ECLI:CZ:US:2014:3.US.1889.14.1
sp. zn. III. ÚS 1889/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Herminio Felix Espinoza, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, KMVS advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Praha 1, Hellichova 1, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 2. 2014 č. j. 3 C 600/2013-101, za účasti Okresního soudu Praha - východ, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 2. 6. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedený rozsudek vydaný v řízení o zaplacení 5 358 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 2. 2014 rozsudkem č. j. 3 C 600/2013-101 Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") v právní věci České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 4 640 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 718 Kč s přísl. zamítl (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 5 074 Kč (výrok III).
Předmětem řízení bylo zaplacení částky a příslušenství z titulu zákonného příspěvku za nezaplacení tzv. povinného ručení vlastníkem motorového vozidla. Stěžovatel jako vlastník motorového vozidla v období od 22. 7. 2010 do 19. 10. 2010 neměl v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, sjednáno k vozidlu pojištění odpovědnosti (tzv. povinné ručení); proto ho žalobce vyzval k zaplacení zákonného příspěvku včetně nákladů na vymáhání.
Věc byla okresním soudem posouzena podle §24c odst. 1 a 2 výše citovaného zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a žaloba byla shledána částečně důvodná co do povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci za uvedené období neuhrazený zákonný příspěvek, jakož i náklady na uplatnění ve výši 170 Kč a náklady na vymáhání ve výši 70 Kč. Soudem nebyla shledána důvodnou námitka stěžovatele, že vozidlo ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla neprovozoval, když bylo po poruše umístěno jako nepojízdný vrak na účelové komunikaci, která není veřejně přístupná, v areálu autoservisu. Okresní soud v tomto směru vycházel z judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 47/13), že odstavení vozidla nelze ztotožňovat s neprovozováním vozidla.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před okresním soudem a uvedl, že tento soud rozhodl zcela v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13.
K důvodům ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil především "porušení zásady vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. Žalobci vytkl, že nemá ustálený právní názor na výklad zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a řídí se tím, který se mu právě hodí. Byl toho názoru, že též okresní soud nesprávně vyložil podmínky vzniku povinnost platit zákonný příspěvek a polemizoval s jeho právními názory.
Porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny, dle níž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, stěžovatel spatřoval v tom, že vůči němu byly vymáhány veřejnou mocí povinnosti, které jiným účastníkům právních vztahů v obdobné situaci (vlastníkům vozidel, která nebyla provozována, přestože byla formálně vedena v registru vozidel) ukládány nejsou. Stěžovatel poukázal na četná rozhodnutí soudů prvního stupně v jiných obdobných případech, v nichž tyto soudy rozhodovaly jinak, přičemž vycházely z právního názoru, že rozhodující je stav faktického užívání, tedy jeho skutečného provozování na veřejných komunikacích, nikoli formální stav uvedený v Centrálním registru vozidel, protože tento registr neeviduje skutečnost, zda vozidlo je či není provozované. Stěžovatel považoval za nesprávný ten výklad, podle něhož rozhodující je stav formální a nikoliv stav skutečný.
Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatel odůvodnil pouze odkazem na výše již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost byla odůvodněna pouze nekonkrétním tvrzením o porušení principů obsažených v obecných ustanoveních čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny, a dále pouhým tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, s odkazem na výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že tvrzení spočívají pouze v obecných odkazech na ustanovení Listiny a k nim se vztahující judikaturu, za řádné odůvodnění ústavní stížnosti považovat nelze. Stěžovatel musí v ústavní stížnosti podrobněji uvést, jaké aspekty jím uvedených skutkových okolností považuje za základ svých tvrzení o porušení jednotlivých ústavně zaručených základních práv a svobod, a proč. Smyslem a účelem toho, aby v ústavní stížnosti byly řádně formulovány a podrobně odůvodněny jednotlivé konkrétní "stížnostní body", je především vymezit obsah ústavního přezkumu a přispět k efektivní ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Nekonkrétní ústavní stížnost nelze projednat. Ústavní soud také nemůže za stěžovatele domýšlet argumenty či vybírat z reality skutečnosti, které ústavní stížnost podporují.
Jelikož ústavní stížnost musela být z níže uvedených důvodů odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepovažoval Ústavní soud za potřebné vyzývat právního zástupce k odstranění jejích vad.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci, v projednávaném případě otázky, zda šlo o provozování vozidla pro účely výše citovaného zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v době, kdy nepojištěné a v Centrálním registru evidované vozidlo stěžovatele bylo po poruše odstaveno v autoservisu na účelové komunikaci, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal, neboť právo neplatit pojistné v případě, kdy v Centrálním registru zapsané vozidlo není používáno v silničním provozu, nespadá mezi základní práva či svobody. V projednávaném případě je napadené soudní rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodněno a splňuje tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Pokud jde o namítané porušení rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny tvrzenou nejednotností obecných soudů v právním posouzení obdobných případů neplacení zákonného pojistného, Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou svou povahou důsledkem, který je vlastní každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, a že způsob aplikace zákonů obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti (jak bylo již výše konstatováno), ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal.
Ústavní soud je v projednávaném případě toho názoru, že skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry okresního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkané rozhodnutí za ústavně souladné, může Ústavní soud na jeho ústavně akceptovatelné odůvodnění plně odkázat.
Ústavní soud si je vědom svých nálezů, vztahujících se k ústavním aspektům aplikace ustanovení §24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, tj. (stěžovatelem citovaného) nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 a na něj navazujících nálezů ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1413/13 a ze dne 4. 8. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1489/14, stejně jako svých usnesení ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3411/12 , ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12 a ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 47/13 (dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Ze stěžovatelem citovaného nálezu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/13 je však zřejmé, že byl založen na zcela jiných skutkových okolnostech (pro stav "v převodu" nebylo možné provádět žádné administrativní úkony spojení s Centrálním registrem), než nynější ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu.
V projednávaném případě (obdobně jako ve výše citovaných usneseních sp. zn. III. ÚS 3411/12, sp. zn. I. ÚS 3739/12 a sp. zn. I. ÚS 47/13) byla zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti shledána též v samotné bagatelní výši žalobkyní požadovaného příspěvku dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11). V těchto případech Ústavní soud spatřuje důvod ke zrušení napadených rozhodnutí pouze tehdy, dojde-li k extrémnímu vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), což v projednávaném případě neshledal.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu