ECLI:CZ:US:2014:3.US.1527.14.1
sp. zn. III. ÚS 1527/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M., zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 3 Ads 31/2013-17, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 9. 4. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2014 a doplněné podáním ze dne 22. 6. 2014 doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci zvýšení částečného invalidního důchodu.
V části II ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že "navrhuje zrušení ustanovení právního předpisu, a to §5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ... neboť soudy hodnotily příspěvek na penzijní připojištění v roce 2007 jakožto příjem stěžovatelky ve smyslu ustanovení §5 zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přičemž stěžovatelka v této době platila z příspěvku na penzijní připojištění i daň z příjmu. Tento příspěvek byl setrvale poukazován a daněn i v případě výpadku nemocenské, tudíž i z nulového příjmu byly strženy příspěvky a stěžovatelka platila daň, třebaže měla záporný měsíční příjem, čemuž nemohla stěžovatelka nikterak bránit. Exces zákonodárce byl odstraněn až v roce 2008."
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 23. 11. 2011 rozhodnutím č. j. 496 015 058/315-DH Česká správa sociálního zabezpečení zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila dvě svá rozhodnutí ze dne 4. 7. 2011 č. j. 496 015 058/424, z nichž prvním rozhodla, že výše důchodu se nemění, neboť započtením dob pojištění na území Velké Británie byla vypočtená výše invalidního důchodu nižší než důchod, který stěžovatelce již dříve náležel, a druhým rozhodnutím byl stěžovatelce od 3. 5. 2009 přiznán starobní důchod ve výši 12 590 Kč měsíčně, který byl od ledna 2011 zvýšen na 13 057 Kč.
Dne 17. 4. 2013 rozsudkem č. j. 2 Ad 98/2011-57 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu stěžovatelky o zrušení rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 11. 2011 ze č. j. 496 015 058/315-DH jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V žalobě stěžovatelka namítala, že žalovaná při rozhodování o dávce vycházela z chybného vyměřovacího základu, neboť nezohlednila její dvě povinné měsíční odborné praxe a vycházela z chybného výpočtu jejího příjmu.
Dne 12. 2. 2014 rozsudkem č. j. 3 Ads 31/2013-17 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku správního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. j. 2 Ad 98/2011-57 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení v její věci a tvrdila, že rozsudkem kasačního soudu ze dne 12. 2. 2014 č. j. 3 Ads 31/2013-17 bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 1, čl. 30, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 "a další příslušné články" hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka dále uvedla, že rozsudky kasačního soudu a správního soudu jsou "nepřezkoumatelné a odkazují na nesprávný právní názor." Nesprávný prý je i závěr kasačního soudu, že "neunesla břemeno svých tvrzení obsažených v žalobě a k těmto nepředložila důkazy", neboť skutečnosti jí tvrzené vyplývaly z osobního listu důchodového pojištění i ostatních podkladů, které správní soud provedl k důkazu. Kasační i správní soud pochybily, když v rozporu s dodanými podklady i s opakovaným ústním vyjádřením stěžovatelky špatně posoudily vyloučené doby, mzdové lístky a příspěvek na penzijní připojištění považovaly za mzdu.
Podle stěžovatelky "[p]ostup soudů nižších instancí, byť odpovídá liteře zákona, je v rozporu s jeho smyslem. Je diskriminační a porušuje zásadu rovnosti stran před zákonem." Konkrétní věc není možno posoudit z ustanovení, které je diskriminační, a z tohoto důvodu protiústavní. Správní soud podle stěžovatelky také pochybil, když nepředložil Ústavnímu soudu "návrh souladu tohoto předpisu s ústavním pořádkem."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, zejména se způsobem, jakým kasační soud a správní soud posoudily vyloučené doby, mzdové lístky a příspěvek na penzijní připojištění. Podle stěžovatelky "postup soudů nižších instancí" byl formálně souladný se zákonem, ale rozporný s jeho smyslem, diskriminační a porušující zásadu rovnosti stran před zákonem.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal, neboť žádné základní právo na určitou výši důchodu ústavně zakotveno není.
V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (evidentně ve znění účinném do 31. 12. 2014), nebyl spojen s jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací, a Ústavní soud jej shledal zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu