ECLI:CZ:US:2014:3.US.1616.14.1
sp. zn. III. ÚS 1616/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Šponerové, zastoupené JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 12, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 12. března 2014 č. j. 4 ZN 3491/2011-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 7. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce"), jímž mělo dle jejího tvrzení dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím byla, z důvodu podání neoprávněnou osobou, zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality 1. oddělení, Kounicova 24, Brno (dále jen "policejní orgán"), ze dne 10. prosince 2013 č. j.
KRPB-31273-262/TČ-2011-060081-JOH, kterým byla odložena věc podezření ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit podezřelý Mgr. Jaroslav Mišinger, když jako likvidátor obchodní společnosti uzavřel v rozporu s principy péče řádného hospodáře nevýhodné smlouvy o postoupení pohledávky likvidované společnosti jiné zahraniční společnosti, čímž likvidované společnosti (resp. jejím společníkům) způsobil škodu ve výši v řádu desítek milionů korun. Státní zástupce stížnost, vytýkající policejnímu orgánu pomalý a protizákonný postup při odhalování uvedené trestné činnosti, kterou stěžovatelka oznámila, zamítl, neboť shledal, že stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání takové stížnosti. Osobou poškozenou, a tedy oprávněnou podat stížnost proti výše uvedenému usnesení, je likvidovaná společnost, a nikoliv stěžovatelka jako její společník. Nad rámec tohoto odůvodnění pak státní zástupce uvedl, že poněkud delší doba prověřování byla způsobena rozsáhlostí prováděného šetření několika souvisejících trestných činů. Samotná podstata trestní věci pak byla vyhodnocena jako soukromoprávní spor mezi několika osobami, který by neměl být řešen cestou trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka je toho názoru, že jí napadeným rozhodnutím byla upřena práva spojená s postavením poškozeného, které jí od samotného zahájení trestního řízení náleželo. Odepřením některých práv, zejména oprávnění nahlédnout do spisu a obdržení usnesení o odložení předmětné trestní věci, je pak stěžovatelka významně znevýhodněna v civilních sporech vedených za účelem nápravy protiprávního jednání, jež bylo předmětem uvedeného trestního řízení. Stěžovatelka tak nemá možnost seznámit se s bezprostředně se jí dotýkajícími součástmi spisu a nemůže se tak ani bránit proti nepravdivým údajům ve spisu uvedených. Všechny tyto údaje má přitom k dispozici podezřelý z původního trestního řízení, jenž je tudíž může jednotlivě a bez kontextu využívat ve svůj prospěch v souvisejících civilních řízeních. Postup orgánů činných v trestním řízení je tak nejenom ukázkou selhání státu ve své úloze boje s kriminalitou, ale rovněž tak poškozováním právního postavení a možností občanskoprávní ochrany trestnou činností dotčených osob. Tím získává celá problematika rovněž mimořádný sociální dopad. Stěžovatelka je toho názoru, že některá práva poškozených osob mohou být efektivně chráněna pouze v rámci trestního řízení. Pokud je však dlouhodobě prověřovaná trestní věc odložena, musí mít poškozené osoby přinejmenším přístup k dokumentům týkajících se takového prověřování. Znalost v rámci trestního řízení prováděných důkazů je pak pro případné občanskoprávní řízení zcela zásadní, neboť např. může pomoci v zachycení výpovědí svědků, které se po dalších uplynulých letech zásadně stávají méně důvěryhodnými. V právním státě by dle stěžovatelky neměly důsledky neúspěšného trestního řízení vést k ještě výraznějšímu oslabení práv poškozených osob. Stěžovatelka dále popsala významné skutkové okolnosti případu, z nichž dle jejího názoru vyplývá, že ona a její matka jsou v postavení poškozených. Právní úprava nepamatuje dle stěžovatelky na situaci, kdy se postavení poškozeného změní v případě neodůvodněné změny názoru policejního orgánu. Z napadeného rozhodnutí pak nelze srozumitelně vyčíst, z jakého důvodu k takové změně ve stěžovatelčině případě došlo a jaké z podezřelých skutečností, na něž stěžovatelka po dlouhou dobu upozorňovala orgány činné v trestním řízení, byly policejním orgánem brány v potaz. Dle stěžovatelky si však orgány činné v trestním řízení vybraly pouze část (a to tu nejméně relevantní) podezřelých skutečností, čímž odůvodnily nutnost odložení celé trestní věci a změnu stěžovatelčina postavení z poškozené na pouhého oznamovatele. Tím došlo k neoprávněnému a svévolnému zásahu do jejích ústavních práv, pročež stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. V první řadě je třeba konstatovat, že dle ústavního pořádku České republiky neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. V tomto ohledu odkazuje Ústavní soud na ustálenou rozhodovací činnost [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343), sp. zn. I. ÚS 1404/07 ze dne 30. 7. 2007 nebo sp. zn. IV. ÚS 2460/11 ze dne 31. 1. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. I kdyby tedy bylo možné přisvědčit tomu, že ochranu některých soukromoprávních nároků je příhodnější poskytovat v rámci trestního řízení, nelze se tohoto závěru domáhat v řízení o ústavní stížnosti, pro jehož úspěšný výsledek je nezbytná existence neoprávněného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že došlo k odložení trestní věci, postrádá ústavněprávní rozměr tak i otázka, zda stěžovatelka byla v dané trestní věci osobou poškozenou či nikoliv.
7. Zásahem do základních práv a svobod může naopak bez ohledu na formální postavení dotčené osoby být postup orgánů činných v trestním řízení, kterým tyto odmítly zpřístupnit stěžovatelce relevantní části vyšetřovacího spisu. K této problematice se poměrně obsáhle v nedávné době vyjádřil třetí senát Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 1956/13 ze dne 6. 3. 2014. V něm Ústavní soud dospěl k závěru, že možnost státního zástupce odepřít "jiným osobám" ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů právo nahlédnout do spisu, nelze vykládat jako ničím neomezenou diskreční pravomoc. Pro její realizaci musí existovat vždy legitimní důvod spravedlivě vyvažující znemožnění snahy těchto osob o prosazení jejich legitimních zájmů, spočívajících např. v obraně proti křivému obvinění či vymožení občanskoprávního nároku souvisejícího s předmětem řízení. Prokáže-li taková osoba existenci oprávněného zájmu na nahlédnutí do spisu, nota bene "archivovaného" v trestní věci odložené, musí orgány činné v trestním řízení obzvláště přesvědčivě ozřejmit, z jakého důvodu nelze nahlédnutí do spisu umožnit. Pro podrobnosti Ústavní soud odkazuje na úplné odůvodnění uvedeného nálezu. Naplnění uvedených závěrů ze strany orgánů činných v trestním řízení či soudu v případném občanskoprávním řízení by mělo spravedlivým a přiměřeným způsobem zajistit, aby stěžovatelka nebyla v případném civilním řízení znevýhodněnou stranou. Stěžovatelka nicméně petitem ústavní stížnosti napadla toliko usnesení o odložení trestní věci, kterým nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných práv na nahlédnutí do spisu. V takové situaci je třeba hodnotit stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu