ECLI:CZ:US:2014:3.US.1663.14.1
sp. zn. III. ÚS 1663/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše S. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Karviná, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014 č. j. 8 Tdo 103/2014-50, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2013 č. j. 3 To 87/2013-779 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2013 č. j. 30 T 2/2013-697, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 13. 5. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
2. Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem uznal obviněného stěžovatele vinným, že "od počátku jejich seznámení, nejpozději však od února 2009 do 22. 7. 2012, v rámci svých negativních osobnostních charakteristik včetně zvýšené agresivity, někdy pod vlivem alkoholu, fakticky po celou dobu jejich společného soužití, týral svou manželku Hanu S. (jedná se o pseudonym) tak, že ji v rodinném domě v P., i na jiných místech, opakovaně napadal, a to údery pěstmi i otevřenou dlaní směřovanými do obličeje, hlavy, ale též kopy a údery do břicha i trupu, čímž jí způsoboval četné pohmožděniny a zranění lehčího až závažného charakteru a taktéž ji i hrubě urážel, což dotyčná z obav z obviněného trpěla a ani k dotazům ošetřujících lékařů, policie či pracovnic OSPOD nesdělila, že jí poranění působí právě on a takto činil i za přítomnosti nezletilých dětí ..., ..., a posléze i před dvojčaty ..., ..., která se narodila z jeho společného soužití s poškozenou, přičemž byl srozuměn s tím, že takovéto jednání může ohrozit rozumový, citový a mravní vývoj nezletilých dětí, a jeho agresivní jednání vyvrcholilo dne 22. 7. 2012, kdy v místě jejich společného bydliště, v rodinném domě v P., svou manželku Hanu S. nejprve v průběhu dne slovně napadl a poté, co jmenovaná společně s dětmi ze strachu odešla z domu na návštěvu k sousedům, odkud se vrátila až v podvečer, tuto v průběhu večera až noci ze dne 22. na 23. 7. 2012, v rámci přetrvávajícího agresivního nastavení vůči ní a v úmyslu ji usmrtit, tuto opakovaně kombinovanými mechanismy útoku, silou až velké intenzity, a to zejména přesně nezjištěným předmětem s ostrým hrotem, údery rukou, opakovanými údery hlavou o plovoucí podlahu po předchozím uchopení poškozené za vlasy, a především kopy nohou směřovanými zejména do oblasti hlavy a trupu, v kombinaci s nášlapy či dupáním do této oblasti i v situaci, kdy poškozená ležela na pevné podložce, surově fyzicky napadal a tímto jednáním jí vedle tří tržně - zhmožděných ran na levé straně hlavy v délkách od 0,6 do 1,5 cm, řezné rány na vnitřní straně levého stehna v délce 13 cm a čárovité kožní oděrky v nadbřišku délky 12 cm, jakož i četných krevních podlitin na levém bérci a nártu levé nohy, zejména způsobil prokrvácení měkkých pokrývek lebních v temenné spánkové krajině hlavy vlevo, dále zlomeniny pravostranných příčných výběžků na třetím až pátém bederním obratli s masivním prokrvácením okolí zasahujícím až do podbřišnice a především roztržení pravého jaterního laloku v délce 10 cm zasahujícím až do jeho hloubky, v důsledku kterýchžto poranění jmenovaná následně během několika málo hodin zemřela, aniž jí obviněný poskytl nebo přivolal jakoukoliv adekvátní pomoc, a poté její tělo po čtyři dny bez dalšího ponechal zastlané v manželské posteli ložnice, přičemž po celou dobu se v bytě, tedy i v bezprostřední blízkosti ložnice, do které vstupovaly i nahlížely, nacházely nezletilé děti, a to ..., ..., a dvojčata ... a ..., a tak bezprostředním a závažným způsobem ohrozil jejich zdravý rozumový, citový i mravní vývoj a následně, dne 27. 7. 2012, z důvodu oddálení odhalení svého protiprávního činu, za pomoci své matky Jany S. (jedná se o pseudonym) tělo poškozené přemístil do kotelny rodinného domu, kde jej ukryl pod pokrývkami a následně v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání opustil své bydliště a až do doby svého zadržení, ke kterému došlo dne 7. 8. 2012 v K., se skrýval na různých místech České republiky". Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za což mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §54 odst. 2 tr. zákoníku uložil úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání třiceti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za výše trestné činy, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1, §54 odst. 2 tr. zákoníku úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a upřesnil výrok o náhradě škody ve vztahu k nezletilému Davidovi S. (jedná se o pseudonym). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění uvedl především následující. Je třeba zdůraznit některá skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž je zřejmé, že obviněný v době útoku vůči poškozené použil jednak přesně nezjištěný předmět s ostrým hrotem, dále údery a kopy do oblasti hlavy a trupu, opakované údery hlavou o plovoucí podlahu po předchozím uchopení poškozené za vlasy, to vše při použití síly až velké intenzity. Právě tento agresivní útok vůči poškozené, vedený obviněným značnou silou, jí způsobil velmi závažná poranění, a to prokrvácení měkkých pokrývek lebních v temenní spánkové krajině, zlomeniny pravostranných příčných výběžků na třetím až pátém bederním obratli a zejména roztržení pravého jaterního laloku v délce 10 cm. Jednalo se tedy o zranění způsobená brutálním útokem nejen ve vnější formě oděrek a podlitin, ale i tří tržně - zhmožděných krvácejících ran na hlavě, a dále o masivní řeznou ránu na vnitřní straně stehna v délce 13 cm, která musela značně krvácet, a především o závažná vnitřní poranění, v důsledku nichž u poškozené došlo k masivnímu krvácení do dutiny břišní. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný svoji manželku v podstatě ubil. Po skončení útoku jí neposkytl žádné ošetření ani nepřivolal potřebnou pomoc, v důsledku čehož poškozená v řádech až několika hodin zemřela. Takové jednání se jistě vyznačuje značnou mírou hrubosti, bezcitnosti a surovosti, které muselo poškozené způsobit těžké fyzické, ale i psychické útrapy. V tomto ohledu tedy oběma soudy nižších stupňů zvolená právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je zcela přiléhavá, správná a zákonná. Oba soudy nižších instancí (zejména soud druhého stupně na str. 13 a 14 svého rozsudku) výrok o uložení výjimečného trestu náležitě odůvodnily a přesvědčivě vyložily, proč dospěly k závěru, že všechny zákonné požadavky citovaného ustanovení jsou splněny. Odvolací soud zhodnotil všechny specifické okolnosti posuzované věci, zejména skutečnost, že obětí násilného trestného činu dovolatele byla jeho vlastní manželka a především matka čtyř malých nezletilých dětí, přičemž zejména dvě starší děti z předchozího vztahu poškozené byly poznamenány nestandardním a závadným prostředím, které v rodině panovalo, a jejich následná traumatizace v důsledku úmrtí jejich matky se tak ještě vystupňovala. Soud pečlivě zvážil také způsob provedení činu, jeho brutalitu, a stranou neponechal ani následné chování obviněného po činu a jeho nakládání s tělem poškozené. Zabýval se také posouzením možné resocializace obviněného, příp. změny jeho životního stylu, přičemž dospěl k závěru, že dovolatel k žádné pozitivní změně nemá reálné předpoklady. Zvážil přitom nejen jeho věk, ale především dosavadní dlouholetý způsob života, dlouhodobé zneužívání alkoholu, které umocňovalo jeho agresivní sklony, konfliktní partnerský život, absenci jakékoliv sebereflexe či poučení se z předchozího jednání (z opakovaného napadání své manželky i v minulosti), soustavné agresivní chování k dětem. Jestliže uzavřel své úvahy tím, že základní rysy osobnosti obviněného nedávají naději, že je schopen a ochoten si z průběhu trestního řízení ani samotného výkonu trestu odnětí svobody vzít jakékoliv ponaučení, lze s takovým závěrem souhlasit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje námitky proti právní kvalifikaci jeho činu jakožto zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Domníval se, že samotné kopnutí poškozené do oblasti, kde se nachází jaterní lalok, a jeho následné poranění, nelze označit za zvlášť surový a trýznivý způsob usmrcení. Poukázal i na znalecké posudky, z nichž prý nevyplývá nic, co by opravňovalo použít soudy zvolenou právní kvalifikaci. Dále stěžovatel namítl, že nebyla splněna ani jedna z podmínek pro uložení výjimečného trestu. Ze znaleckého posudku i z výslechu znalkyně vzešlo, že jeho náprava je možná a při eliminaci alkoholu i reálná, proto podmínku obzvláště ztížené své nápravy nepovažoval za splněnou.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
8. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
9. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
10. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně Nejvyššího soudu. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudů nižších stupňů, které přitom byly (co se hledisek přezkumu ústavnosti týče) adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů tří stupňů. Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by z hlediska svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) dodal. Ústavní soud tak resumuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti směřuje námitky proti právní kvalifikaci jeho činu jakožto zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, nikoli proti ústavnosti obecnými soudy aplikovaných ustanovení trestního zákoníku (zejm. jeho §54 odst. 2).
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu