ECLI:CZ:US:2014:3.US.1884.13.1
sp. zn. III. ÚS 1884/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 13. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1884/13 ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013 č. j. 14 To 222/2013-28, usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. KZV 39/2013-33 a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, ze dne 3. dubna 2013 č. j. ÚOOZ-2306/TČ-2012-290010, jimiž bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání a v souvislosti s ním bylo poté obecnými soudy rozhodnuto, že proti stěžovateli budou ve smyslu §74a trestního řádu uplatněna státním zástupcem navržená omezení ve výkonu trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013 č. j. 14 To 222/2013-28 se zamítá.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 15. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání a v souvislosti s ním bylo poté obecnými soudy rozhodnuto, že proti stěžovateli budou ve smyslu ustanovení §74a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uplatněna státním zástupcem navržená omezení ve výkonu trestu odnětí svobody.
2. Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování v Praze, (dále jen "policejní orgán"), zahájila napadeným usnesením trestní stíhání stěžovatele pro několik skutků, které dle policejního orgánu naplňují mimo jiné skutkovou podstatu trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení §235 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze (dále jen "krajský státní zástupce") zamítl jako nedůvodnou, neboť napadené usnesení policejního orgánu dle jeho názoru splňovalo všechny zákonné náležitosti. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozhodl na základě návrhu krajského státního zástupce usnesením ze dne 9. dubna 2013 č. j. 6 Nt 751/2013-6 o tom, že vůči stěžovateli mají být uplatněna omezení ve výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §74a trestního řádu, jelikož vzhledem k okolnostem trestního stíhání byly shledány důvody pro uvalení tzv. koluzní a předstižné vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") na základě stěžovatelem podané stížnosti zrušil usnesení okresního soudu a sám nově rozhodl tak, že se proti stěžovateli uplatní mírnější omezení, spočívající v kontrole stěžovatelovy korespondence orgány činnými v trestním řízení, přítomnosti orgánu činného v trestním řízení v průběhu stěžovatelových návštěv, zákazu vycházek mimo objekt věznice a zákazu telefonování.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření ostatních účastníků řízení
3. Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že jejich rozhodnutí nerespektují celou řadu ústavních principů, což vyústilo v neoprávněný zásah do jeho ústavně garantovaného práva na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost korespondence dle čl. 13 Listiny a práva na spravedlivý proces zaručeného hlavou pátou Listiny a čl. 6 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Ve veškeré činnosti orgánů činných v trestním řízení vidí stěžovatel zjevné nerespektování základních práv a svobod, v důsledku čehož je jejich ochrana v České republice do značné míry iluzorní.
4. V souvislosti se soudním řízením, v němž bylo rozhodováno o omezeních stěžovatele, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, spatřuje stěžovatel zásadní pochybení ve skutečnosti, že ani on, ani jeho obhájkyně nebyli seznámeni s původním návrhem krajského státního zástupce, načež stěžovatel nebyl v řízení před soudem slyšen, a nemohl se tak k tomuto návrhu předem vyjádřit. V důsledku uplatněných omezení pak stěžovatel nemohl ani zatelefonovat své právní zástupkyni, čímž byla výrazně omezena i jeho možnost následné obhajoby před stížnostním soudem. Stěžovatel rovněž zpochybňuje samotnou odůvodněnost zmíněných omezení, neboť k jejich uložení došlo v důsledku skutků několik let starých, jež byly v minulosti opakovaně prošetřovány, přičemž řízení o nich bylo odloženo. Soud navíc vůbec nevzal v úvahu, že potenciální svědci, které by stěžovatel měl dle státního zástupce ovlivňovat, jsou buď v programu ochrany svědků, nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. S takovým časovým odstupem a s ním související klesající vypovídací hodnotou svědeckých výpovědí nelze dovodit reálné riziko z ohrožení účelu trestního řízení. Takováto omezení po tak dlouhé době hraničí dle stěžovatele s principy policejního státu, v němž neexistuje efektivní dohled soudní moci nad činností vyšetřovatelů. Soudní rozhodnutí dále nesplňují náležitosti stanovené ustálenou judikaturou Ústavního soudu, zejména nejsou odůvodněna skutkovými okolnostmi konkrétního stěžovatelova případu. Vyšetřující policejní orgán pak de facto vyhrožoval stěžovateli uvalením vazby pro případ možnosti jeho podmíněného propuštění, v důsledku čehož stěžovatel svou žádost o podmíněné propuštění vzal zpět, ačkoliv splňuje pro takové propuštění všechny podmínky. Výkonem uplatněných omezení pak došlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových základních práv způsobem, který ani české právo neumožňuje, neboť žádné z omezení dle §74a trestního řádu nesmí být jakkoli horším než samotný výkon trestu, k čemuž ve stěžovatelově případě došlo, když se z režimu výkonu trestu ve věznici s dohledem, kam byl stěžovatel za dobré chování přeřazen, náhle ocitl ve faktické samovazbě bez možnosti jakýchkoliv vycházek. Možnost uplatnění omezení není navíc nijak časově ohraničena.
5. Usnesení, kterým bylo zahájeno stěžovatelovo trestní stíhání, trpí dle stěžovatele vadou nepřezkoumatelnosti a nekonkrétnosti. Jak policejní orgán, tak státní zástupce odůvodnili napadená rozhodnutí toliko obecnými frázemi a vůbec se nezabývali konkrétními stěžovatelovými námitkami. Samotné usnesení je nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněno a není z něj zřejmé, z jakého důvodu je trestní stíhání zahájeno až po několikaletém časovém odstupu. Celý postup orgánů činných v trestním řízení tak vyvolává pochybnosti o jejich nestrannosti, neboť dozorující státní zástupce figuroval již v jiném trestním řízení vedeném proti stěžovateli a některá vyjádření členů policejního orgánu stran uvalení vazby v případě stěžovatelova podmíněného propuštění svědčí o jejich podjatosti, a nikoliv "ultra-ortodoxní nestrannosti". U rozhodujícího soudce okresního soudu pak pochyby o jeho nepodjatosti vyvolává jeho přítomnost u provádění jednoho tzv. neodkladného úkonu v podobě výslechu svědka. Vzhledem k nerovnému postavení stran v trestním řízení tak ve stěžovatelově případě dochází k soudy posvěcené policejní zvůli, porušující stěžovatelova základní práva a svobody. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil, přičemž stěžovatel požádal o přednostní projednání své ústavní stížnosti.
6. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil okresní soud. Uvedl, že při rozhodování o uložení omezení ve výkonu trestu odnětí svobody postupoval zcela v souladu s trestním řádem, jenž soudu umožňuje obviněnou osobu v řízení o omezeních dle §74a trestního řádu nevyslechnout. Rovněž tak přítomnost rozhodujícího soudce u dříve provedeného neodkladného úkonu nezpochybňuje dle okresního soudu jeho nepodjatost. S ohledem na výše uvedené tedy okresní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
7. Na výzvu Ústavního soudu zaslal své vyjádření i krajský soud, přičemž plně odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
8. Stěžovatel následně využil práva repliky, v níž v podstatě zopakoval dříve uvedené argumenty a poukázal na skutečnost, že neoprávněný zásah do jeho základních práv a svobod nadále trvá, a proto je třeba ústavní stížnosti vyhovět, přičemž stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nařídil pro objasnění sporných skutkových okolností ústní jednání.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky a obsah napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná v části, která směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vymezil podmínky, za jakých je na základě formálně bezvadné ústavní stížnosti povinen zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, do jejichž soustavy nenáleží, a nezkoumá proto věcnou správnost či "běžnou" zákonnost jejich rozhodnutí. Oprávněn je ze své pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) do činnosti obecných soudů zasáhnout zásadně jen tehdy, byla-li by jí ústavně nepřípustným způsobem zasažena základní práva a svobody účastníků soudního řízení. Posuzování oprávněnosti takového zásahu se pak v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení §68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva, a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) nebo nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)].
12. Ústavní soud v projednávané věci dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní povahu řízení ve věcech upravených v §74a trestního řádu nelze učinit obecný závěr o neústavnosti zejména ustanovení §74a odst. 3 in fine. S ohledem na to, že možnost zásahu do základních práv a svobod u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody může mít řadu různých podob a být různé intenzity z hlediska zásahu do základních práv a svobod takové osoby, bude z hlediska principu proporcionality nutné vždy vyjít z konkrétních okolností případu s přihlédnutím k požadavku minimalizace zásahu ze strany Ústavního soudu. Proto bylo nutno nejdřív přistoupit k posouzení toho, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to především v otázce práva být slyšen v řízení, v němž se rozhoduje o stěžovatelově omezení osobní svobody s ohledem na to, jaký význam je třeba této svobodě (a jejímu propojení na další práva a svobody) přikládat. Teprve poté by bylo možno dospět k závěru o potřebě přerušit řízení ve smyslu §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a o případném předložení návrhu na zrušení ustanovení §74a trestního řádu, které je v tomto směru námitkám nejvíce vystaveno, tzn. ustanovení, podle kterého "Ustanovení o vazebním zasedání se neužijí."
IV.a Obecné principy spravedlnosti řízení o omezeních dle §74a trestního řádu
13. Ústavní soud v první řadě připomíná závěry své ustálené a obecně známé judikatury k otázce povinnosti soudu vyslechnout osobu, o jejímž vazebním stíhání soud rozhoduje, ohledně skutečností podporujících její ponechání na svobodě [za všechna rozhodnutí lze jmenovat např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)]. Tyto závěry nebyly v rozhodovací činnosti Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva doposud překonány a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich odchýlit v projednávané věci. Za nespornou bere Ústavní soud rovněž skutečnost, že mezi institutem vazby dle ustanovení §67 a násl. trestního řádu a institutem omezení ve výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §74a trestního řádu existuje vztah určité "příbuznosti", dané společným smyslem a účelem obou uvedených institutů, jakož i samotným zněním zákona (srov. zejména ustanovení §74a odst. 3 trestního řádu).
14. V této souvislosti je možno poukázat rovněž na závěry, které v jiných okolnostech a v době platnosti jiné právní úpravy učinil Ústavní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999 (N 51/13 SbNU 363), kde konstatoval, že rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající si trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve smyslu ustanovení §75 a 77 trestního řádu, tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je, bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy.
15. Dále při tomto hodnocení hraje významnou roli skutečnost, že výkon trestu odnětí svobody představuje již sám o sobě významný zásah do osobní svobody každého jednotlivce [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 749/02 ze dne 24. 2. 2003 (v SbNU nepublikováno, dostupné jako všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Na druhou stranu musel Ústavní soud vzít rovněž v potaz ten fakt, že pojem "výkon trestu odnětí svobody" ve smyslu ustanovení §74a trestního řádu zahrnuje celou řadu fakticky velice rozličných režimů výkonu trestu v různých typech institucí [srov. zejména ustanovení §8 a souvisejících zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody")]. Přitom, jak stěžovatel důvodně poukazuje, instituty zmírňující režim výkonu trestu odnětí svobody představují především motivační nástroje, kterými se státní moc co možná nejefektivněji pokouší přispět k úspěšné resocializaci odsouzených osob, jejichž bezpečný návrat do běžného života je v demokratickém právním státě konečným smyslem trestu.
16. Jelikož je nutnost dodržení obecně uznávaných procesních záruk spravedlnosti vazebního řízení, mezi něž patří i právo obviněného být slyšen, dovozována především ze závažnosti dopadů vazebního rozhodnutí do osobní svobody jednotlivce, které jsou v tomto případě dále zostřeny, musel Ústavní soud v první řadě posoudit, zda se výše uvedená "příbuznost" obou jmenovaných institutů projevuje i v potenciálně srovnatelných důsledcích jejich uplatnění. Bylo tedy nejprve nutné zodpovědět v obecné rovině otázku, zda omezení uplatněná v souladu s §74a trestního řádu mohou svými důsledky pro osobu obviněnou ve výkonu trestu odnětí svobody představovat kvalitativně srovnatelný zásah do její osobní svobody se zásahem v podobě vazebního stíhání osoby obviněné na svobodě, které zde představuje tertium comparationis. V tomto ohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že při aplikaci §74a trestního řádu došlo s ohledem na právní pozici stěžovatele k zásahu do jeho osobní svobody (viz sub 4 - z režimu výkonu trestu ve věznici s dohledem, kam byl stěžovatel za dobré chování přeřazen, se náhle ocitl ve faktické samovazbě bez možnosti jakýchkoliv vycházek. Možnost uplatnění omezení není navíc nijak časově ohraničena.). Tento zásah však byl časově omezen do zrušovacího rozhodnutí krajského soudu (viz dále). Bylo proto třeba návrh projednat meritorně, avšak se závěrem, že je nedůvodný.
17. Ústavní soud tak činí s vědomím závěrů tradiční teorie, která určitá omezení základních práv vyvozuje již ze zvláštního postavení jejich nositele (např. postavení žáka či studenta, vojáka, policisty, vězně, mnicha, řádové sestry atd.), kdy se nositel základních práv nachází ve zvláštních podmínkách ve srovnání s obvyklou situací. Ačkoli není třeba blíže tuto problematiku obecně rozvádět (z obsáhlé literatury např. Peine, F.-J. Grundrechtsbeschränkungen in Sonderstatusverhältnissen. In: Handbuch der Grundrechte. III. Bd., §65. Heidelberg 2009), není pochyb o tom, že v projednávaném případě se jedná o status osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, ze kterého již z povahy věci plynou určitá omezení základních práv krytá ochranou veřejného zájmu na potrestání pachatelů trestné činnosti a předvídaná např. čl. 39 Listiny. Proto se Ústavní soud především zaměřil na to, zda v této situaci, ve vztahu k stávající právní pozici stěžovatele, nedošlo k "dalšímu významnému" (z hlediska zachování stavu základních práv v pozici výkonu trestu odnětí svobody) zásahu do jeho základních práv, který lze označit jako jejich porušení z hlediska principu proporcionality, když není pochyb o tom, že k omezení dochází na základě zákona, a to jednak právně, s ohledem na onen tradiční pojem zvláštního statusu (Sonderstatusverhältnis), jak z něj konečně vychází §27 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tak s ohledem na potřebu ochrany veřejného zájmu a zajištění účelu trestního řízení ve smyslu §1 trestního řádu.
18. Intenzita zásahu do sféry osobní svobody v důsledku uplatněných omezení dle §74a trestního řádu je na rozdíl od "standardní" vazby záležitostí závisející na konkrétní situaci odsouzeného jedince, toho, co je mu kladeno za vinu, a na postupu státního zástupce a soudu, když není výslovně uvedeno, jaká omezení mají být konkrétně uložena. Z pojmu "omezení" v marginální rubrice předmětného ustanovení především plyne, že omezit lze něco, na co má stěžovatel právo, tedy práva, která vyplývají pro osoby ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody ze zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, (hlava III "Práva a povinnosti obviněných") a ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody (do úvahy přichází zejména některá ustanovení hlavy II dílu 2). Tím je vymezen okruh možných omezení z hlediska jejich předmětu. Co se týče intenzity zásahu, který takové omezení způsobí, trestní řád v §74a odst. 1 a 2 stanoví pouze to, že se musí jednat o opatření nezbytná a nesmějí být závažnější než ta, kterým by byl obviněný (současně ve výkonu trestu) podroben ve vazbě, což znamená postup podle §67 písm. a) až c) trestního řádu. Jako možný zásah do základních práv zde přichází v rámci samotných omezení (navíc též procedura jejich uložení - viz sub 20), např. zákaz návštěv (možnost zásahu do práv např. dle čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kontrola korespondence (čl. 13 Listiny), zákaz styku s jinými osobami, popř. přítomnost při takovém styku (čl. 7 odst. 1 Listiny), zákaz volného pohybu mimo věznici (čl. 1, 8 Listiny, čl. 5 Úmluvy), přičemž část těchto omezení může vést k zásahu i do jiných základních práv a svobod (např. z hlediska spojení s obhájcem). Naproti tomu např. nezařazení obviněného do práce nelze jako zásah do základních práv (čl. 9 Listiny a contrario) bez dalšího hodnotit.
19. Pro zodpovězení výše položené otázky proto není obecně platné řešení; v každém konkrétním případě je třeba zkoumat, zda státním zástupcem navržená omezení nemohou svými důsledky představovat pro odsouzenou osobu to, co by bylo možno z hlediska ústavnosti označit jako další významný zásah do její osobní svobody, "nabyté" v průběhu výkonu trestu. Jsou-li pak odsouzené osobě, navíc ve formě odměny za dobré chování a úspěšně probíhající resocializaci, poskytnuta taková "privilegia", jež zahrnují povolení opustit dočasně věznici v souvislosti s návštěvou nebo rozšíření osobního volna na sportovní, kulturní nebo jiné zájmové aktivity (srov. ustanovení §45 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), je dle názoru Ústavního soudu možné vyhodnotit uplatnění omezení dle §74a trestního řádu, rovnající se např. uvalení režimu na úrovni standardní koluzní vazby, jako ve svém důsledku poměrně intenzivní zásah do sféry osobní svobody takto dotčené osoby. Dle Ústavního soudu nelze tedy předem vyloučit, že uplatněním omezení dle §74a trestního řádu nedojde k dalšímu významnému zásahu do sféry osobní svobody odsouzeného jedince, který dosahuje roviny ústavnosti bez ohledu na to, že k zásahu dochází ve zvláštním právním postavení dotčené osoby, kdy jsou její základní práva omezena již z povahy věci samé [obdobně body 26 až 28 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 204/58 SbNU 809; 341/2010 Sb.)]. Proto třetí senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že lze ochranu základních práv zajistit v rovině ústavně konformního výkladu §74a odst. 3 trestního řádu in fine, a neobrátil se proto na plénum Ústavního soudu s návrhem na zrušení tohoto ustanovení. Bude otázkou dalšího vývoje, zda tento závěr bude postačující.
20. Výše uvedené závěry pak mají relevantní procesní důsledky. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva dovozují přímo z příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy právo být v rozumných intervalech slyšen pro účely soudního řízení, v němž je rozhodováno o omezení osobní svobody formou vazby. Ústavní soud pak neshledává žádný racionální a legitimní důvod, pro který by mohl považovat za přijatelné, aby v soudních řízeních podle §74a trestního řádu, jejichž předmět může svými důsledky představovat významný zásah do osobní svobody jednotlivce, docházelo oproti "standardnímu" vazebnímu řízení ke krácení procesních záruk spravedlnosti soudního rozhodování. Z toho pak logicky vyplývá, že obecné soudy jakožto garanti účinné ochrany osobní svobody dle čl. 8 Listiny musí posoudit, zda uplatněním podle §74a trestního řádu navrhovaných omezení nedojde k dalšímu zesílení již existujícího významného zásahu do osobní svobody obviněného. Rozhodující soud musí pak tyto úvahy srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vtělit do odůvodnění svého rozhodnutí. Dospěje-li přitom k závěru, že státním zástupcem navrhovaná omezení mohou dosáhnout intenzity významného zásahu do osobní svobody obviněné osoby, je povinen při svém rozhodování zachovat veškeré procesní záruky spravedlnosti řízení o takovém zásahu, mezi které náleží i právo obviněného být slyšen ke všem pro omezení osobní svobody relevantním okolnostem. Tato povinnost soudu rozhodujícího o omezení osobní svobody vyplývá přímo z čl. 4 Ústavy, bez ohledu na znění poslední věty ustanovení §74a odst. 3 trestního řádu, jež soudům rozhodujícím o omezeních ve výkonu trestu odnětí svobody umožňuje nekonat vazební zasedání.
21. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že soudce nesmí slepě následovat gramatický výklad zákonných ustanovení, nýbrž se od nich smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to v konkrétním soudním řízení např. zachování ústavních hodnot, zejména základních práv a svobod účastníků řízení [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. To platí tím spíše, je-li současně ve hře přímo aplikovatelné ustanovení Listiny. Dojde-li soud k závěru, že mezi ustanovením obyčejného práva a ústavně zaručeným subjektivním právem dochází k rozporu, je povinen postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Proto nelze vykládat §74a odst. 3 trestního řádu in fine, tedy že "ustanovení o vazebním zasedání se neužijí", jen jako nějaká ulehčení v rámci rozhodování o omezujících opatřeních, kde je třeba s ohledem na slyšení dotčené osoby provádět další opatření (spisy, eskortování, bezpečnostní opatření apod.). Je třeba je pojímat jako vyjádření zásady, že zpravidla situace, ve které se obviněný ve smyslu §74a odst. 1 trestního řádu nachází, nebude již dále významně ztížena. Jinak řečeno, významné ztížení je možné, ale za dodržení podmínky, že obviněnému bude zajištěno, tak jako obecně ve vazebních věcech ve smyslu výše uvedené judikatury, slyšení před soudem.
22. V takové situaci potom nemůže obstát ani argumentace, že k reálnému zásahu do práv obviněných osob nemůže dojít v situaci, když se obecné soudy v dostatečné míře vypořádají s relevantními námitkami uplatněnými dotčenou osobou v písemných podáních. Jak vyplývá z výše zmíněných závěrů judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, náleží právo být slyšen v řízení, v němž se rozhoduje o zásahu do osobní svobody, srovnatelným svými důsledky s odsuzujícím trestním rozsudkem, k osvědčeným procesním zárukám spravedlnosti, které charakterizují demokratický právní stát [v tomto ohledu relevantní judikatura je shrnuta např. ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)]. Tato garance slouží jednak k účinné soudní kontrole činnosti represivních složek moci výkonné, a rovněž tak předchází nebezpečnému trendu "byrokratizace" trestní spravedlnosti v demokratických zemích. "Stírání tváří" státní mocí dotčených osob, tedy jejich postavení do pozice, kdy nemohou vykonavatele státní moci, rozhodujícího o jejich osudu, oslovit přímo, je obecně považováno za jeden z typických průvodních znaků byrokratické justice totalitních systémů minulosti (viz např. Bauman, Z. Modernita a holocaust. 2. vydání. Praha : Sociologické nakladatelství, 2010, s. 290). Vyslechnutí obviněné osoby rozhodujícím soudem tak není samoúčelnou formalitou, ale podstatným předpokladem pro spravedlivé rozhodnutí, jehož předmětem je další významný zásah do již existujícího omezení osobní svobody jakožto jedné z nejdůležitějších hodnot garantovaných v demokratickém právním státě každému jednotlivci.
23. Toto ustanovení §74a odst. 3 trestního řádu proto nelze aplikovat jako pravidlo (bezvýjimečně) libovolně bez respektování řádu ústavně zaručených práv a svobod. Povinností soudu, který o takovém návrhu státního zástupce rozhoduje, je proto ve smyslu čl. 4 Ústavy posoudit, zda zásah, ke kterému v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody dojde uložením dalších dočasných omezení osobě ve výkonu trestu, nepřekročí hranice, u nichž je v případě vazebního rozhodování vyžadováno slyšení dotčené osoby. Dalším podstatným ústavním aspektem je v rámci principu proporcionality sledování, zda navržená omezení (kromě dalšího významného omezení osobní svobody) jsou nutná, vhodná a účelná k dosažení cílů, kterým má §74a trestního řádu sloužit (např. sociální služby, zdravotní péče, duchovní služby, kde může rovněž dojít k nadměrnému zásahu, ale to není aktuální pro projednávaný případ).
24. Ustanovení §74a odst. 3 trestního řádu in fine je proto třeba ve vazbě na kautely práva na spravedlivý proces vykládat tak, že se může týkat jen procesního postupu orgánů činných v trestním řízení v případech, kdy nejsou požadavky na slyšení potřebné s ohledem na závažnost zásahu do základních práv a svobod osoby, která je již omezena v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (např. nezařazování do práce nelze považovat samo o sobě za zásah do základních práv, a proto není slyšení třeba, totéž se týká omezení korespondence, návštěv, užívání telefonu, přijetí balíčku, neboť to plyne z odlišného obsahu vazebního rozhodování). Do úvahy zde v rámci hodnocení možné neústavnosti tohoto ustanovení o nepoužití ustanovení o vazebním zasedání přichází především vazba tohoto odkazu na §73d až 73g trestního řádu. Je však třeba poukázat na bezprostřední závaznost ustanovení Listiny pro orgány činné v trestním řízení v tomto případě. Není zde třeba prováděcího zákona, který by mohl teprve umožnit ochranu základních práv (byť to např. §26 a 27 zákona o výkonu trestu odnětí svobody předvídají). Ta platí vždy a všude, nejsou-li omezena ústavně předepsaným způsobem (čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny).
25. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud na tomto místě poznamenává (viz též sub 21), že ze znění zákona není navíc zřejmý smysl a účel zmíněné poslední věty ustanovení §74a odst. 3 trestního řádu, jež zní: "Na rozhodování o omezeních, jejich trvání a o žádostech o zrušení omezení se přiměřeně užijí ustanovení §68 odst. 1, §71, 71a, 72, 72a a 74. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost. Ustanovení o vazebním zasedání se neužijí." Tato věta byla do předmětného ustanovení vložena zákonem č. 459/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přičemž smysl této věty nevyplývá ani z důvodové zprávy k tomuto zákonu [srov. část k bodu 32 (§74a odst. 3) v důvodové zprávě k sněmovnímu tisku 335/0 v VI. volebním období Poslanecké sněmovny. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=335&CT1=0]. Tím je dle Ústavního soudu nutnost účinné soudní ochrany osobní svobody dle čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. e) a odst. 4 Úmluvy ještě naléhavější.
IV.b Aplikace obecných principů na projednávanou ústavní stížnost
26. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu ani z příslušného spisu okresního soudu nevyplývá nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce intenzity zásahu do stěžovatelovy osobní svobody ani související otázce nutnosti dodržení procesních garancí spravedlnosti řízení, v němž se rozhoduje o omezení osobní svobody. Z výše shrnutého vyjádření okresního soudu naopak jasně vyplývá, že tento soud nepovažuje tuto otázku, s odkazem na úpravu obsaženou v trestním řádu, za relevantní. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí k této otázce vyjádřil pouze tak, že řízení před okresním soudem považoval za bezvadné a správné. Stěžovatel přitom ve své stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu namítal, že soud prvního stupně měl povinnost stěžovatele vyslechnout. Lze tedy uzavřít, že okresní soud nedodržel při svém rozhodování ústavní záruky spravedlnosti řízení, jehož předmětem je (resp. mohl být) významný zásah do stěžovatelovy osobní svobody. Krajský soud následně proti této vadě řízení před okresním soudem nezasáhl ani toto procesní pochybení soudu prvního stupně sám nenapravil, čímž mohlo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
27. Podstatné však pro závěr o důvodnosti ústavní stížnosti je, že usnesení okresního soudu bylo krajským soudem zrušeno, čímž byl nejen de iure neústavní stav (právo být slyšen v jádru vazebních věcí) v této fázi řízení napraven a zásah Ústavního soudu ve vztahu k tomuto usnesení nepřichází do úvahy (nejde o konečné rozhodnutí). Významné je, že krajský soud navíc jako omezení směřující proti stěžovateli ponechal přítomnost orgánu činného v trestním řízení v průběhu návštěv a zákaz telefonování, zatímco omezení v podobě informace o podání žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zrušil a zbývající omezení již "omezil" a upřesnil tak, aby to z jeho pohledu odpovídalo §74a odst. 2 trestního řádu. Především se to týká úpravy zákazu vycházek, který stěžovatel charakterizoval jako faktickou samotku a který byl změněn na zákaz vycházet mimo objekt věznice, v níž stěžovatel vykonává trest odnětí svobody. Lze tak konstatovat, že v tomto směru došlo k nápravě v rámci soustavy obecných soudů, jak to Ústavní soud ve své judikatuře k rozhodování v jednotlivých stadiích trestního řízení vyžaduje (viz též sub 29).
28. Za situace, kdy byl shledán zásah, nikoli však porušení základních práv stěžovatele, resp. jejich náprava v rámci soustavy obecných soudů, již Ústavní soud nad rámec výše uvedeného toliko konstatuje, že žádné ze soudy uplatněných omezení není možné a priori označit za protiústavní, neboť všechny lze za určitých podmínek považovat za plně souladné s principy spravedlivého trestního řízení a sledování jeho účelu ve smyslu §1 odst. 1 trestního řádu. To lze konečně dovodit i z usnesení krajského soudu, který sice v duchu problematické formulace §74a odst. 3 trestního řádu nezvažoval otázku konání vazebního zasedání, ač se jej stěžovatel dožadoval (č. l. 17 soudního spisu). Co se však týče aplikace principu proporcionality ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny, uložení každého omezení krajský soud řádně a přiléhavě odůvodnil.
29. Ve zbývající části pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost. Co se týče napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o úkon, ač způsobilý negativně zasáhnout osobní sféru obviněného, nemající povahu rozhodnutí, jež by nenapravitelným způsobem zasahovalo do stěžovatelových základních práv a svobod. Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem hodnocení orgánů činných v trestním řízení po celou dobu tohoto řízení, přičemž nedostatky takového obvinění pak musí samozřejmě jít plně k tíži veřejné žaloby. Obviněný má v průběhu trestního řízení k ochraně svých zájmů v dispozici celou řadu právních prostředků, kterými se může obrátit na orgány veřejné moci, primárně příslušné k posouzení zákonnosti jednotlivých aspektů postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Zásadně teprve po vyčerpání takových prostředků má stěžovatel možnost obrátit se na Ústavní soud [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2449/12 ze dne 26. 7. 2012 (v SbNU nepublikováno)]. Před skončením trestního řízení by mohl Ústavní soud zasáhnout toliko v případech zjevné svévole, spočívající např. v úplné absenci odůvodnění napadeného rozhodnutí nebo ve stíhání obviněné osoby pro čin, který zjevně z právních či skutkových důvodů nemůže být trestným, a již pouhým vznesením obvinění by osobní sféra takového stěžovatele byla zasažena ústavně nepřijatelným způsobem. Takové pochybení však Ústavní soud v napadených usneseních policejního orgánu a krajského státního zástupce neshledal. Usnesení policejního orgánu i rozhodnutí o stížnosti brojící proti němu obsahují v ústavně akceptovatelné míře z hlediska přezkoumatelnosti, úplnosti a logiky jak popis skutků, z nichž je stěžovatel viněn, tak i důkazních prostředků, kterými je orgány činnými v trestním řízení vytvořená konstrukce o stěžovatelově vině podporována. Z toho důvodu je třeba stěžovatelovy námitky napadající v záhlaví uvedená rozhodnutí policejního orgánu a státního zastupitelství odmítnout. S ohledem na zrušení usnesení okresního soudu již v předchozím řízení před krajským soudem se Ústavní soud rovněž nevyjadřuje k námitce přítomnosti rozhodujícího soudce u dříve provedeného neodkladného úkonu (sub 6), neboť tuto námitku bude možné uplatnit i v dalších fázích řízení.
30. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání z výše uvedených důvodů ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Ve zbývající části pak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
31. Ústavní soud si přitom byl vědom toho, že jeho možnost zjednat nápravu je v řízení o těchto otázkách dosti omezená. Nápravu, z hlediska nadměrného zásahu do již omezené svobody pohybu (upřesnění zákazu vycházek) ve vazbě na právo být slyšen ve vazebních věcech, zjednalo zrušující usnesení krajského soudu, a nález v této věci má proto hlavně význam z hlediska tzv. objektivní funkce ústavní stížnosti, v dané věci z hlediska posouzení jednotlivých ústavních aspektů aplikace §74a odst. 3 trestního řádu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud pak již nerozhodoval, jelikož z hlediska výše uvedeného k tomu neshledal důvod.