákladech řízení částku 43 080 Kč. Správní soud byl při rozhodování vázán právním názorem kasačního soudu vysloveným v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 11. 9. 2013 č. j. 1 As 76/2013-27, v němž kasační soud dospěl k závěru, že stěžovatel jednal při spáchání přestupku v nevědomé nedbalosti. Stěžovateli mělo být známo, jaké plochy náměstí Zelný trh slouží k pohybu vozidel a jaké jsou určeny pro pěší, a tudíž měl a mohl vědět, že parkuje na chodníku; jeho zavinění nemůže vylučovat skutečnost, že se stěžovatel obdobného jednání dopouštěl i v minulosti, ale nikdy za něj nebyl trestán.
Dne 29. 1. 2014 usnesením č. j. 1 As 156/2013-24 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku správního soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 57 A 125/2011-99 odmítl a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti. Kasační soud konstatoval, že stěžovatel v projednávané věci nenamítal, že by se správní soud neřídil závazným právním názorem kasačního soudu, nýbrž se snažil polemizovat s názorem vysloveným a dostatečně pregnantně formulovaným v rozsudku kasačního soudu ze dne 11. 9. 2013 č. j. 1 As 76/2013-27; z toho důvodu proto shledal kasační stížnost nepřípustnou podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jak v řízení před kasačním soudem, tak i v řízení před správním soudem "a Městským soudem v Brně", bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž byl porušen i čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), o vázanosti soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou.
Právní názor kasačního soudu, dle něhož měl a mohl vědět, že parkuje na chodníku, označil "za více jak vágní a přisuzující stěžovateli více povinností, než práv." Poukázal na skutkové okolnosti jeho věci a vyslovil názor, že "napadené řízení porušuje základní principy přestupkového řízení, které musí garantovat jistotu přesvědčivého a spravedlivého rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochyby. Úkolem státu je občany vychovávat, nikoliv nespravedlivě trestat."
Stěžovatel byl toho názoru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v jeho prospěch; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377).
Stěžovatel uzavřel, že v ústavní stížnosti uvedené skutečnosti jednoznačně prokazují, že v průběhu řízení byla porušena jeho základní práva shora již citovaná.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces, zejména nesprávným právním posouzením jeho věci, a to především v otázce zavinění přestupku, jehož spáchání mu bylo kladeno za vinu. Ústavní stížnost postrádala podrobnější ústavněprávní argumentaci, tj. uvedení toho, v čem konkrétně (tj. ve vztahu ke stěžovateli a projednávané věci) spatřuje tvrzené porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud nepokládá za nutné dále podrobněji rekapitulovat průběh řízení před správními orgány, resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, jež ostatně byly jen opakováním důvodů již dříve uplatněných, s nimiž se uvedené soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
Správní soud ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a - vázán předchozím rozhodnutím kasačního soudu - srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele, resp. dostatečně odůvodnil, proč bylo nutno kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, stejně jako dalších základních práv a svobod, shledáno nebylo. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou výše pokuty uložené za přestupek v provozu na pozemních komunikacích. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce. Takové rozhodnutí není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Případný zásah uplatňuje Ústavní soud pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), které v projednávaném případě neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu