ECLI:CZ:US:2014:3.US.1492.14.1
sp. zn. III. ÚS 1492/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Klapa, zastoupeného Mgr. Evou Decroix, advokátkou, AK se sídlem v Jihlavě, Palackého 1306/28, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 3108/2013-183, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013 č. j. 1 Co 36/2013-158, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2012 č. j. 11 C 44/2010-127 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010 č. j. Ncp 183/2010-15, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 4. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2014 a doplněné dne 28. 4. 2014 a 12. 5. 2014, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o ochranu osobnosti byl porušen čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
Dne 12. 5. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání vypracované samotným stěžovatelem označené jako doplnění ústavní stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se domáhal proti žalované Mgr. Martině Douchové, soudní exekutorce se sídlem Exekutorského úřadu v Táboře, zaplacení částky 500 000 Kč, jako náhrady nemajetkové újmy za poškození osobních práv a to cti a dobré pověsti s tvrzením, že žalovaná prostřednictvím svých zaměstnanců nepřiměřeným a nedůstojným způsobem dne 4. 12. 2002 provedla soupis movitých věcí stěžovatele jako povinného v exekučním řízení.
Dne 2. 11. 2012 rozsudkem č. j. 11 C 44/2010-127 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 32 473 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta. Nalézací soud v postupu exekutorky resp. jejích pracovníků při provádění soupisu movitých věcí dne 4. 12. 2002 neshledal žádné pochybení ani zásah do osobnostních práv stěžovatele, a konstatoval, že i v případě prokázání takového zásahu, by byl žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčen podle §110 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí lhůtě, která počala běžet dne následujícího po provedení sporného soupisu, tj. dne 5. 12. 2002. Pokud žaloba byla stěžovatelem podána až 15. 4. 2009, byla nepochybně podána po uplynutí promlčecí lhůty a žalovanou vznesená námitka promlčení žalobou uplatněného nároku byla uplatněna důvodně; na věc stěžovatele nelze aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551). Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby nárok z titulu ochrany osobnosti uplatnil v tříleté promlčecí době po tvrzeném zásahu do osobnostních práv. Žalovaná nijak nemohla ovlivnit běh promlčecí lhůty stěžovatele pro uplatnění tohoto nároku a jí uplatněná námitka nebyla v rozporu s dobrými mravy.
Dne 7. 5. 2013 rozsudkem č. j. 1 Co 36/2013-158 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 11. 2012 č. j. 11 C 44/2010-127 změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 13 747 Kč, jinak potvrdil (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč ve stanovené lhůtě na účet advokáta (výrok II). Odvolací soud sdílel názor nalézacího soudu, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele a v důsledku toho nešlo dovodit ani odpovědnost žalované podle §13 obč. zák. Souhlasil i se závěrem nalézacího soudu, byť pro výsledek řízení v dané věci již bezvýznamným, že případný nárok na náhradu nemajetkové újmy by byl promlčen.
Dne 12. 2. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 3108/2013-183 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 5. 2013 č. j. 1 Co 36/2013-158 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že v dovolání stěžovatel opakoval námitky, které byly již obsahem jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení, poukázal na exekuční titul a popsal postup zaměstnanců exekutorky při soupisu majetku, k němuž vznesl vážné výhrady. Uvedl, že proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání (jehož text označil za nedílnou součást ústavní stížnosti, neboť obsahuje jeho komplexní vyjádření k celé věci). Obecným soudům stěžovatel vytkl, že "nesprávně kvalifikovaly skutkové okolnosti a případ řešily jako zásah do osobnostních práv stěžovatele", čímž bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, neboť původně nepodal žalobu na ochranu osobnosti, jak ji překvalifikoval odvolací soud svým usnesením ze dne 5. 3. 2012, ale žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem žalované. Postupem obecných soudů tak bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť jím podanou žalobu měl v první instanci řešit Okresní soud v Pelhřimově, přičemž se měl zabývat stěžovatelovým právem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nikoliv právem na ochranu osobnosti.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy všech stupňů.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ústavní soud nepřihlédl k námitce stěžovatele, že obecné soudy porušily požadavky spravedlivého procesu, pokud "nesprávně kvalifikovaly skutkové okolnosti a případ řešily jako zásah do osobnostních práv stěžovatele", ačkoliv tuto věc měly řešit jako žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem žalované, neboť - jak plyne z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu - tato námitka nebyla stěžovatelem uplatněna v odvolání resp. dovolání.
Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že o jeho věci v první instanci rozhodoval nepříslušný soud, neboť ani tato námitka nebyla stěžovatelem v řízení před obecnými soudy uplatněna.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu