ECLI:CZ:US:2014:3.US.262.14.1
sp. zn. III. ÚS 262/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Tomáše Bartyzala, zastoupeného Mgr. Pavlem Oriniakem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. 12. 2013 č. j. 14 To 396/2013-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno jeho "základní lidské právo na osobní svobodu" zaručené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by rozhodl o jeho "neprodleném propuštění z vazby".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 12. 2013 č. j. 33 Nt 402/2013-23 s poukazem na §71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle §72 odst. 1 tr. řádu jej nadále ponechal ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o stěžovatelově instanční stížnosti tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tím krajský soud zrušil jediné rozhodnutí "podkládající vazební omezení svobody", a dovozuje, že podle ustanovení §74 odst. 3 tr. řádu měl být propuštěn z vazby na svobodu. Odkaz stížnostního soudu na usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2013 č. j. 6 Nt 411/2013-117, jímž došlo k pravomocnému prodloužení vazby do dne 13. 2. 2014, označuje stěžovatel za nepřípadný, neboť "v déle trvajících trestních řízeních" je "vždy přítomno předchozí pravomocné rozhodnutí o vazbě", k němuž se soud může "uchýlit při nepropuštění obviněného na svobodu".
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl posléze, na podkladě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2014 č. j. 33 Nt 409/2013-72, propuštěn z vazby na svobodu, aniž by toto rozhodnutí v podání Ústavnímu soudu reflektoval. Z obsahu ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel brojí proti údajně chybějícímu výroku krajského soudu o jeho neprodleném propuštění z vazby, a vzhledem k tomu (materiálně hodnoceno) jest mít ústavní stížnost za přípustnou, ačkoli její petit směřuje proti zrušovacímu rozhodnutí obecného soudu, čemuž zpravidla odpovídá, že ji Ústavní soud jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítne.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Z hlediska ústavněprávního může být v dané věci posouzena pouze otázka, zda rozhodování obecného soudu (Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře) o vazbě nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by mohlo být porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s rozhodnými právními předpisy, zejména příslušnými ustanoveními tr. zákoníku a tr. řádu (pakliže není zpochybněna jejich ústavnost), resp. aniž by se od nich relevantně odchýlily; v takovém případě nemůže - alespoň v principu - Ústavní soud činit závěr, že řízení je vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasahuje do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Relevantní těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá výlučně v rovině právního hodnocení věci; jde o posouzení, zda povinnost soudu obviněného neprodleně propustit z vazby (§74 odst. 3 tr. řádu) dopadala i na stěžovatelovu (výše vymezenou) procesní situaci.
Bez ambice hodnotit věcnou správnost stěžovatelem oponovaného rozhodnutí krajského soudu pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory jím uplatňované nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu podústavního práva.
Podle ustanovení §74 odst. 3 tr. řádu platí, že rozhodne-li soud na základě stížnosti o zrušení rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby nebo o dalším trvání vazby [§149 odst. 1 písm. b) téhož zákona], může věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí pouze z důvodu závažných vad rozhodnutí, a v takovém případě musí být obviněný neprodleně z vazby propuštěn. Ve stěžovatelově věci však nešlo o rozhodování o vzetí do vazby (§68 tr. řádu) ani dalším trvání vazby (§72 tr. řádu), nýbrž výlučně o žádosti o propuštění z vazby podle §71a tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03 ze dne 24. 9. 2003 a IV. ÚS 503/03 ze dne 25. 11. 2004, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 1099/13 ze dne 18. 7. 2013). Poukázal-li stížnostní soud na usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2013 č. j. 6 Nt 411/2013-117, své rozhodnutí ústavněprávním deficitem nezatížil.
Další námitky proti svému vazebnímu stíhání stěžovatel neuplatnil, resp. situoval jen do zcela obecné a souhrnné polohy, čímž - z hledisek zásad ústavněprávního přezkumu - eliminoval jejich praktickou relevanci.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Návrh, aby Ústavní soud vydal shora specifikované předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu