ECLI:CZ:US:2014:3.US.1445.14.1
sp. zn. III. ÚS 1445/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, AK se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2014 č. j. 25 Cdo 827/2013-422, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2012 č. j. 15 Co 128/2011-308 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 19. 1. 2011 č. j. 19 C 118/2006-245, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 1. 2011 č. j. 19 C 118/2006-249, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v celém rozsahu v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 1 080 000 Kč s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti za škodu (přičemž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nesprávně označila jako usnesení ze dne 24. 3. 2014 a opomněla uvést doplňující usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 24. 1. 2011 č. j. 19 C 118/2006-249).
V ústavní stížnosti právní zástupce stěžovatelky uvedl, že "dále předkládá část ústavní stížnosti vypracovanou navrhovatelkou dne 9. 4. 2014 a na žádost navrhovatelky sděluje, že se s důvody tohoto podání ztotožňuje a žádá, aby bylo považováno za nedílnou součást této ústavní stížnosti"; v tomto podání bylo též navrženo zrušení ustanovení §241 o. s. ř.
Dne 12. 5. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání sepsané stěžovatelkou dne 7. 5. 2014, jímž mimo jiné požadovala, "aby se Ústavní soud ČR zabýval ústavní stížností vypracovanou navrhovatelkou dne 9. 4. 2014 samostatně."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti žalovaným Vladimíru Velčovskému a Mgr. Libuši Velčovské náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 1 080 000 Kč s příslušenstvím za dobu od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2006, způsobené tím, že žalovaní ji dne 4. 1. 2000 svémocně vyklidili z nebytového prostoru v budově p. č. X1 v Krnově, který oprávněně užívala, a v němž provozovala živnost v oboru hostinská činnost.
Nebytový prostor stěžovatelka vydražila jako provozovnu podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby a užívala na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 11. 1991. Žalovaní nemovitost s provozovnou koupili v roce 1999 od města Krnov a stěžovatelku vyzvali, aby provozovnu vyklidila, což stěžovatelka odmítla; žalovaní následně podali proti ní žalobu na vyklizení a během řízení provozovnu dne 4. 1. 2000 svémocně vyklidili proti vůli stěžovatelky a prostor přestavěli.
Dne 19. 1. 2011 rozsudkem č. j. 19 C 118/2006-245, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 1. 2011 č. j. 19 C 118/2006-249, Okresní soud v Bruntále (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovaní odpovídají podle §420 obč. zák. za škodu, kterou stěžovatelce způsobili vyklizením prostor, avšak nárok stěžovatelky za období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2004 ve výši 330 000 Kč byl promlčen; ohledně nároku za dobu od 1. 12. 2004 do 31. 12. 2006 nalézací soud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala výši škody, která měla spočívat v ušlém zisku 25 000 Kč měsíčně z podílu na příjmech z provozování živnosti ve vyklizených prostorách.
Dne 20. 3. 2012 rozsudkem č. j. 15 Co 128/2011-308 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 1. 2011 č. j. 19 C 118/2006-245 ve znění usnesení ze dne 24. 1. 2011 č. j. 19 C 118/2006-249 v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu potvrdil (výrok I), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že celý žalobní nárok je promlčen, neboť právo na náhradu škody ve formě ušlého zisku se promlčuje jako celek, námitka promlčení vznesená žalovanými v řízení zahájeném dne 11. 12. 2006 je důvodná a nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zákoníku. Pokud jde o náklady řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že okolnosti projednávané věci odůvodňují použití §150 o. s. ř., a to i ve vztahu k nákladům odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že k vyklizení došlo v době, kdy před nalézacím soudem probíhalo řízení o vyklizení, a za této situace bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy řešení již probíhajícího soudního sporu svémocí.
Dne 29. 1. 2014 usnesením č. j. 25 Cdo 827/2013-422 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2012 č. j. 15 Co 128/2011-308 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 795 Kč k rukám advokáta ve stanovené lhůtě (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení v její věci a tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů všech stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zásada rovnosti účastníků před soudem dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedená rozhodnutí označila za rozporná, neboť soudy zamítaly a odmítaly žalobu vždy ze zcela jiných důvodů, které v žádném případě nemohly obstát. Dovolání dovolací soud odmítl, aniž pro to existovaly důvody. Nesprávně bylo dovolacím soudem rozhodnuto též v otázce nákladů řízení. Stěžovatelka polemizovala s právním závěrem odvolacího soudu ohledně počátku, stavení a běhu promlčecí doby, který dle svého přesvědčení vyvrátila svým dovoláním. Dovolací soud však "paradoxně zcela potvrdil závěry podaného dovolání, namísto, aby rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí."
Návrh na zrušení ustanovení §241 o. s. ř. o povinném zastoupení účastníka advokátem v dovolacím řízení stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že tato povinnost je rozporná s čl. 6 Úmluvy, zejména proto, že ztěžuje přístup k dovolacímu soudu a přináší náklady; polemizovala s účelem povinného zastoupení a tvrdila, že v řadě případů právní služby v dovolacím řízení nebyly poskytovány kvalitně.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právními závěry obecných soudů všech stupňů, zejména však s výše již uvedeným závěrem soudu dovolacího, že celý žalobní nárok byl promlčen, neboť právo na náhradu škody ve formě ušlého zisku se promlčuje jako celek, námitka promlčení vznesená žalovanými v řízení zahájeném dne 11. 12. 2006 byla důvodná a nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Zjevně neopodstatněným shledal Ústavní soud i návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §241 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že občanskoprávní řízení není povinně dvoustupňové, natož třístupňové. Pokud jsou však opravné prostředky připuštěny, i ve vztahu k nim se uplatňuje zásada, že "právo na soud", jehož součástí je i právo na přístup k odvolacímu nebo dovolacímu soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti opravného prostředku, případně podmínky povinného právního zastoupení účastníka v řízení, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu státem, který má v tomto ohledu určitý prostor pro vlastní uvážení. Uplatňovaná omezení ovšem nemohou omezovat nebo zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Rovněž platí, že tato omezení jsou v souladu s článkem 36 Listiny resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, sledují-li legitimní cíl a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 7. 1998 ve věci Guérin proti Francii, stížnost č. 25201/94, odst. 37, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int). Ústavní soud však neshledal jakýkoliv důvod pochybovat o ústavnosti omezení obsaženého v ustanovení §241 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu