ECLI:CZ:US:2014:3.US.3052.14.1
sp. zn. III. ÚS 3052/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. D., právně zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 10, 737 01 Český Těšín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. června 2014 č. j. 12 To 182/2014-174 a proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. května 2014 č. j. 17 PP 242/2009-135, za účasti 1) Okresního soudu v Trutnově a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 17. září 2014 Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že nesprávným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), totiž právo na spravedlivý proces.
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Trutnově (dále jen "soud prvního stupně"), napadeným ústavní stížností, bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu z výkonu souhrnného trestu odnětí svobody v trvání jeden rok a šest měsíců, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. 5 T 11/2008, z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. 17 PP 242/2009.
Proti usnesení soudu prvního stupně o vykonání zbytku trestu odnětí svobody podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který neshledal žádné pochybení v neprospěch odsouzeného ze strany soudu prvního stupně. Krajský soud v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že z důkazů před ním provedených bylo zjištěno, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného propuštění nevyhověl uloženým podmínkám, a nevedl řádný život, neboť byl odsouzen pro další trestnou činnost. Proto krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") stěžovatel zbytek trestu vykoná, považoval za důvodné, a stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodnou zamítl.
III.
Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny).
Stěžovatel uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k celé řadě pochybení a k šikaně osoby stěžovatele ze strany soudu. Soud prvního stupně nedoručoval na stěžovatelem sdělenou adresu k doručování a stěžovatel byl následně dvakrát zadržen Policií České republiky a eskortován k soudu prvního stupně, kde mu byl sdělen termín jednání. Šikanózní jednání soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel právě v tom, že svoji adresu pro doručování soudu sdělil skrze svoji obhájkyni, soud však nechal stěžovatele zadržet a předvést, aniž by využil méně invazivní předvolání k veřejnému zasedání, doručené prostřednictvím Policie České republiky.
Další pochybení stěžovatel spatřuje v jednání soudkyně soudu prvního stupně v průběhu veřejného zasedání, konaného dne 15. května 2014. Soudkyně pokračovala prý v jednání i přesto, že stěžovatel předložil potvrzení o pracovní neschopnosti své obhájkyně JUDr. Graňákové. Soudkyně se prý k důkazům předloženým stěžovatelem vyjádřila v tom smyslu, že ji nezajímají. Ve výše uvedeném jednání tak stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, jakož i práva na právní pomoc. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
IV.
Po posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že tato je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný, stejně jako všechny dále citované judikáty, v internetové databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách proti průběhu řízení před soudem prvního stupně, v němž prý stěžovateli nebyla umožněna dostatečná ochrana jeho práv, protože veřejného zasedání dne 15. května 2014 se nezúčastnila obhájkyně stěžovatele, která byla v té době v pracovní neschopnosti. Dále stěžovatel namítá, že ze strany soudu nebylo přihlédnuto k jím navrženým důkazům.
Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v případě veřejného zasedání podle §232 a násl. trestního řádu je přítomnost obhájce nutná pouze za situace, že tak trestní řád výslovně stanovuje (§234 odst. 2 trestního řádu) nebo jde-li o případ nutné obhajoby podle §36 a násl. trestního řádu. Za situace, že nejde ani o jeden z těchto případů, jako je tomu u stěžovatele, nelze přijmout jiný závěr, než jaký zaujaly také soud prvního stupně a krajský soud, tedy že konání veřejného zasedání bez přítomnosti obhájkyně stěžovatele, která navíc měla případně možnost zajistit si zastoupení, bylo v souladu s procesními předpisy a tímto postupem nedošlo k zásahu do práv stěžovatele.
Ústavní soud se zabýval stěžovatelovými námitkami proti údajně šikanóznímu postupu soudu prvního stupně a konstatuje, že nejsou opodstatněné. Naopak musí přitakat závěrům obecných soudů, že stěžovatelovo chování v průběhu trestního řízení vykazovalo obstrukční rysy, na něž obecné soudy reagovaly, v zájmu efektivnosti a rychlosti řízení, přiměřeným a zákonným způsobem.
Neobstojí také stěžovatelova námitka tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska je plně akceptovatelné, jestliže odmítnutí navrhovaného důkazu je řádně zdůvodněno tím, že navrhovaný důkaz je nadbytečný, nedisponuje vypovídací potencí nebo je nadbytečný, protože určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 733/01). Tyto podmínky byly v posuzované věci splněny.
Ústavní soud neshledal žádné protiústavní závady ani v závěru obecných soudů, že stěžovatel nesplnil podmínky podmíněného propuštění a že je namístě nařídit výkon zbytku trestu odnětí svobody.
Obecné soudy zjistily, že od poloviny roku 2010 stěžovatel přestal uložený dohled řádně vykonávat, nedostavoval se na dohodnuté termíny, nedokládal požadované listiny zejména o zdroji a výši příjmů, aby mohla být zjištěna jeho schopnost dostát povinnosti náhrady škody. Stěžovatel uváděl pracovníkovi Probační a mediační služby mylné informace o svém zaměstnání na území České republiky, ačkoliv v té době byl již zaměstnán ve Spolkové republice Německo.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel uložený dohled řádně neplnil a uváděl pracovníkovi Probační a mediační služby, jakož i následně soudu prvního stupně, mylné informace. Krajský soud tyto závěry o chování stěžovatele v době podmíněného propuštění doplnil v tom směru, že z opisu rejstříku trestů bylo zjištěno, že stěžovatel byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. října 2013 sp. zn. 19 T 64/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2014 sp. zn. 3 To 407/2013 pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Opis rejstříku trestů obsahuje rovněž záznam o odsouzení stěžovatele ve Spolkové republice Německo ze dne 20. září 2012.
V.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je tedy dostatečně zřejmé, že obecné soudy se zabývaly všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení, zda stěžovatel splnil uložený dohled a na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že stěžovatel porušil podmínky podmíněného propuštění. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů, jakož i odůvodnění jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu