ECLI:CZ:US:2014:3.US.2605.13.1
sp. zn. III. ÚS 2605/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Ujčíka, právně zastoupeného Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem Kollárova 447, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. 15 C 206/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012 č. j. 15 Co 554/2011-139 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2013 č. j. 28 Cdo 2897/2012-164, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 2, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Přestože v petitu ústavní stížnosti není výslovně navrhováno zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, z obsahu ústavní stížnosti a z data, od něhož stěžovatel odvíjí běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, je zřejmé, že jeho námitky směřují rovněž proti rozhodnutí dovolacího soudu; proto Ústavní soud, veden snahou vyhnout se přílišnému formalismu, podrobil svému přezkumu všechna tři uvedená soudní rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Před Obvodním soudem pro Prahu 2 probíhal pod sp. zn. 15 C 206/2010 občanskoprávní spor mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanou Českou republikou - Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen MPSV") o náhradu majetkové újmy ve výši 490.661,- Kč s příslušenstvím. Žalobce uplatňoval náhradu škody, jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") a posudkové komise MPSV, spočívajícím ve špatném výpočtu a posouzení předpokladů přiznání invalidního důchodu, v jejichž důsledku mu nebyl přiznán nárok na výplatu plného invalidního důchodu za období od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 v celkové výši 490.661,- Kč. Žalobce tvrdil, že příslušné orgány rozhodly na základě nepřesně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2011 č. j. 15 C 206/2010-89 žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012 č. j. 15 Co 554/2011-139 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
O žalobcově dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 6. 6. 2013 č. j. 28 Cdo 2897/2012-164 tak, že dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pro úplnost je možno uvést, že doplacení plného invalidního důchodu za dobu od 22. 6. 1999 do 8. 1. 2005 se stěžovatel domáhal také ve správním řízení před ČSSZ a ve správním soudnictví ve věcech vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 33 Cad 119/2008, 41 Cad 48/2009 a 22 Ad 38/2010 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 65/2010 a 4 Ads 104/2011. Rozhodnutí vydaná v těchto řízeních nejsou předmětem nynější ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesprávný úřední postup spočívá v tom, že orgány sociálního zabezpečení posoudily v roce 1999 nesprávně jeho zdravotní stav, pokud určily, že příčina jeho nepříznivého zdravotního stavu spočívá v onemocnění páteře a přiznaly mu pouze částečný invalidní důchod. Později prý posudková komise MPSV v posudku č. j. 2008/3281-BR ze dne 15. 10. 2008 zjistila, že jeho zdravotní potíže nespočívaly primárně v onemocnění páteře, ale že rozhodující příčinou žalobcova dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla organická porucha osobnosti, přičemž symptomy svědčící pro emoční odbržděnost a poruchu osobnosti, která se postupně rozvinula do těžkého stupně, byly popsány již při žalobcově návštěvě u praktického lékaře dne 22. 6. 1999. Proto posudková komise MPSV stanovila datum vzniku trvalé invalidity dnem 22. 6. 1999.
Z toho stěžovatel dovozuje, že mu byl za období od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 neprávem odepřen plný invalidní důchod, což činí částku 490.661,- Kč.
Oprávněnost tohoto nároku dle stěžovatele vyplývá také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011 č.j. 4 Ads 104/2011-136, v němž se konstatuje, že: "....se v případě žalobce jednalo o dávku neprávem odepřenou ve smyslu ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, neboť žalobci byl původně plný invalidní důchod přiznán od 15. 7. 2004, ačkoliv mu náležel od 22. 6. 1999." Zároveň však Nejvyšší správní soud uvedl, že za tuto dobu, tj. za dobu od 22. 6. 1999 do 14. 7. 2004 stěžovateli nárok na výplatu plného invalidního důchodu nenáleží, protože ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění limituje možnost zpětného přiznání nároku na výplatu tohoto důchodu třemi roky nazpět ode dne uplatnění nároku na změnu dávky (stěžovatel podal tuto žádost dne 19. 12. 2007).
Protože ve zmíněných řízeních u správního orgánu a u správních soudů se stěžovatel zpětného doplacení částky 490.661,- Kč s příslušenstvím nedomohl, následně občanskoprávní žalobou uplatnil nárok na zaplacení této částky z titulu majetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Ústavní stížnost se týká rozhodnutí vydaných v tomto občanskoprávním sporu, v němž obecné soudy stěžovatelovu žalobu zamítly.
Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem, vysloveným v rozhodnutích obecných soudů, které nárok uplatněný z titulu majetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem zamítly s argumentem, že "nesprávným úředním postupem nemůže být postup orgánu státu, pokud se při něm zjišťují či posuzují předpoklady pro rozhodnutí, shromažďují důkazy a hodnotí zjištěné skutečnosti, pokud se tedy koná činnost přímo směřující k rozhodnutí. Případné vady tohoto postupu je možno zvažovat pouze z hlediska odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí."
Údajnou protiústavnost rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že tyto soudy při svém rozhodování nerespektovaly závazné právní názory, vyslovené v judikatuře Ústavního soudu, konkrétně v nálezech sp. zn. I. ÚS 529/09 a sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (judikáty jsou dostupné v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní interpretací zákona č. 82/1998 Sb. je prý třeba dojít k závěru, že "zřejmým účelem zákona o odpovědnosti za škodu je absolutní a objektivní odpovědnost státu za škodu, která jednotlivci vznikla jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci. Stát je tedy dle názoru stěžovatele absolutně, objektivně a neomezeně odpovědný za škodu, která stěžovateli vznikla tím, že orgány státu (posudkovými lékaři OSSZ, Posudkovou komisí MPSV a ČSSZ) byl opakovaně nesprávně zjištěn a hodnocen stěžovatelův zdravotní stav a v důsledku tohoto nesprávného zjištění stěžovatelova zdravotního stavu byla stěžovateli neprávem odepřena dávka plného invalidního důchodu."
Stěžovatel uvádí, že se "objektivně není schopen domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí dle ust. §8 Zákona o odpovědnosti za škodu", neboť "ke správnému posouzení a zjištění jeho zdravotních obtíží (to je organické poruchy osobnosti) pro účely stanovení vzniku stěžovatelovy plné invalidity došlo bez stěžovatelova zavinění poprvé až na základě posudku Posudkové komise MPSV v Brně č. j. 2008/3281-BR ze dne 15. 10. 2008, to je až s odstupem více než 9 let ode dne, kdy stěžovatel poprvé požádal ČSSZ o přiznání plného invalidního důchodu".
Závěrem své argumentace stěžovatel dovozuje, že byl "soudem I. stupně, odvolacím soudem a stejně i soudem dovolacím, opakovaně aplikován nepřiměřeně zužující výklad ust. §8 a §13 Zákona o odpovědnosti za škodu a byl tak zcela popřen účel Zákona o odpovědnosti za škodu ve smyslu shora uvedené ústavně právní interpretace."
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí nezjistil žádná hmotněprávní či procesní pochybení, natožpak pochybení ústavněprávního rázu.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci pravomocně skončeného občanskoprávního sporu, a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud nemůže akceptovat námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti, týkající se interpretace podústavního práva (zákona č. 82/1998 Sb., zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění), jež je výlučnou záležitostí obecných soudů. To se týká např. posouzení, od jakého data náleží žalobci výplata plného invalidního důchodu nebo závěru, že plný invalidní důchod se doplatí nejvýše tři roky nazpět ode dne uplatnění nároku na změnu dávky a že tato lhůta je nepřekročitelná. Ústavnímu soudu, v souladu s jeho Ústavou vymezenou rolí, nepřísluší tyto právní závěry obecných soudů autoritativně přehodnocovat, a to ani v případě, kdyby s nimi sám nesouhlasil; nicméně shledává, že taková právní interpretace nevykazuje žádné znaky extrémního excesu, který by bylo možno posuzovat jako protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádné kvalifikované důvody ke svému kasačnímu zásahu neshledal.
Rozhodnutí obecných soudů jsou obšírně a přesvědčivé odůvodněna a právní závěry logicky vyplývají z provedeného dokazování.
Důvodná není ani stěžovatelova námitka údajného nesouladu napadených rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu jsou založeny na skutkovém a právním stavu, který je odlišný od nyní posuzované kauzy, a jejich závěry v ní nelze aplikovat.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu