ECLI:CZ:US:2014:3.US.2808.13.1
sp. zn. III. ÚS 2808/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace NEHODOVÁ SLUŽBA s. r. o., se sídlem Froncova 4/268, 198 00 Praha 9, Hostavice, IČ 28432541, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2012 č. j. 181EC 155/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2012 č. j. 181EC 155/2011-116 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 6. 2013 č. j. 57 Co 1169/2012 -152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou 13. 9. 2013, která splňuje formální náležitosti předvídané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv. Konkrétně namítá zásah do práva činit to, co není zákonem zakázáno ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá také neposkytnutí ochrany soudní mocí ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka dále uvádí, že jí byla způsobena újma na právech pro uplatňování svých základních práv a svobod ve smyslu ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny a že jí byla odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nakonec stěžovatelka namítá zásah do práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Těchto zásahů se měly Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") a Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") dopustit zejména tím, že se v projednávané věci zabývaly zcela irelevantními a pro projednání a rozhodnutí věci nepodstatnými skutečnostmi.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. V záhlaví specifikovaným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v záhlaví specifikovaný rozsudek nalézacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení částky 28.501,- Kč s příslušenstvím. Nalézací i odvolací soud shledaly žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou, neboť dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala svou aktivní legitimaci k podání žaloby. Jako důvod uvedly, že shledaly smlouvu o postoupení pohledávky, na které stěžovatelka svou žalobní legitimaci založila, absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Nalézací soud konstatoval, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, neboť není zřejmé, i přes v příloze uvedené faktury, o jaký tvrzený nárok se jedná, když částka uvedená ve smlouvě neodpovídá částce uvedené ve fakturách. Dále nalézací soud konstatoval, že smlouva je také neplatná, neboť postupiteli žádná škoda nevznikla. Odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu o neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky a specifikoval, za jakých podmínek by bylo lze smlouvu považovat za určitou. Proto se odvolací soud již dále nezabýval námitkou stěžovatelky proti závěru, že nedošlo ke vzniku škody.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy interpretovaly podústavní právo extrémně formalisticky. Výroky soudů, dle jejího názoru, postrádají racionální základ v obsahu spisu a provedeném dokazování a neposkytují rozumné vysvětlení toho, co se odehrálo. Stěžovatelka namítá, že meritem projednávané věci nebylo právní posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž nárok na náhradu škody z titulu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku. Navzdory tomu však měly obecné soudy dovodit absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky toliko z faktu, že v ní nebyl předmět přesně, jasně a srozumitelně označen. To navíc za situace, kdy žádný z účastníků řízení neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nenamítal. Stěžovatelka svou argumentaci uzavírá s tím, že důsledkem rozhodnutí obecných soudů je skutečnost, že škoda zůstane nenahrazena, nárok stěžovatelky již nebude uplatnitelný u obecných soudů z důvodu věci rozhodnuté a současně dojde k promlčení nároku na náhradu škody. Tímto extrémně formalistickým přístupem se proto nalézací i odvolací soud, dle argumentace stěžovatelky, dopustily nejen odepření spravedlnosti, ale zasáhly i do práva stěžovatelky vlastnit majetek a svobodně s ním nakládat.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, a to opakovaně, konstatoval, že nemůže libovolně zasahovat do hodnocení obecných soudů. Jeho úkolem není nahradit skutkové a právní posouzení věci, které přísluší obecným soudům, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 Sb. NU 41 (45-46)]. Do pravomoci obecných soudů vykonávat nezávisle svou činnost zasahuje jen ve výjimečných případech, a to zejména v případech, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich nijak nevyplývají. Věcné posouzení předmětu sporu je v pravomoci těchto soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší o těchto záležitostech rozhodovat, ledaže dojde ke kolizi s ústavním pořádkem. Takový postup se uplatní i tehdy, pokud Ústavní soud sice nesouhlasí se závěry a posouzením obecných soudů, ale ty se nacházejí v mezích ohraničených ústavním pořádkem. Takto limitován, přezkoumal Ústavní soud shora specifikovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že se pohybují v příslušných mezích, soudy svá právní stanoviska opřely o zjištěný skutkový stav věci a ve svých závěrech se pohybovaly v mezích daných ústavním pořádkem České republiky.
Těžiště argumentace stěžovatelky se nachází v nesouhlasu se závěry nalézacího a následně odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poukazuje na to, že obecné soudy věc právně posoudily překvapivě a jejich závěry neodpovídají skutkovým zjištěním. Tímto extrémně formalistickým postupem měly stěžovatelku poškodit. S takovým posouzením však Ústavní soud nesouhlasí. Lze připustit, že se nalézací a odvolací soud přiklonily k posouzení neplatnosti smlouvy z důvodů neurčitosti ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku. Přesto nijak nevybočily ze závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v typově podobných případech. Soudy jasně vysvětlily, proč považovaly smlouvu o postoupení pohledávky za absolutně neplatnou, a jaké podmínky by uvedená smlouva měla splňovat. Z jejich argumentace je patrné, jaká kritéria využily, a tato kritéria Ústavní soud nepovažuje za nijak přemrštěná, extrémní nebo odporující stávající právní praxi nebo ústavnímu pořádku. Lze jen doplnit, že jejich závěry neodporují závěrům obecně vysloveným Nejvyšším soudem nebo Ústavním soudem. Ústavní soud také připomíná, že soudy posuzovaly otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu zjišťování žalobní legitimace stěžovatelky, a tedy důvodně.
Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že je přípustné, aby soudy přezkoumávaly platnost smluv o postoupení pohledávky ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1074/2003). V případech zmiňovaných stěžovatelkou se skutečně Nejvyšší soud neztotožnil s názorem odvolacího soudu stran jednoznačnosti určení převáděné pohledávky (kdy je dle jeho závěrů nutné zkoumat zejména vymezení předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou). Nejvyšší soud v těchto případech konstatoval, že ze všech údajů uvedených ve smlouvě je zřejmé, o jakou pohledávku se jedná, aniž by bylo možno ji zaměnit s pohledávkou jinou. Podat takové hodnocení však není v pravomoci Ústavního soudu. Posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku náleží do pravomoci a diskrece obecných soudů a pravomoc Ústavního soudu zasáhnout lze uplatnit pouze v případě excesu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu