ECLI:CZ:US:2014:3.US.3057.14.1
sp. zn. III. ÚS 3057/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Marka a MUDr. Jolany Markové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, 160 00 Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 7. 2014 č. j. 10 Nc 5080/2005-799, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, byl napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 077 EX 706/05-760 ze dne 28. 2. 2014 ve spojení s opravným příkazem č. j. 077 EX 706/05-799 ze dne 29. 5. 2014. V rámci exekučního řízení vystupuje první stěžovatel v postavení povinného, druhá stěžovatelka je bývalou manželkou prvního stěžovatele, přičemž její majetek je exekučním řízením taktéž zasažen.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně namítají, že sazba daně z přidané hodnoty, kterou jsou podle příkazu povinni uhradit, je vyšší než sazba účinná k okamžiku provádění jednotlivých úkonů exekutora. Dále uvádějí, že bylo nesprávně rozhodnuto o nákladech právního zastoupení oprávněného v exekučním řízení, jelikož ty náleží vždy pouze v poloviční výši za každý úkon. Z příkazu dále údajně není patrné, jaké plnění bylo exekutorem prozatím vymoženo. Nákladové položky exekutora pak nejsou podloženy důkazními prostředky. Stěžovatelé jsou navíc toho názoru, že příkaz byl vydán předčasně, neboť exekuční řízení ještě neskončilo; správně by měl být příkaz vydán až v rámci rozvrhového usnesení. Další námitkou stěžovatelů je, že exekutor počítá svou odměnu z předchozí odměny.
Kromě argumentů směřujících proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatelé namítají řadu pochybení v rámci celého exekučního řízení. Exekuce údajně neprobíhá transparentně, exekutor nevede řádně spis (pročež není evidováno, jaká plnění exekutor v řízení přijal), přijímá plnění od vydražitelů v hotovosti a umožňuje jim opožděně platit cenu vydražení, když včas nevydává usnesení o náhradní lhůtě k plnění. Stanovení náhradní lhůty pak ani není v souladu s ohlášenými podmínkami dražby. Stěžovatelé konečně uvádějí, že první stěžovatel vede spor ohledně započtení své pohledávky ve výši exekucí vymáhané částky proti původnímu oprávněnému. Z tohoto důvodu není jasné, zda nebude muset být exekuce zastavena, přesto však dochází k postihování majetku stěžovatelů.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další instance. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle. Takové pochybení však v nyní posuzované věci neshledal.
Ústavní soud předně podotýká, že s většinou relevantních námitek se napadené usnesení Okresního soudu v Kladně řádně vypořádává. Ačkoli přitom ústavní stížnost míří právě proti tomuto rozhodnutí, závěry v něm učiněné jsou stěžovateli zcela ignorovány. Za situace, kdy vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu není ústavní stížností předložena prakticky žádná relevantní argumentace (a to ani na úrovni podústavního práva, natož pak na úrovni práva ústavního), je pozice stěžovatelů značně oslabena.
Pokud se týče nákladů právního zastoupení v exekučním řízení, okresní soud uvedl, že exekutor s poloviční výší za každý úkon počítal, což ostatně vyplývá i z výpočtů v příkazu uvedených. Stěžovatelé k této námitce nic dalšího neuvádějí, a tak není jasné, na základě čeho se domnívají, že se soud v této otázce mýlil. To stejné pak platí i pro argument týkající se exekutorovy odměny. V příkazu k úhradě je popsáno, jak byla odměna spočítána a je v něm výslovně uvedeno, že jako základ je brán součet vymoženého plnění po odečtu odměny exekutora, hotových výdajů a příslušné daně z přidané hodnoty. Podle okresního soudu byly náklady exekuce určeny exekutorem správně. Vzhledem k absenci jakéhokoli vysvětlení ze strany stěžovatelů opět nelze dovozovat, co je vede k opačnému závěru.
K námitce týkající se sazby daně z přidané hodnoty lze uvést, že exekuční činnost je zdanitelným plněním, a sice poskytováním služby. Tato služba je přitom v daném případě považována za poskytnutou dnem právní moci vystaveného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Zvolená sazba daně z přidané hodnoty tak odpovídá §47 odst. 2 ve spojení s §21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Stěžovatelé ani zde nenabízí bližší argumentaci, z níž by bylo možno dovodit, že exekutor (a potažmo okresní soud) postupoval nesprávně, tím spíše pak že porušil ústavně zaručená práva stěžovatelů.
Pakliže stěžovatelé namítají, že jednotlivé nákladové položky exekutora nejsou důkazně podloženy, že z příkazu není patrné, jaké plnění bylo v rámci exekuce vymoženo, nebo že byl příkaz vydán předčasně, je ve vztahu k těmto námitkám možno plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, který se jimi dostatečně zabýval a jehož závěry nejsou v ústavní stížnosti nijak vyvráceny. K námitce stran nákladů exekutora Ústavní soud pouze dodává, že stěžovatelé ani netvrdí, že by některé náklady byly účtovány neoprávněně. K další námitce pak lze doplnit, že v příkazu k úhradě nákladů exekuce ve skutečnosti je uvedeno, jaká částka byla prozatím vymožena.
Dalšími námitkami se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť nemají přímý vztah k napadenému usnesení okresního soudu ani k příkazu k úhradě nákladů exekuce. Není na Ústavním soudu, aby v rámci řízení o předmětné ústavní stížnosti prováděl kontrolu řádného vedení exekučního spisu, případně hodnotil jakékoli nedostatky ve vztahu k dosavadnímu takřka deset let trvajícímu exekučnímu řízení a vyvozoval z nich důsledky v podobě kasačního rozhodnutí napadeného usnesení. Ostatně některé z těchto námitek (např. námitky směřující proti postupu exekutora vůči vydražitelům) stěžovatelé v opravném prostředku proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, o němž okresní soud rozhodoval ústavní stížností napadeným usnesením, vůbec neuvedli.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jan Musil, v. r.
předseda senátu