ECLI:CZ:US:2009:1.US.3074.08.1
sp. zn. I. ÚS 3074/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. M. a I. M., zastoupených Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, směřující proti usnesení policejního orgánu PČR, vrchního komisaře Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitury Plzeň ze dne 20. 3. 2008, č. j. PKFK-6/TČ-2008-25, usnesení policejního orgánu PČR, vrchního komisaře Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitury Plzeň ze dne 20. 3. 2008, č. j. OKFK-6/TČ-2008-25, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 3 To 41/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 3 To 42/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti výše citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze a usnesením policejního orgánu PČR, vrchního komisaře Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, expozitury Plzeň, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 4 Listiny.
Dne 20. 3. 2008 byly v souladu s ust. §79f tr. ř. k ust. §79a tr. ř. a ust. §79f tr. ř. k ust.§79d tr. ř. usneseními policejního orgánu PČR v trestní věci R. B. a dalších zajištěny peněžní prostředky na účtech u banky, jejichž majitelem byl stěžovatel P. M., a nemovitosti ve vlastnictví či spoluvlastnictví P. M. Peněžní prostředky byly zajištěny jako náhradní hodnoty, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti a vydání nebo odnětí věci nelze dosáhnout jinak. Nemovitosti byly zajištěny jako náhradní hodnoty, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují, že stěžovatel P. M. obohatil sebe nebo jiného ekonomickou výhodou z jednání, které vykazuje znaky trestného činu, tj. výnosem z trestné činnosti, v celkové částce 7 757 032,- Kč.
Proti každému z těchto usnesení podali stěžovatelé stížnosti. V stížnostech proti usnesení ve věci zajištění peněžních prostředků stěžovatelé namítali, že zásah do jejich majetkových práv byl protizákonný a protiústavní, neboť průběh dokazování byl nedbalý. Podle jejich názoru nebyly důvody pro zajištění jako náhradní hodnoty podle ust. §79f tr. ř. Ve stížnostech proti usnesení ve věci zajištění nemovitostí stěžovatelé namítali, že k omezení majetkových práv a dispozic s majetkem stěžovatele nejsou podmínky. Stěžovatelka pak namítala, že její vlastnické právo nelze omezit tak, jak to učinilo napadené usnesení.
Vrchní soud v Praze stížnosti stěžovatelů zamítl. Ve věci stížnosti proti usnesení ve věci zajištění peněžních prostředků Vrchní soud uvedl, že řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nevykazuje procesní vady. Vrchní soud dále konstatoval, že mu nepřísluší činit závěry a vyjadřovat se k podstatě věci či hodnotit dosavadní procesní postupy netýkající se projednávané otázky. Podobná argumentace je obsažena v zamítnutí stížností ve věci zajištění nemovitostí.
Jak stěžovatelé uvádí ve své ústavní stížnosti, k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo uvedenými rozhodnutími a postupem orgánů činných v trestním řízení. Chybným postupem orgánů došlo též k porušení jejich ústavního práva zakotveného v čl. 90 Ústavy, neboť postupem, který byl ve vedeném řízení aplikován, nebyla a nejsou jejich práva ochráněna zákonem stanoveným způsobem. Podle názoru stěžovatelů došlo též k porušení čl. 6 odst. 1 i čl. 4 odst. 1 Listiny. Za porušení zákonnosti a ústavnosti stěžovatelé považují okolnosti, za jakých byla daná usnesení vydána, neboť v momentě rozhodování o stížnostech stěžovatelů soud překročil několikanásobně lhůtu, kterou stanoví trestní řád. Podle stěžovatelů stojí za tím, že stížnost nebyla včas projednána a nebyla zrušena, snaha orgánů činných v trestním řízení působit na stěžovatele nepřiměřeným způsobem tak, aby ovlivnily jeho postoj k trestnímu stíhání a k jeho obhajobě. Podle stěžovatelů došlo též k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 4 Listiny. Zajištění jakýchkoli hodnot bylo totiž ve stěžovatelově případě zcela nezákonné, neboť z dosud provedených důkazů nevyplývá, že by se měl dopustit jakékoli trestné činnosti. Pro zajištění provedené napadenými usneseními nejsou splněny podmínky a blokace majetku stěžovatelů je podle jejich názoru nezákonná a v rozporu s Ústavou a Listinou. Stěžovatelka dále uvádí, že pro omezení jejího vlastnického práva nejsou naplněny podmínky obsažené v čl. 11 odst. 4 Listiny. Oba stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pro zajištění jejich majetku není dán veřejný zájem a nejsou splněny i další podmínky stanovené v Listině. Omezení jejich vlastnického práva je protizákonné i proto, že hodnota zjištěných nemovitostí přesahuje sama o sobě částku, pro kterou jsou zajištěné jak nemovitosti, tak zůstatky na účtech.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce je založena na předpokladu, že případný zásah do základních práv a svobod je zásahem aktuálním, popřípadě trvajícím, jehož případné odčinění již nelze dosáhnout jinými prostředky ochrany práva (princip subsidiarity ústavní stížnosti).
Pokud stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, tak je nutno vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty konstatovat, že v případě tohoto institutu jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. obdobně vzhledem k ust. §79a tr. ř. usnesení sp. zn. II. ÚS 702/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).
Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty (ust. §79f tr. ř.) vyplývá, že jde o institut dočasný. V případě procesních úkonů, jimiž došlo k zajištění předmětných peněžních prostředků a nemovitostí, jde o procesní úkony zatímní a zajišťovací, a tudíž z těchto důvodů nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo. Tak je přezkoumávána legitimita tohoto omezení vlastnického práva, resp. stěžovatelům zákon dává dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práva. Jak vyplývá ze spojení ust. §79f tr. ř. s ust. §79a odst. 3 tr. ř. a ust. §79d odst. 7 tr. ř., potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení z úřední povinnosti. Ze spojení ust. §79f tr. ř. s ust. §79a odst. 4 tr. ř. a ust. §79d odst. 8 tr. ř. pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelů, neboť těmito ustanoveními trestního řádu je majitelům zajištěných náhradních hodnot přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Nesouhlasí-li stěžovatelé s dalším trváním zajištění peněžních prostředků a nemovitostí, mohou opakovaně uplatňovat tyto procesní prostředky k ochraně svých práv.
Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelů. Podle názoru Ústavního soudu by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků a nemovitostí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon blíže tuto dobu nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě třeba přiměřenost délky omezení vlastnického práva posuzovat podobně ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. ust. §71 odst. 8 a 9 tr. ř.). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat jeho porušení. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (viz mutatis mutandis nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU 379).
Co se týče námitky stěžovatelky, že pro zásah do jejího vlastnického práva nejsou naplněny podmínky čl. 11 odst. 4 Listiny, nelze s ní souhlasit, neboť "byl-li v souvislosti s trestním stíháním omezen v dispozici s majetkem ve společném jmění jeden z manželů, dopadá omezení i na druhého z manželů" (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/04, U 3/36 SbNU 759). Byla-li by totiž dispozice s majetkem vůči stěžovatelce uvolněna, mohlo by to vést ke zmaření účelu, který institut zajištění náhradní hodnoty sleduje.
Pokud stěžovatelé namítají porušení práv údajně plynoucích z čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by bylo možné domáhat se v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.
Přestože zřejmě došlo k porušení ust. §146a odst. 2 tr. ř., neboť stížnosti stěžovatelů nebyly projednány ve lhůtě stanovené zmíněným ustanovením, nemůže toto vážné pochybení samo o sobě vést k tomu, že by Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu