ECLI:CZ:US:2014:3.US.2368.14.1
sp. zn. III. ÚS 2368/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Davida Vaška, zastoupeného JUDr. Josefem Karlíkem, advokátem se sídlem Počernická 22, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. dubna 2014 č. j. 107 EC 141/2012-112, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek, který podle jeho názoru porušil ústavně garantovaná práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, protože v předmětném řízení nebyla jeho právům poskytnuta ochrana a soudní moc byla uplatněna zákonu neodpovídajícím způsobem, nebyla dodržena rovnost účastníků řízení, neboť jim nebyla přiznána stejná práva, což prý v konečném důsledku porušilo právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V předmětném řízení stěžovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 5 vytýká, že v občanskoprávním sporu, v němž byl stranou žalovanou a Městská část Praha 5 byla žalobcem, soud rozhodoval jen na základě tvrzení žalobce, aniž by pravdivost těchto tvrzení ověřil provedením a zhodnocením odpovídajících důkazů. V tomto postupu spatřuje stěžovatel libovůli zejména s přihlédnutím k bagatelnosti výše částky, která byla předmětem sporu, což stěžovateli neumožňuje napadnout rozsudek řádným opravným prostředkem.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro četnost sporů ve skutkově obdobných věcech a s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 je ústavní stížnost důvodná.
Za zásadní považuje stěžovatel v projednávané věci absenci evidenčního listu jako součásti nájemní smlouvy na byt, jehož pronajímatelem je Městská část Praha 5 a nájemcem je stěžovatel za situace, v níž výše záloh za služby spojené s užíváním předmětného bytu měla být sjednána právě v předmětném evidenčním listu, který se však nedostal do dispozice stěžovatele.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 uložil stěžovateli zaplatit žalobci 3 657,- Kč (výrok pod bodem I) a ve zbývající části, tj. ohledně částky 398,- Kč, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 751,- Kč (výrok pod bodem III).
Žalovaná částka spočívala v platbách za neuhrazené zálohy na služby spojené s užíváním bytu za období od června 2009 do února 2012.
Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování konstatoval, že žalovaný měl podle evidenčního listu, který tvořil přílohu nájemní smlouvy, platit pronajímateli měsíčně zálohy za úhrady spojené s užíváním bytu ve výši 330,- Kč a od 1. 8. 2009 ve výši 302,- Kč měsíčně. Žalovaný tyto měsíční zálohové platby v období od června 2009 do února 2012 neplatil. Z obsahu předložené nájemní smlouvy ze dne 4. 12. 2006 obvodní soud dospěl k závěru, že součástí smlouvy byl i předmětný evidenční list, který zahrnoval údaje, na jejichž základě bylo možné provést výpočet úhrady záloh za služby spojené s užíváním bytu, kterou byl žalovaný povinen platit.
Co do částky 398,- Kč soud žalobu zamítl s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a jeho tvrzení o údajném porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93; veškeré judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že k porušení kautel spravedlivého procesu nedošlo.
Stěžovatel v dané věci namítá, že obvodní soud nedostatečně zjistil skutkový stav projednávané věci a důkazy, které byly v řízení provedeny, i nesprávně hodnotil. Proto i právní závěr, který z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil, je prý již z těchto důvodů nesprávný.
Ústavní soud k těmto námitkám uvádí, že zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů je v zásadě záležitostí obecného soudu. Rovněž rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu podle §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a zpochybňování postupu soudu v této souvislosti tak nemá ústavněprávní rozměr. Pouze v případě, pokud by obecný soud zamítl provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění nebo by jej zcela opomenul, by byl Ústavní soud nucen do procesu dokazování zasáhnout [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009, nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005]. Nic z toho se však v projednávané věci nestalo.
Obvodní soud v projednávané věci vycházel zejména z obsahu nájemní smlouvy, kterou podepsal jak žalobce, tak i stěžovatel s uvedením konkrétní výhrady, která se však údajné absence evidenčního listu netýká. Stěžovatel se zjevně této listiny jako součásti nájemní smlouvy nedomáhal po pronajímateli ani později, kdy mu muselo být zřejmé, že své smluvní povinnosti neplní. Proto obvodní soud shledal důvodně tuto námitku jako účelovou a odmítl uvěřit i nelogickému tvrzení stěžovatele o vyúčtovaných přeplatcích služeb spojených s užíváním bytu, nebyly-li stěžovatelem placeny odpovídající zálohy.
Ústavní soud neshledal důvodnou rovněž námitku stěžovatele týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého rozsudku, v souladu s obsahem ustanovení §157 odst. 4 o. s. ř., byť stručně, avšak dostatečně vysvětil svůj závěr o skutkovém stavu projednávané věci a z něho vyplývající právní názor. Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádné ústavněprávní výhrady.
Výše uvedené platí tím spíše, že v projednávané věci jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud při posuzování této věci nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem obecného soudem bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu). Bylo by proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08; též usnesení ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07].
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu