ECLI:CZ:US:2014:3.US.294.14.1
sp. zn. III. ÚS 294/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Pavla Motejlka, právně zastoupen Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, se sídlem nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti výrokům II a III usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 č. j. 3 To 140/2013, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. ledna 2014 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výroky II a III v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vydaného v souvislosti se zajištěním peněžních prostředků na účtu u banky ve smyslu §79a tr. řádu a zajištění nemovitostí dle §79c tr. řádu v trestní věci proti obviněným Pavlu Motejlkovi a Miroslavu Topinkovi, stíhaným pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proti Mgr. Alici Pavlíčkové, stíhané pro trestný čin zkrácení daně poplatku a jiné podobné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušují čl. 36 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") je pod sp. zn. 34 T 7/2010 vedeno trestní stíhání proti obviněným Pavlu Motejlkovi, Miroslavu Topinkovi a Mgr. Alici Pavlíčkové.
V této trestní věci bylo již v přípravném řízení, bezprostředně po sdělení obvinění, rozhodnuto policejním orgánem, po předchozím souhlasu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, o zajištění peněžních prostředků na účtech u bank a o zajištění nemovitostí. Stalo se tak usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň ze dne 20. 3. 2008 č. j. ČTS:OKFK-6/TČ-2008-25, a to podle §79f tr. řádu jako náhradní hodnoty.
Usnesením předsedy senátu nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 34 T 7/2010-33420 bylo rozhodnuto jednak o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtu u bank v případě obžalovaných Pavla Motejlka a Mgr. Alice Pavlíčkové, jednak o zrušení zajištění nemovitostí v případě obžalovaných Pavla Motejlka a Miroslava Topinky.
Ve vztahu ke stěžovateli Pavlu Motejlkovi rozhodl nalézací soud tak, že:
- jednak podle §79a odst. 3 trestního řádu bylo zrušeno zajištění
1) veškerých peněžních prostředků na účtu u Komerční banky, a. s., č. účtu X1, majitele účtu Pavla Motejlka, až do celkové výše 2,557.032,- Kč, včetně dodatečných plateb ve prospěch tohoto účtu a případného příslušenství,
2) veškerých peněžních prostředků na účtu u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., č. účtu X2, majitele Pavla Motejlka, až do celkové výše 200.000,- Kč, včetně dodatečných plateb ve prospěch tohoto účtu a případného příslušenství,
- jednak podle §79d odst. 7 trestního řádu bylo zrušeno zajištění nemovitostí ve spoluvlastnictví tohoto obžalovaného, specifikovaných ve výroku usnesení.
Proti tomuto usnesení nalézacího soudu podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v zákonné lhůtě stížnost.
III.
Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání na základě stížnosti státního zástupce rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 2013 tak, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2013 č. j. 34 T 7/2010-33420 zrušil a znovu rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že:
I. Podle §79f tr. řádu za použití §79a odst. 3 tr. řádu zrušil zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, a to veškerých peněžních prostředků na účtu vedeném u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., č. účtu X2, majitele účtu Pavla Motejlka, až do celkové výše 200.000,- Kč, včetně dodatečných plateb ve prospěch tohoto účtu a případného příslušenství.
II. Podle §79f tr. řádu za použití §79a odst. 4 trestního řádu zamítl žádost obžalovaného Pavla Motejlka, o zrušení zajištění veškerých peněžních prostředků na účtu vedeném u Komerční banky, a. s., č. účtu X1, majitele účtu Pavla Motejlka, až do celkové výše 2,557.032,- Kč, včetně dodatečných plateb ve prospěch tohoto účtu a případného příslušenství.
III. Podle §79f tr. řádu za použití §79d odst. 8 trestního řádu zamítl žádost obžalovaného Pavla Motejlka, o zrušení zajištění nemovitostí ve vlastnictví či spoluvlastnictví obžalovaného, specifikovaných ve výroku usnesení.
IV.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí průběh trestního řízení včetně některých závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, které není třeba blíže rozvádět, neboť jsou stěžovateli známy.
Porušení jeho základních práv a svobod spatřuje stěžovatel v nepřiměřené délce trestního řízení, které bylo zahájeno již v roce 2008. Průtahy v řízení vznikají zejména ve vztahu k zajišťovanému majetku. Dle názoru stěžovatele se orgány činné v trestním řízení při rozhodování o dalším zajištění nemovitostí a peněžních prostředků nezabývaly proporcionalitou mezi použitými procesními prostředky a cílem trestního řízení; tím mělo dojít k omezení vlastnických práv a k porušení článku 4 Listiny.
Další výtka směřovala k porušení bezodkladnosti vyřízení žádosti o zrušení zajištění majetku jen vůči některým z 34 obžalovaných.
V.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o namítané omezení vlastnického práva k zajištěným prostředkům stěžovatele, jeho ochrana je v ústavní rovině zakotvena především v čl. 11 odst. 4 Listiny a v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud je toho názoru, že dotčený majetek stěžovatele je majetkem ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a že samotné "zajištění peněžních prostředků na účtu u banky" je opatřením zasahujícím do základního práva na "pokojné užívání majetku". Nicméně konstatuje, že "zajištění" majetku je pouze dočasné a nepůsobí více, než že zabraňuje stěžovateli, po určitou dobu, naplňovat všechny aspekty obsahu vlastnického práva (ius possidendi, ius utendi, ius fruendi a ius disponendi), přičemž nejpozději konečným rozhodnutím soudu o vině a trestu obviněných bude najisto postaveno, zda zajištěný majetek se dostane ze sféry stěžovatelova vlastnictví, či naopak zda bude stěžovateli obnovena možnost s ním disponovat. Nelze tudíž mluvit o "zbavení svého majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu druhého odstavce citovaného ustanovení.
Je proto dále nutné zabývat se tím, zda je takové omezení ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon".
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §79f tr. řádu, kterým je zamezit tomu, aby výkon případného trestu propadnutí majetku, jehož uložení lze očekávat, byl zmařen nebo ztížen. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě tedy byla naplněna.
Výklad "zjištěných skutečností", odůvodňujících zajištění dle §79f tr. řádu, je především věcí orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Přitom je přirozené, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o zajištění je vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li zajištění realizováno.
Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong and Lönnroth proti Švédsku, 1982, odst. 26 - 28; uveřejněno na internetových stránkách ESLP).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že v jeho případě princip spravedlivé rovnováhy, resp. proporcionality, jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny, byl porušen, a to zejména s ohledem na skutečnost, že bylo rozhodnuto před více než 6 roky, a zajištění dosud trvá.
Ústavní soud konstatuje, že doba, po kterou trvá zajištění peněžních prostředků a tedy i zásah do základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku, není zanedbatelná. Otázka, zda byla délka zajištění přiměřená, však nemůže být hodnocena in abstracto. Důvodnost pokračování zajištění je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující zajištění může být důvodné jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které převažují nad pravidlem respektování subjektivního práva na pokojné užívání majetku, zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Ústavní soud je toho názoru, že za okolností daného případu, kdy trestní věc vykazuje značnou složitost, a to s přihlédnutím k předpokládané výši způsobené škody a tomu, že řízení je vedeno proti 34 obžalovaným, omezení základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku nelze považovat za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. čl. 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě. Jinak řečeno, za současného stavu věci, důvody na nichž spočívalo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, byly závažné a dostatečné k ospravedlnění dalšího trvání zajištění peněžních prostředků, a že tudíž "spravedlivá rovnováha" nebyla porušena.
Shodně se k dané situaci Ústavní soud vyjádřil v judikátech IV. ÚS 703/06 ze dne 2. 1. 2007 a I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu