ECLI:CZ:US:2014:3.US.1608.14.1
sp. zn. III. ÚS 1608/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Jana Hudce, zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1163/5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 20 Co 214/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 16 C 69/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se na žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání (jež trvalo deset let, aniž by ve věci bylo meritorně rozhodnuto). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje skutkové a právní okolnosti projednávané věci a zdůrazňuje, že od roku 2001 do jara 2011, kdy se dozvěděl o skončení trestního stíhání, žil pod silným psychickým tlakem, v důsledku čehož by mu v podmínkách právního státu mělo náležet jím nárokované odškodnění; nesouhlasí jmenovitě s názorem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že neprohlásil-li při zastavení trestního stíhání, že na projednání věci trvá, dal najevo, že již satisfakci v podobě zastavení trestního stíhání přijímá.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Stane se tak tehdy, jestliže se Ústavní soud s napadenými rozhodnutími ztotožní, resp. je-li způsobilý jejich závěry v dané věci - hodnocené v rovině ústavněprávní - akceptovat.
Tak je tomu i v dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjma samotných odkazů na ustanovení ústavního pořádku nevznáší bližší ústavněprávní argumentaci, nýbrž otevírá svého druhu "paralelní polemiku", jež ostatně - v principu - nesměřuje proti právním názorům, na nichž jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí založena. Nedotčen zůstává klíčový závěr, že stěžovateli se za nepřiměřenou dobu trestního stíhání satisfakce již dostalo, a to jeho zastavením právě proto, a že dalšího zadostiučinění netřeba.
Dovolací soud stěžovateli též vysvětlil, že dosažený výsledek řízení odpovídá rovněž ustálenému judikaturnímu nazírání, a na jeho přesvědčivé rozhodnutí postačí už jen odkázat.
Přisvědčit lze stěžovateli toliko potud, že - v rovině práva podústavního - neobstojí právní závěr nalézacího a odvolacího soudu, že stěžovatel měl trvat na projednání věci, neboť ustanovení §11 odst. 3 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, mu takovou možnost [jestliže stíhání bylo zastaveno dle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu] nenabízelo, a ani ustanovení §223 odst. 4 tr. řádu jej nelegitimovalo k podání stížnosti. Platí však, že ani tato okolnost nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí, jestliže jsou primárně založena na jiném právním závěru (že samo zastavení trestního stíhání představuje dostatečnou satisfakci ve smyslu ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem).
Na řečeném nic nemění ani závěry přijaté Nejvyšším soudem ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3485/2013; zde projednávanou věc odlišuje od věci nyní posuzované nejen skutečnost, že tamní stěžovatel byl omezen na svobodě, nýbrž - a to především - že nešlo o odškodnění újmy imateriální (vzniklé samotnou délkou řízení), ale újmy materiální, způsobené ztrátou na výdělku po dobu vazby.
Ani stěžovatelem dovolávané ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy nemohlo být k jeho podpoře aplikováno, neboť garantuje odškodnění pouze v těch případech, kdy trestním stíháním byla omezena osobní svoboda (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 560 - 563).
Totéž platí pro stěžovatelem odkazovaná ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny, jestliže k jejich tvrzenému porušení došlo v řízení již "odškodněném" (viz výše).
Že v posuzované věci nebyla porušena ani ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny (a konsekventně i ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy), již vyplývá z dosud řečeného. O ústavněprávně relevantní exces či libovůli v interpretaci aplikovaného podústavního práva očividně nejde; obecnými soudy uplatněné právní názory jsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněné, a jsou i uspokojivě obhajitelné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V intencích tohoto ustanovení Ústavní soud z vyložených důvodů (a s odkazem na výše zmíněné ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu