ECLI:CZ:US:2014:3.US.1888.14.1
sp. zn. III. ÚS 1888/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 Ads 16/2014-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, a dále čl. 1, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věci ze dne 3. 4. 2012 č. j. MPSV-UM/1363/12/9S-HMP bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 13. 12. 2011 č. j. 61833/2011/AAJ, o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dle §2 odst. 3 a §66 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"), o niž stěžovatelka požádala.
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2013 č. j. 2 Ad 17/2012-56, jako nedůvodnou zamítl. Ke splnění podmínky pro přiznání nároku na mimořádnou okamžitou pomoc dle §36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi uvedl, že nárok na tuto dávku vzniká v případě mimořádné a neopakovatelné situace, do které se občan dostal i když nesplňuje podmínky osoby v hmotné nouzi (§2 odst. 2 tohoto zákona) a pro nedostatek finančních prostředků mu hrozí vážná újma na zdraví, a tudíž nikoli pro opakující se finanční potíže, jak je tomu v případě stěžovatelky, kdy hrazení regulačních poplatků i nákladů za léky je "řešeno" zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění [§15 odst. 5, §16 odst. 1 §16a odst. 2 písm. d) tohoto zákona]. Na zákonnost rozhodnutí žalovaného nemá podle soudu (sama o sobě) vliv ani délka správního řízení, neboť lhůty upravené v §71 správního řádu mají toliko povahu lhůt pořádkových.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala. K námitce nesprávné aplikace §2 zákona o pomoci v hmotné nouzi v odůvodnění (s poukazem na ustálenou judikaturu k poskytnutí žádané dávky) uvedl, že stěžovatelka požádala o dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví [§2 odst. 3, §36 odst. 1, §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi] a tudíž v její věci nebylo možno aplikovat dovolávané ustanovení §2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona, neboť pro poskytnutí stěžovatelkou požadované dávky jsou stanoveny jiné podmínky než pro poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje dle §2 odst. 5 písm. a); hmotné obtíže stěžovatelky (dlouhodobá nepříznivá situace a opakující se finanční problémy) pak řešit formou dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví nelze. Kasační soud připomněl, že ke shodnému závěru k podmínkám poskytnutí mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dospěl v obdobné věci stěžovatelky již dříve, když v rozhodnutí sp. zn. 6 Ads 123/2012 "aproboval správnost úvahy městského soudu o nemožnosti stanovit v případě stěžovatelky výši dávky v souladu s §37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi". V dalším se soud podrobně vyjádřil k stěžovatelčině obhajobě nákladů na bydlení, jakož i k námitce nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní orgány i soudy "aplikovaly ustanovení §2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi", v němž však zákonodárce neuvádí taxativní výčet případů, kdy lze požadovat úhradu nezbytného jednorázového výdaje, a tudíž pod toto ustanovení lze podřadit i náklady vynaložené v souvislosti s pořízením léků a za lékařská vyšetření v případě, kdy žadateli hrozí vážná újma na zdraví. S vylíčením vlastní situace ohledně doplatků na předepsanou medikaci dále podrobně oponuje i tvrzení soudů, že jsou jí k dispozici jiné možnosti k úhradě nákladů na léky a léčení ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, a tvrdí, že jí nelze ani klást k tíži výši nákladů, které vynakládá v souvislosti s bydlením. Dle názoru stěžovatelky tak měly správní orgány i soudy v jejím případě aplikovat ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a jejím majetkovým poměrům v případě nedostatku finančních prostředků na úhradu regulačních poplatků a poplatků v lékárnách hrozí vážná újma na zdraví.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení soudního, v němž bylo přezkoumáno rozhodnutí správního orgánu o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dle §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda se toto soudní řízení (jakož i jemu předcházející řízení správní) svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Toto právo stěžovatelce však zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu jí byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které využila, přičemž žalovaný i oba správní soudy se jejími námitkami též věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i oba správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Žalovaný i oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí stěžovatelce podrobně předestřely důvody, pro které nemohlo být aplikováno dovolávané ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, resp. (opakovaně) vysvětlily, že podmínky pro jeho užití v její věci dány nejsou. Namítá-li stěžovatelka nyní, že bylo žalovaným a soudy (naopak) užito ustanovení §2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona, nemá toto tvrzení v rozhodnutích žalovaného a soudů oporu; naopak byl to právě Nejvyšší správní soud, který kasační námitku stěžovatelky, že v její věci mělo být ustanovení §2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona aplikováno, neshledal opodstatněnou.
Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí (zde především Nejvyššího správního soudu) běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně podmínek pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu