ECLI:CZ:US:2014:3.US.3035.14.1
sp. zn. III. ÚS 3035/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Vaňka, zastoupeného Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014 č. j. 29 Cdo 911/2014-289, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále práva na legitimní očekávání vyplývajícího z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 8. 2012 č. j. 22 Cm 108/2011-126 rozhodl o žalobě stěžovatele (a společnosti 3 V spol. s. r. o. jako druhého žalobce) mj. tak, že ve výroku II zamítl žalobu na určení, že žalovaný (Agrobanka Praha, a. s. v likvidaci, dále jen "AGBL") je výlučným vlastníkem Nové Agrobanky, obchodních aktiv a obchodních pasiv uvedených v "kupní smlouvě o prodeji a koupi Nové Agrobanky, součásti podniku Agrobanka Praha a. s. podle §487 českého obchodního zákoníku" ze dne 22. 6. 1998. Vrchní soud v Praze (odvolací soud) k odvolání stěžovatele (a druhého žalobce) proti tomuto rozsudku městského soudu uvedený výrok rozsudkem ze dne 1. 10. 2013 č. j. 1 Cmo 379/2012-242 potvrdil. Dovolání stěžovatele proti části výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, pak Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl z důvodu, že dovolání nenaplnilo předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Za porušení práva na spravedlivý proces považuje stěžovatel skutečnost, že se obecné soudy nezabývaly důvody jeho žaloby, zejména pak důvodem podání určovací žaloby "po třinácti letech", přestože k tomuto navrhl provedení důkazů. K podání žaloby přistoupil stěžovatel až poté, co byly jeho oprávněné zájmy přímo dotčeny, tedy poté, co byla dne 1. 7. 2010 uzavřena dohoda o narovnání mezi smluvními stranami, jimiž jsou na straně jedné GE Money Bank, a. s., GE Money International Holding Company, GE Money Czech Holding Company a na straně druhé AGBL, Ing. Jiří Hrabalem (dřívější likvidátor AGBL), Sdružením menšinových akcionářů Agrobanky Praha, vybraných akcionářů Agrobanky Praha a společností Value Added, a. s. (současný likvidátor AGBL), kterou se její účastníci dle stěžovatele měli snažit zlegalizovat nezákonné nabytí Nové Agrobanky Praha, a. s., společností GE CAPITAL BANK, a. s., na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 22. 6. 1998.
4. Stěžovatel tvrdí, že skupina bývalých členů dozorčí rady AGBL vzala po uzavření dohody o narovnání dne 1. 7. 2010 zpět žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji části podniku ze dne 22. 6. 1998, když každý akcionář AGBL, který s uzavřením této dohody o narovnání souhlasil, získal od GE Money Bank, a. s., za svůj písemný závazek, že nebude nikdy napadat platnost této smlouvy o prodeji části podniku ze dne 22. 6. 1998, finanční částku ve výši 15 % nominální hodnoty akcií AGBL v jeho vlastnictví, která mu byla vyplacena. Stěžovatel a řada dalších akcionářů s uzavřením této dohody o narovnání nesouhlasili. Dohoda o narovnání ze dne 1. 7. 2010 nebyla projednána a schválena valnou hromadou AGBL, a vzhledem k tomu, že je předmětem obchodního tajemství, stěžovatel ani žádný jiný akcionář s výjimkou jejích signatářů neměl možnost se seznámit s jejím obsahem.
5. Stěžovatel rovněž zpochybňuje tvrzení obecných soudů v dané věci o účinnější možnosti obhajoby práv stěžovatele způsobem zakotveným v §75 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Tento postup, tj. aby soud přezkoumal výši jeho podílu na likvidačním zůstatku, je v rozporu s "Odborným názorem k posouzení závazků z úvěrových výpomocí od ČNB", který vypracovala na základě objednávky AGBL auditorská společnost Audit & Consulting Experta, s. r. o., dne 26. 4. 2001, z něhož vyplývá, že likvidační zůstatek AGBL by byl podstatně vyšší, kdyby vlastníkem prodané části podniku uvedeného v kupní smlouvě ze dne 22. 6. 1998 byla AGBL. Stěžovatel má za to, že tímto postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání.
6. Obecné soudy nepřihlédly při posuzování naléhavosti právního zájmu stěžovatele na určení vlastnického práva k prodané části AGBL ke všem souvislostem, zejména pak k tomu, že stěžovateli vznikl právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k prodané části Agrobanky Praha, a. s., na základě kupní smlouvy ze dne 22. 6. 1998 nikoliv ke dni 22. 8. 1998, ale až po dni 1. 7. 2010, kdy byla uzavřena výše uvedená dohoda o narovnání. Stěžovatel k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 767/2002, podle něhož "akcionář má naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy o převodu podniku společnosti, jíž je akcionářem".
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní stížnost brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí obecného soudu neshledal, že by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je o ní dovolacím soudem rozhodováno rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (viz §237 občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 31. 12. 2013).
11. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil.
12. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (tj. ve věci určení, zda žalovaný (Agrobanka Praha, a. s. v likvidaci) je výlučným vlastníkem Nové Agrobanky, obchodních aktiv a obchodních pasiv uvedených v "kupní smlouvě o prodeji a koupi Nové Agrobanky, součásti podniku Agrobanka Praha a. s. podle §487 českého obchodního zákoníku" ze dne 22. 6. 1998). S odkazem na svoji judikaturu Nejvyšší soud vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Rovněž neshledal, že by úvahy odvolacího soudu stran posouzení dotčení práv žalobce (stěžovatele) byly zjevně nepřiměřené. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud se necítí oprávněn jeho závěry v tomto směru přehodnocovat.
13. Z obsahu ústavní stížnosti lze shledat, že stěžovatel nesouhlasí též se závěry rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, který prvostupňové rozhodnutí potvrdil, byť výslovně nepožaduje jejich zrušení. Nutno podotknout, že ve vztahu k těmto rozhodnutím (a rovněž k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu) představuje posuzovaná ústavní stížnost de facto pouze pokračující polemiku stěžovatelky se závěry, k nimž obecné soudy dospěly v rovině práva podústavního. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že uvedená rozhodnutí nevykazují ústavněprávní deficity, jež by byly důvodem k jeho zásahu. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno porušení ústavních zásad, resp. práv, jejichž porušení stěžovatel namítal.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu