ECLI:CZ:US:2014:3.US.1498.13.1
sp. zn. III. ÚS 1498/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Rožánkem, advokátem se sídlem Hellichova 247, Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013 č. j. 8 Tdo 197/2013-46, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 55 To 502/2012-715 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. srpna 2012 č. j. 4 T 107/2012-651, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 8. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2013 a doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 18. 6. 2013 a 18. 7. 2013, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž se domáhal, aby je Ústavní soud ve výroku, kterým byl uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. z."), a ve výrocích navazujících zrušil, a to z důvodu porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine praevie lege poenali, zásady subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako ultima ratio, zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným mj. výše zmíněným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Oksaně Tulyk škodu ve výši 500 000 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (ve stručnosti řečeno) vyhrožováním probační úřednici Mgr. Aleně Tesarčíkové, která nad ním realizovala dohled probačního úředníka, a to prostřednictvím textových zpráv zasílaných na její služební telefon. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci bylo podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto odvolání státního zástupce i stěžovatele. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho odsouzení se neopírá o dostatečně určité a "seznatelné" ustanovení trestního zákoníku, neboť není zcela jasné, kdo je považován za úřední osobu podle ustanovení §127 tr. z. Odmítá názor Nejvyššího soudu, že úředníka či asistenta Probační a mediační služby lze podřadit pod pojem "jiný orgán veřejné moci" uvedený v §127 odst. 1 písm. d) tr. z., a to s poukazem na zákon o Probační a mediační službě, resp. na skutečnost, že probační úředník není nadán pravomocí autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. V této souvislosti dále tvrdí, že probační úředník při provádění své činnosti vždy jedná na pokyn orgánů činných v trestním řízení a pro obviněného závazné rozhodnutí může vydat pouze takový orgán a že pokud by zákonodárce měl v úmyslu jej považovat za úřední osobu, měl tak učinit způsobem určitým a předvídatelným, zvláště nekoresponduje-li jednoznačně zažitá definice orgánu veřejné moci s činností probačního úředníka; navíc mohl tuto osobu výslovně uvést v §127 tr. z., neboť zákon o Probační a mediační službě již byl v době přijetí trestního zákoníku platný a účinný. Namítá, že běžnému občanovi nemůže být kladeno za vinu, že právní předpisy jsou nejednoznačné, a dovolává se zákazu analogie v neprospěch pachatele s tím, že (naopak) je třeba právní normu vykládat striktně (co nejpřísněji). Následně stěžovatel uvádí, že si je vědom úlohy Ústavního soudu, který může pouze posoudit, zda trestní soud při výkladu trestních zákonů nepřekročil interpretační zásady, kterým je přiznávána ústavněprávní relevance, přičemž poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které nesmí být trestní právo vykládáno extenzivně v neprospěch obviněného a trestný čin i sankce, které jsou za něj stanoveny, musí být jednoznačně určeny zákonem; tento požadavek je splněn v případě, kdy fyzická osoba může z formulace příslušného ustanovení - a v případě potřeby s pomocí jeho výkladu soudem - rozpoznat, jaké jednání nebo opomenutí zakládá její trestní odpovědnost. V dané věci nebylo na základě zákona postaveno najisto, zda úřední osobou je také probační úředník, a tato otázka nevyplývala ani z judikatury soudů. Z tohoto důvodu byla důvodnost obvinění posuzována ex post factum, na základě nepředvídatelného názoru orgánů činných v trestním řízení. O neurčitosti daného pojmu má svědčit i obsáhlý výklad Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu se dle stěžovatele nabízí otázka naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť s ohledem na to, že si nebyl vědom skutečnosti, že probační úředník je úřední osobou, nelze usuzovat o jeho úmyslu spáchat předmětný trestný čin.
4. Stěžovatel dále odmítá, že by jeho jednání dosahovalo takové intenzity, se kterou trestní zákoník u daného přečinu počítá. Toto spočívalo v zaslání dvou textových zpráv, z nichž vyplývá jeho celkový negativní postoj ke státním zaměstnancům a celému úřadu, a nikoliv k úřednici Mgr. A. Tesarčíkové. Důkazem má být textová zpráva zaslaná Mgr. Machové, která dohled nad ním prováděla dříve, i výpověď Mgr. A. Tesarčíkové, že prvotní zprávy se týkaly spíše jeho postoje k životu a normám společnosti, s nimiž nesouhlasí. V návaznosti na to, jakož i s ohledem na obsah jím zasílaných zpráv, v nichž byl použit text z protikomunistického nápisu z 80. let, stěžovatel tvrdí, že jde o vyjádření nesouhlasu s aktuální politickou situací a s činností státních úředníků, o vyjádření jeho polického přesvědčení v souladu s jeho základním lidským právem podle čl. 17 Listiny. I pokud by toto bylo vnímáno jako vyhrožování, škodlivost zaslaných textových zpráv nedosahuje takového stupně, který by opodstatňoval použití trestněprávních předpisů. Opačný přístup má za následek porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako ultima ratio. Kromě toho nebylo dostatečně prokázáno, že předmětné textové zprávy byly zaslány v úmyslu jí vyhrožovat usmrcením či ublížením na zdraví.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu, že pojem "úřední osoba", obsažený (mj.) v §326 odst. 1 tr. z., zahrnuje i probačního úředníka, a dále namítá porušení čl. 39 Listiny, příp. i čl. 7 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že skutková podstata trestného činu vyhrožování, s cílem působit na úřední osobu, není jasně a srozumitelně formulována, neboť ze zákonné definice "úřední osoby", obsažené v ustanovení §127 odst. 1 tr. z., nelze jednoznačně vyvodit, že se touto osobou míní i probační úředník. S tím souvisí i další stěžovatelova námitka, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť nevěděl (nemohl vědět), že probační úřednice, která nad ním vykonává dohled, je úřední osobou.
8. Jde-li o argument prvně uvedený, nutno předeslat, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel je srozuměn s tím, jaké je postavení Ústavního soudu v ústavním systému, resp. jaký je jeho vztah k obecné justici. Vzhledem k tomu není třeba vysvětlovat, že (případně proč) Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost interpretace a aplikace trestního zákoníku (coby tzv. podústavního práva) ze strany obecných soudů, v daném případě samotného Nejvyššího soudu. Z napadeného rozhodnutí tohoto soudu je přitom nepochybné, že si uvedený soud byl skutečnosti, že probační úředník sám o právech a povinnostech fyzických osob nerozhoduje, nejen vědom, ale i se s touto skutečností náležitě vypořádal, takže Ústavní soud nepokládá za potřebné jeho argumentaci opakovat, a proto na ni tímto odkazuje (viz str. 7 usnesení). Možno dodat, že obdobnou otázku, byť v jiných souvislostech, řešil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 371/99 (N 49/17 SbNU 345) a dospěl k závěru, že za úřední osobu (resp. tehdy ještě veřejného činitele) nelze považovat jen toho, kdo má přímou pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech, ale může jím být i ten, který disponuje oprávněními, která se takovýmto zásahům blíží, a jež se nezanedbatelným způsobem podílí na přípravě příslušných rozhodnutí (a nese za to svůj díl odpovědnosti). V tomto ohledu lze poukázat (zejména) na ustanovení §27b tr. ř., §5 a 7 zákona o Probační a mediační službě, §49 až 51 tr. z., kde jsou stanoveny práva a povinnosti probačního úředníka, včetně jeho případné odpovědnosti, i na ustanovení §329 a 330a tr. ř., z nichž plyne podstatný, příp. neopomenutelný význam činnosti probačního úředníka, jde-li o rozhodování soudu ve věci výkonu rozhodnutí, neboť připravuje stanovisko či poskytuje poklady, jež mohou zásadně ovlivnit, jak soud rozhodne. V tomto směru považuje Ústavní soud poukázat na zásadu, podle které je výklad podústavního práva v kompetenci obecných soudů a Ústavní soud do této jim vyhrazené kompetence může zasáhnout jen v případě, kdy jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy v tomto směru vyložily předmětnou problematiku způsobem, který takový zásah Ústavního soudu nevyžaduje. Totéž se týká i dalších stěžovatelových námitek.
9. Stran argumentu, že z trestního zákoníku ani tehdejší judikatury zřetelně neplynulo, že probačního úředníka lze považovat za úřední osobu a že tak nebyla neplněna subjektivní stránka daného trestného činu, je třeba v prvé řadě poukázat na obsah napadených rozhodnutí, z nichž neplyne, že by v řízení před soudem prvního i druhého stupně na takovém tvrzení stěžovatel postavil svou obhajobu, teprve v dovolacím řízení (zřejmě toliko obecně) namítal, že popsaný skutek nevykazuje znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Z tohoto důvodu stěžovatelovo tvrzení o tom, že nevěděl (nemohl vědět), že jde o "úřední osobu", není nijak přesvědčivé. Především pak je třeba uvést, že po stěžovateli samozřejmě nelze požadovat, aby znal odpověď na právně teoretické otázky, jež v souvislosti s výkladem ustanovení §326 odst. 1 ve spojení s §127 odst. 1 tr. z. (a konkrétně pak pojmu "úřední osoba") vznikají, podstatné ale je, zda si mohl vytvořit alespoň rámcovou představu o možných trestněprávních následcích svého jednání. V daném případě stěžovateli bylo zcela zřejmé, že své textové zprávy neposílá "běžné" fyzické osobě, ale osobě, jejíž funkce nese přímo označení "úředník", ostatně sám stěžovatel v nich nazývá Probační a mediační službu "úřadem", stejně tak mu muselo být známo, že probační úřednice je ex lege ve vztahu k němu v nadřazeném postavení, neboť je oprávněna jej kontrolovat (v této souvislosti po něm požadovat plnění určitých povinností), jakož i skutečnost, že mezi činností probačního úředníka a rozhodovací činností příslušného soudu v rámci výkonu trestu existuje souvislost. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelově námitce Ústavní soud přisvědčit nemůže.
10. Ústavní soud nemůže z hlediska ústavnosti Nejvyššímu soudu vytknout nic, ani pokud jde o jeho posouzení věci z hlediska principu subsidiarity trestní represe. Uvedený soud se ve svém rozhodnutí podrobně vyjádřil k interpretaci uvedeného principu a k důvodům, pro které daný princip nelze ve stěžovatelově případě použít, přičemž se vypořádal s toutéž argumentací, jakou stěžovatel posléze uplatňuje v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od řádně odůvodněných a z věcného hlediska ústavně konformních závěrů Nejvyššího soudu nějak odchylovat, stěžovatele na ně plně odkazuje.
11. Ke stěžovatelovým námitkám možno uvést, že sice nelze vyloučit, že prostřednictvím předmětných textových zpráv vyjadřoval své politické přesvědčení, to však neznamená, že by zmíněné zprávy nemohly (současně) mít povahu výhrůžky ve smyslu §326 odst. 1 tr. z.; míní-li stěžovatel svou námitku tak, že s ohledem na tuto skutečnost v daném případě nešlo o výhrůžku, neboť bylo zřejmé, že stěžovatel pouze vyjadřuje svůj politický názor, případně že se v důsledku toho snížila společenská škodlivost daného činu, posuzování těchto otázek v závislosti na konkrétních okolnostech případu náleží soudům obecným, a nikoliv Ústavnímu soudu, nadto se tento soud s příslušnými soudními závěry i z věcného hlediska plně ztotožňuje. Ze skutkových zjištění (včetně výpovědi stěžovatele u hlavního líčení) totiž plyne, že mezi ním a probační úřednicí docházelo ohledně výkonu dohledu ke konfliktům a že předmětné textové zprávy byly zaslány v reakci na ně, resp. na požadavky probační úřednice, ostatně rovněž s ohledem na obsah těchto zpráv lze vyvozovat jejich adresnost právě vůči jmenované úřednici (např. proto, že se zde výslovně zmiňuje jméno jejího manžela). Je z nich dále zřejmá závažnost daného jednání, jež plyne z obsahu těchto zpráv i z charakterových rysů stěžovatele a jeho trestní minulosti, zahrnující i násilnou trestnou činnost.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu