ECLI:CZ:US:2014:3.US.304.14.1
sp. zn. III. ÚS 304/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Krutiny, advokáta, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti příkazu k odnětí věci vydanému Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2013 č. j. OKFK- 257/TČ- 2009- 252201 a proti zásahu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem, spočívajícímu v odnětí věcí stěžovateli provedeném dne 25. 7. 2013 na základě výše uvedeného příkazu, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil v záhlaví označený příkaz k odnětí věci a zakázal Policii České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán") pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele, spočívajícím v odnětí věcí stěžovateli dne 25. 7. 2013 policejním orgánem na základě výše uvedeného příkazu a přikázal tak policejnímu orgánu obnovit stav před porušením práv a svobod stěžovatele tím, že vydá stěžovateli věci odňaté dne 25. 7. 2013.
Dle stěžovatele shora uvedeným příkazem a následným zásahem policejního orgánu spočívajícím v odnětí věcí stěžovateli byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a to konkrétně práva zaručená článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky, článkem 2 odst. 2, článkem 4 odst. 1 a 4, článkem 26 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3370/10 a ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2979/10, byly zrušeny příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků, konkrétně se jednalo o příkazy pod č. j. 0 Nt 1019/2010-9, č. j. 0 Nt 1006/2010-5 a č. j. 0 Nt 1007/2010-5. Těmito nálezy Ústavní soud rovněž zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele společnosti LEGIOS, a. s. dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a přikázal obnovit stav před porušením tím, že policejní orgán vydá věci, jež byly zabaveny při výše uvedených prohlídkách. Následně dne 4. 10. 2012 bylo policejním orgánem vydáno usnesení č. j. OKFK-257-427/TČ-2009-252201, kterým bylo rozhodnuto o vydání věcí společnosti LEGIOS, a. s.
Dne 9. 11. 2012 se uskutečnilo převzetí věcí vydávaných LEGIOS, a. s., přičemž po podpisu protokolu o vrácení věcí advokátem v substituci byla tomuto advokátovi obratem adresována policejním orgánem výzva k vydání věcí. Advokát odmítl výzvě vyhovět, a proto došlo k odnětí věcí na podkladě příkazu policejního orgánu č. j. OKFK- 257/TČ-2009-252201. Uvedený příkaz byl poté opatřením Vrchního státního zastupitelství v Praze dne 14. 3. 2013 č. j. 7 VZV 15/2012-937 zrušen.
Společnost LEGIOS, a. s. byla opětovně vyrozuměna o možnosti vyzvednout si věci dne 25. 7. 2013. V tomto termínu se k převzetí dostavil v zastoupení společnosti LEGIOS, a. s. i stěžovatel, který byl zmocněn k převzetí oné části věcí. Poté, co se stěžovatel seznámil s protokolem o fyzickém převzetí věcí, jehož obsahem byl seznam movitých věcí, k jejichž převzetí byl stěžovatel zmocněn a který následně podepsal, byla mu předána výzva k vydání věcí jako věcí důležitých pro trestní řízení č. j. OKFK- 257/TČ-2009-252201. Této výzvě stěžovatel odmítl vyhovět, proto bylo policejním orgánem přistoupeno k vydání příkazu k odnětí věci č. j. OKFK- 257/TČ- 2009-252201 a tyto věci byly stěžovateli dne 25. 7. 2013 odňaty.
Výše uvedený postup stěžovatel napadl podnětem ze dne 5. 9. 2013, adresovaným dozorové státní zástupkyni. Vrchní státní zastupitelství a posléze i Nejvyšší státní zastupitelství však shledalo, že postup policie byl v souladu se zákonem, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn. Vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 7 VZN 15/2012-1576 dle stěžovatele představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli před podáním ústavní stížnosti k ochraně jeho práva poskytuje.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí námitky, pro které výše uvedený postup policejního orgánu považuje za nezákonný. Stěžovatel kritizuje postup policejního orgánu, spočívající v tom, že poté, co byl stěžovatelem podepsán protokol o převzetí věci, dochází k protokolárnímu (nikoliv faktickému) převzetí vydávaných věcí, aniž by tyto věci měl stěžovatel fakticky ve své dispoziční sféře a nakládal s nimi. Poté, co stěžovatel odmítl formálně vyhovět výzvě policejního orgánu k vydání věcí, jež se vůbec nenacházely v jeho faktické dispozici, je vydán příkaz k odnětí těchto věcí. Stěžovatel namítá, že vydání zabavených věcí se tak stává toliko aktem formálním, po kterém následuje neprodlené odnětí. Dle stěžovatele tak dochází k vydání nezákonného příkazu k odnětí věci, na nějž navazuje nezákonné odnětí. Stěžovatel poukazuje na absenci kvalifikovaného a dostatečně určitého souhlasu státního zástupce k vydání příkazu k odnětí věci.
Stěžovatel má rovněž za to, že jako advokát zapsaný v seznamu České advokátní komory nebyl povinen věci policejnímu orgánu vydat, neboť šlo o listiny, na jejichž obsah se vztahovala, dle stěžovatele, povinnost mlčenlivosti, vyplývající ze vztahu advokáta a jeho klienta.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud se tak nejprve zabývá formálními náležitostmi podané ústavní stížnosti a v této souvislosti především aktivní legitimací stěžovatele k podání ústavní stížnosti.
Podle již ustálené judikatury Ústavního soudu stěžovatelem může být jakákoli fyzická či právnická osoba, které svědčí tvrzené ústavně zaručené právo nebo svoboda, tedy jinak řečeno, ústavní stížnost je podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z uplatnění ústavní stížnosti jsou tak vyloučeny všechny jiné subjekty než fyzické a právnické osoby, případně osoby, do jejichž ústavně zaručených práv nemohlo být zasaženo.
Ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně právě na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů. Tzv. actio popularis není přípustná (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999, dostupné v databázi NALUS).
Z obsahu ústavní stížnosti (včetně jejího petitu) plyne, že stěžovatel podává ústavní stížnost fakticky jako právní zástupce ve vztahu ke společnosti Legios Loco, a. s., IČ 29153492, resp. k jejímu statutárnímu orgánu Ing. Radku Rybáčkovi, který je trestně stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ust. §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Na tom nemění nic skutečnost, že příkaz k odnětí věci byl formálně směřován vůči stěžovateli, jenž měl věci mít u sebe jako zmocněnec. V nyní projednávané věci tak nastala situace, kdy je ústavní stížnost podávána za někoho jiného, tedy za toho, do jehož ústavně zaručených práv mohlo být zasaženo. Ústavní soud vždy vychází z předpokladu, že stěžovatel musí být účastníkem právního vztahu či řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí či jiný zásah veřejné moci a současně musí namítat porušení svého základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem.
V projednávané věci nebylo policejním orgánem zasaženo do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, právního zástupce, který byl v daném případě toliko zmocněn k převzetí vydávaných věcí společnosti Legios Loco, a. s. Stěžovatel tedy není aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti výše uvedenému příkazu a nemůže se tak domáhat ochrany prostřednictvím ústavní stížnosti, neboť fakticky podává ústavní stížnost za jiného. V daném případě Ústavní soud shledal stěžovatele jako osobu zjevně neoprávněnou k podání takového návrhu.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj