ECLI:CZ:US:2014:3.US.1562.14.1
sp. zn. III. ÚS 1562/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 20. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gladius International s. r. o., se sídlem v Olomouci, Denisova 277/16, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, AK se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 9 Aps 15/2013-59 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 A 121/2012-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení ve věci ochrany proti nezákonnému zásahu správního orgánu.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 A 121/2012 vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se správní žalobou podle §82 a násl. s. ř. s. doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 22. 10. 2009 a doplněnou podáním doručeným krajskému soudu dne 20. 11. 2009, domáhala soudní ochrany proti tvrzenému nezákonnému zásahu Ministerstva financí (původně Finančního úřadu pro Olomoucký kraj resp. Finančního úřadu Olomouc) spočívajícímu v rozeslání formulářů SCAC 2004 do členských států Evropské unie v rámci mezinárodní výměny informací dle čl. 5 a 19 nařízení Rady (ES) č. 1798/2003, o správní spolupráci v oblasti daně z přidané hodnoty a o zrušení nařízení (EHS) č. 218/92, v tehdy platném znění (zrušeno nařízením komise /EU/ č. 904/2010).
V průběhu jednání před krajským soudem dne 25. 9. 2013 stěžovatelka navrhla, aby na místo původního žalovaného Finančního úřadu pro Olomoucký kraj nastoupilo Ministerstvo financí. Krajský soud záměnu účastníka na straně žalované připustil usnesením ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 22 A 121/2012.
Dne 30. 9. 2013 usnesením č. j. 22 A 121/2012-90 krajský soud žalobu stěžovatelky proti nezákonnému zásahu žalovaného Ministerstva financí jako opožděnou odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Krajský soud poukázal na ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. a komentářovou literaturu, dle níž hmotněprávní účinky zahájení řízení vůči dalšímu (novému) žalovanému nastávají dnem, kdy soudu došel návrh žalobce na provedení tohoto opatření, popřípadě dnem, kdy takový návrh učinil do protokolu. Běh promlčecích a prekluzivních lhůt se proto vůči těmto osobám staví tímto dnem a nikoliv dnem, kdy bylo řízení zahájeno s původním okruhem účastníků. Podání žaloby vůči Ministerstvu financí, jejíž hmotněprávní účinky nastaly ke dni 25. 9. 2013, tak bylo mimo subjektivní i objektivní lhůtu pro podání žaloby vymezenou v ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka se o tvrzeném nezákonném zásahu dozvěděla před podáním žaloby resp. jejího doplnění ze dne 20. 11. 2009, subjektivní dvouměsíční lhůta tak uplynula nejpozději dne 20. 1. 2010. Podle názoru krajského soudu stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby žalobu podala také (nebo pouze) vůči Ministerstvu financí.
Dne 27. 2. 2014 rozsudkem č. j. 9 Aps 15/2013-59 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 22 A 121/2012-90 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Konstatoval, že předmětem sporu bylo posouzení otázky, zda lze s ohledem na provedenou záměnu původního žalovaného Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dříve Finanční úřad Olomouc) za současného žalovaného považovat podanou žalobu za opožděnou či naopak za včasnou. Vyslovil závěr, že za daných okolností šlo účinky původně podané žaloby vztahovat pouze k žalovanému, kterého stěžovatelka jako původce nezákonného zásahu označila. Při záměně účastníků řízení na straně žalované pak účinky podané žaloby vůči novému žalovanému nastoupily dnem podání návrhu na záměnu účastníků řízení.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že postupem obecných soudů, které její správní žalobu posoudily jako opožděně podanou, bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") z hlediska práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, garantovaného článkem 36 odst. 2 Listiny (práva na přístup k soudu). Stěžovatelka nesouhlasila s právními závěry krajského soudu a kasačního soudu ohledně opožděnosti její žaloby po záměně účastníků na straně žalované, jak byly uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, a poukázala na názory publikované v odborné literatuře ohledně přistoupení dalšího účastníka řízení, záměny účastníků a výkladu slova "přiměřeně" v ustanovení §64 s. ř. s., dle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu, v daném případě ustanovení §92 o. s. ř., o přistoupení a změně účastníků řízení.
Kasační soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a že ve svém rozsudku se vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky a své závěry podrobně odůvodnil, přičemž vycházel z ustanovení §83 a §84 s. ř. s. a své ustálené judikatury. Již z textu prvního doplnění žaloby ze dne 19. 11. 2009 prokazatelně vyplývalo, že stěžovatelka si byla vědoma skutečnosti, že příslušným k odeslání formulářů SCAC 2004 do členských států Evropské unie bylo Ministerstvo financí, a že i v jejím případě formuláře odeslalo právě Ministerstvo financí. Závěrem kasační soud uvedl, že svou rozhodovací činnost uplatnil v mezích a způsobem, který stanoví s. ř. s., a při dodržení ústavních principů zakotvených v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a Listině, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně v celém rozsahu zamítl.
Stěžovatelka v replice k vyjádření kasačního soudu uvedla, že s názory kasačního soudu nesouhlasí a opakovala své tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces. V jejím případě bylo od počátku obtížné určit, kdo je odpovědný za nezákonný zásah a tedy i pasivně legitimován. Tyto skutečnosti byly vyjasněny až po provedeném dokazování v řízení před krajským soudem, kdy na základě tohoto dokazování stěžovatelka navrhla záměnu žalovaného. Postup obecných soudů byl podle stěžovatelky nepřiměřeně tvrdý a formalistický, v důsledku čehož jí bylo odepřeno právo domoci se ochrany u soudu; poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (N 176/54 SbNU 209). Kasační soud zcela přehlíží situace, že pro žalobce může být značně složité v případě nezákonného zásahu (na rozdíl od správního rozhodnutí) určit, kdo je pasivně věcně legitimován. Stěžovatelka závěrem poukázala na nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) a opakovala, že obecné soudy postupovaly ve věci zcela formalisticky, když nesprávně aplikovaly normy jednoduchého práva, které ve svém důsledku znamenají porušení práva na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní přezkum zákonnosti zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, zakotveného v čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že obecné soudy její správní žalobu - po povolení záměny účastníků řízení dne 25. 9. 2013 - posoudily jako opožděně podanou. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud a kasační soud vyložily a aplikovaly ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. o záměně účastníků řízení.
Ústavní soud připomíná, že čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V projednávaném případě bylo projednání žaloby podmíněno jejím včasným podáním ve lhůtě obsažené v ustanovení §84 odst. 1 s. ř. s., dle něhož "Žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo." Podle ustanovení §83 s. ř. s. žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah. V řízení došlo z podnětu stěžovatelky k záměně účastníka na straně žalované.
Podle komentářové literatury (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 600-604) a ustálené judikatury obecných soudů (od níž se v projednávaném případě krajský soud ani kasační soud neodchýlily) připustil-li soud pravomocným usnesením, aby byl některý z dosavadních účastníků zaměněn za jiného účastníka, vůči novému účastníku nemohou působit bez dalšího účinky zahájení řízení v takové podobě, jaké tu byly v době zahájení řízení. Hmotněprávní účinky zahájení řízení vůči dalšímu (novému) žalovanému nastávají dnem, kdy soudu došel písemný (elektronický) návrh žalobce na provedení tohoto opatření, popř. dnem, kdy takový návrh učinil ústně do protokolu. Běh promlčecích a prekluzivních lhůt se proto vůči těmto osobám může stavět tímto dnem a nikoliv např. dnem, kdy bylo řízení zahájeno s původním okruhem účastníků.
Ústavní soud je toho názoru, že tato ve věci stěžovatelky na základě ustanovení §64 soudního řádu správního aplikovaná právní úprava, obsažená ve výše citovaném ustanovení §92 občanského soudního řádu, se nejeví být nadmíru složitou a těžko pochopitelnou, a to ani z hlediska stěžovatelky, navíc v řízení zastoupené advokátem. Stěžovatelka totiž v doplnění žaloby ze dne 19. 11. 2009, doručeném krajskému soudu dne 20. 11. 2009, v části V výslovně uvedla, že funkci centrálního útvaru (CLO - Central Liaison Office) pro kontakt s členskými státy při mezinárodní výměně informací podle výš již citovaného nařízení Rady (ES) č. 1798/2003, plnilo Ministerstvo financí, které též do členských států rozesílalo formuláře SCAC 2004.
V závěrech krajského soudu i kasačního soudu, že stěžovatelka žalobu proti Ministerstvu financí podala po uplynutí subjektivní i objektivní lhůty stanovené pro její podání v ustanovení §83 s. ř. s., nelze za daných okolností shledat jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu v systému správního soudnictví. Svým postupem se tohoto základního práva stěžovatelka zbavila sama, neboť - slovy článku 36 odst. 1 Listiny - opožděným podáním žaloby vůči Ministerstvu financí se svého práva nedomáhala "stanoveným postupem."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu