ECLI:CZ:US:2014:3.US.1621.14.1
sp. zn. III. ÚS 1621/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., právně zastoupeného Mgr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem V Chaloupkách 503, Neratovice, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 45 P a Nc 426/2012 ze dne 22. 2. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 346/2013-252 ze dne 15. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 483/2014-288 ze dne 26. 2. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 9. 5. 2014 doručena ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí, Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") rozhodl o svěření nezletilé dcery stěžovatele do výchovy matky, uložil stěžovateli povinnost platit výživné a uhradit doplatek na výživném, a konečně upravil jeho styk s nezletilou. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí s výjimkou výroku o nedoplatku na výživném potvrdil.
3. Stěžovatel, byť právně zastoupen, napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním u Nejvyššího soudu, přestože z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), výslovně plynula nepřípustnost dovolání proti rozhodnutím vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže šlo o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2014 dovolání s odkazem na toto ustanovení (ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné, neboť se nejednalo o žádnou z tam uvedených výjimek.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel přezkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu tomu tak není.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud připomíná, že jde o lhůtu kogentní, jejíž nedodržení nelze prominout. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu tohoto ustanovení přitom nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Je tedy zřejmé, že tímto prostředkem není ze zákona nepřípustné dovolání. Beneficium otevření lhůty pro ústavní přezkum podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se v takovém případě neuplatní, neboť odmítnutí zde nezávisí na uvážení dovolacího soudu.
6. Ze shora uvedeného je přitom patrné, že dovolání bylo v dané věci ze zákona nepřípustné. Posledním opravným prostředkem v dispozici stěžovatele ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu bylo tudíž odvolání, od jehož doručení je třeba počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud ověřil u nalézacího soudu, rozhodnutí o odvolání bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 20. 11. 2013. Ústavní stížnost dodaná k poštovní přepravě dne 7. 5. 2014 byla tudíž ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu podána zjevně po zákonem stanovené lhůtě, a jako takovou ji byl Ústavní soud nucen odmítnout.
7. Ve zbývající části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak už bylo naznačeno výše, Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s procesními předpisy a stěžovatel proti jeho rozhodnutí ani ničeho nenamítá. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněno a Ústavní soud mu nemá co vytknout.
8. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána po lhůtě a zčásti zjevně neopodstatněná, pročež mu nezbylo než ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu