ECLI:CZ:US:2014:3.US.2757.14.1
sp. zn. III. ÚS 2757/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bila, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Palackého 470, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014 č. j. 22 Cdo 1604/2013-389, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 71 Co 7/2011-355 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 15. září 2010 č. j. 9 C 56/2007-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 14. 8. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, a to s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále že porušily čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě Marie Bekové rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vyklidit parcely č. X1 a č. X2 v k. ú. Prostřední Bečva (výrok I), že se žaloba, aby stěžovatel byl povinen zamezit vnikání chovaných zvířat na pozemky p. č. X1 a p. č. X3 v k. ú. Prostřední Bečva, zamítá (výrok II), že se žaloba, aby stěžovatel byl povinen zdržet se průchodu a průjezdu přes pozemek p. č. X2, zamítá (výrok III), a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky IV až VI).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu v části výroku I, kde stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit parcelu č. X1, zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno, ve zbývající části výroku I, tj. stran povinnosti vyklidit parcelu č. X2 (dále též jen "předmětný pozemek"), byl rozsudek okresního soudu potvrzen (to vše výrok I), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III) a odvolacího řízení (výroky IV a V).
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se domáhá ochrany svého vlastnického práva k pozemku p. č. X1 v k. ú. Prostřední Bečva dle jeho vytýčení z roku 1824. Přitom vytýká okresnímu soudu, že při rozhodování o námitce vydržení předmětného pozemku (p. č. X2) vyvodil, že nebyla splněna podmínka dobré víry se zřetelem ke všem okolnostem, a krajskému soudu pak, že závěry okresního soudu převzal. Podle stěžovatelova názoru rozsudky obou soudů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy měly aplikovat §130 odst. 1, §134 odst. 1 a §143 odst. 3 občanského zákoníku, neboť bylo prokázáno, že předmětný pozemek byl užíván jím a jeho rodiči od roku 1968 a následně od roku 1990, aniž by na něj někdo vznášel nárok. Jen k vydržení ze strany jeho osoby došlo v době od 30. 8. 1990 (darovací smlouva z 16. 8. 1990) do 24. 11. 2000 (upřesnění hranice pozemku č. X1), přičemž žaloba na určení vlastnictví byla podána až 25. 7. 2007.
6. V souvislosti s tím stěžovatel upozorňuje, že po nabytí pozemku v roce 1990 si nechal vytýčit hranice parcely č. X1, a to z důvodu, že chtěl pozemek oplotit, vytýčení provedl geodet Ing. Vejda, přičemž dospěl ke shodě s mapováním stabilního katastru prováděným v letech 1824 až 1836 (tehdy byla parcela č. X3 rozdělena na parcely č. X1 a č. X2). Takto byl předmětný pozemek vyznačen v terénu, všichni uživatelé toto rozdělení respektovali a pozemky takto užívali bez výhrad až do data 25. 7. 2007. Obecné soudy však prý bezdůvodně nerespektovaly zaměření pozemků Ing. Vejdou, a řídily se znaleckým posudkem Ing. Hostaše, který v té době už nebyl soudním znalcem, takže se nemůže jednat o platný znalecký posudek.
7. Současně stěžovatel tvrdí, že pozemek p. č. X1 byl užíván jako pole, konec jím užívané výměry ohraničoval terénní zlom (mez), pod nímž se nachází předmětný pozemek. Uvedený terénní zlom tvořil přirozené hranice pozemků. Toto bylo potvrzeno svědeckými výpověďmi svědkyně Palové a svědka Kubáně a Minarčíka, přičemž pravdivost jejich výpovědí potvrzuje i stáří jehličnatých a ovocných stromů, neboť jak bylo prokázáno znaleckým posudkem Ing. Botha, tyto byly na hranici obou pozemků vysazeny před více jak 35 lety.
8. Krajský soud se podle stěžovatele měl dopustit závažného pochybení, když při svém jednání na místě samém připustil výslech svědka žalobkyně, pana Jana Petřeka, který byl okresním soudem označen nevěrohodným z důvodu, že sám vede soudní spor v jiné věci proti jeho osobě, a na straně druhé zamítl výslech jím navržených svědků Františka Bila, pana Kubáně a pana Minarčíka, kteří byli na tomto jednání přítomni.
9. Závěrem stěžovatel shrnuje, že držel předmětnou parcelu spolu s ostatními pozemky již od roku 1990 a předtím jeho rodiče od roku 1968, což měl tvrdit i krajský soud, tedy více než 10 let, a to v dobré víře, přičemž bylo prokázáno, že šlo o omluvitelný omyl, kdy i krajský soud jednak konstatoval, že hranice mezi předmětným pozemkem a parcelou č. X1 je těžko rozeznatelná, jednak že znalecké posudky v této věci nejsou jednoznačné.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
12. V souzené věci se žalobkyně na stěžovateli domáhala u obecných soudů vyklizení předmětného pozemku, přičemž stěžovatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku jeho vydržení. Okresní soud v návaznosti na to stěžovatele poučil o tzv. břemenu tvrzení a důkazním břemenu, stěžovatel však - dle závěrů uvedeného soudu - přes toto poučení (resp. výzvu) nedoplnil svá tvrzení ohledně rozhodné doby pro vydržení, a neprokázal ani žádný nabývací titul k předmětnému pozemku, na základě kterého by bylo možné osvědčit dobrou víru jeho právních předchůdců.
13. Krajský soud se se závěry okresního soudu ztotožnil, když poukázal na to, že držitel věci (stěžovatel) má břemeno tvrzení a důkazní břemeno, a to také ve vztahu k existenci dobré víry, spočívající v přesvědčení jeho osoby nebo jeho právních předchůdců, že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva, a dále že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které byly s to vyvolat pochybnosti o tom, zda mu věc patří. Dle krajského soudu stěžovateli a jeho právním předchůdcům k předmětnému pozemku nesvědčil žádný právní titul a situace v daném terénu byla nepřehledná, a to i s ohledem na způsob jeho užívání různými subjekty (ze strany JZD Soláň, které ho získalo do užívání od roku 1978 do roku 1993, žalobkyní či vlastníky okolních pozemků, včetně stěžovatele). Za tohoto stavu by mohl být naplněn požadavek dobré víry za předpokladu, že by stěžovatel či jeho právní předchůdci postupovali s obvyklou opatrností stran stanovení hranice svých pozemků (konkrétně pak pozemku p. č. X1), takovýto postup však stěžovatel v soudním řízení neprokázal.
14. Uvedené závěry soudů nižších stupňů byly přezkoumány Nejvyšším soudem, který zdůraznil závěr krajského soudu o tom, že existují konkrétní skutečnosti, které dobrou víru zpochybňují. Tyto skutečnosti, jež jsou v odůvodnění napadeného usnesení blíže specifikovány, pak dle Nejvyššího soudu činí oprávněným požadavek soudů nižších stupňů na to, aby stěžovatel prokázal svou dobrou víru, což však neučinil.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom neuvádí, proč by závěry Nejvyššího soudu ohledně nedostatku dobré víry na straně stěžovatele, resp. neunesení důkazního břemene stěžovatelem stran této skutečnosti nemohly z hlediska věcné správnosti, natož pak ústavnosti obstát, a to za situace, kdy (rovněž) závěr obecných soudů o tom, že u stěžovatele ohledně hranice předmětného pozemku musely existovat pochybnosti, byl řádně odůvodněn (a v tom rámci podepřen konkrétními skutečnosti). Pokud stěžovatel argumentuje, že předmětný pozemek užíval, a dovolává-li se v této souvislosti (patrně) některých svědeckých výpovědí (a naopak zpochybňuje-li jiné) či znaleckého posudku Ing. Jiřího Botha ohledně stáří dřevin, které na něm údajně vysázel, pak tato námitka není přiléhavá, neboť nebylo jádrem sporu, zda (také) stěžovatel předmětný pozemek užíval, nýbrž zda tak činil v dobré víře, přičemž možno připomenout, že již krajský soud upozornil, že faktický dlouhodobý výkon práva sám o sobě držbu držbou oprávněnou nečiní.
16. Poukazuje-li na to, že krajský soud provedl výslech svědka Jana Petřeka, je zcela věcí obecného soudu, jaký důkaz provede (jinou otázkou však samozřejmě je následné hodnocení takového důkazu). Pokud stěžovatel tvrdí, že krajský soud neprovedl na místě samém výslech svědků a že tak byl zkrácen na svých právech, pak nehledě na to, že tyto svědci k ohledání na místě nebyli předvoláni a z příslušného protokolu ze dne 18. 7. 2011 neplyne, že by stěžovatel jejich vyslechnutí navrhl, ani v tomto ohledu není z ústavní stížnosti vůbec zřejmá souvislost mezi tímto údajným zkrácením (procesních) práv stěžovatele a závěry obecných soudů, na nichž je postaven vyhovující výrok (neunesení důkazního břemene ohledně dobré víry), a není to Ústavnímu soudu zřejmé ani jinak, zvláště vezme-li v úvahu obsah výpovědí svědků Pavla Kubáně a Josefa Minarčíka, kteří byli vyslechnuti již dříve soudem prvního stupně.
17. Stěžovatel dále napadá znalecký posudek znalce Ing. Jindřicha Hostaše, který vytýčil hranice předmětného pozemku v terénu, s tím, že v době, kdy posudek vypracovával, nebyl soudním znalcem. Neuvádí však již, jak k tomuto závěru dospěl, naopak ze soudního spisu plyne, že znalecký posudek byl vypracován dne 30. 11. 2009 a jmenovaný znalec byl, jak sám uvedl u okresního soudu při jednání dne 17. 3. 2010, ze seznamu znalců vyškrtnut až od ledna 2010. Pokud má stěžovatel za to, že jím podaný posudek není správný a že správné vytýčení provedl Ing. František Vejda v roce 2000, Ústavnímu soudu, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, nepřísluší, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. V dané věci bylo na stěžovateli, aby příslušné znalecké závěry v soudním řízení relevantním způsobem (tj. způsobem, jež by odpovídal jejich odborné, čistě "technické" povaze) zpochybnil, což se ovšem nestalo, a tudíž nelze ani vytýkat obecným soudům, že nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování revizního znaleckého posudku; možno dodat, že samotný poukaz na výsledky, k nimž dospěl Ing. F. Vejda, v tomto ohledu postačující není, neboť soudní znalec byl s nimi seznámen, tyto odmítl jako nesprávné a zdůvodnil, proč se tak stalo. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě ani netvrdí, že věci, které má vyklidit, leží na jeho pozemku (tj. parcele č. X1), ale že držení předmětného pozemku bylo oprávněné (vzhledem k tzv. omluvitelnému omylu na jeho straně).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu