ECLI:CZ:US:2014:3.US.3251.14.1
sp. zn. III. ÚS 3251/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Šlejharové, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2014 č. j. 5 As 7/2013-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a požaduje jeho zrušení pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že Magistrát hlavního města Prahy vydal (k podnětu stěžovatelky) rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení ve věci usnesení vodoprávního úřadu, jímž bylo zastaveno vodoprávní řízení o nařízení odstranění stavby vodního díla "Sdružená kanalizační přípojka splaškové kanalizace" pro rodinné domy č. p. X1, X2, X3 a X4 mezi ulicemi V. a S. v Praze, a to z důvodu, že rozhodnutí vodoprávního úřadu bylo vydáno v rozporu s §66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Ministerstvo zemědělství pak k odvolání dotčených osob podle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu usnesení Magistrátu hlavního města Prahy zrušilo a přezkumné řízení zastavilo, když se ztotožnilo se závěrem vodoprávního úřadu, podle něhož předmětná stavba nebyla v rozhodné době vodohospodářským dílem; byly tedy splněny podmínky pro zastavení řízení dle §66 odst. 2 správního řádu, neboť důvod správního řízení, zahájeného z moci úřední ve věci nařízení odstranění předmětné stavby v průběhu řízení, odpadl.
3. Proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2013 č. j. 9 A 143/2012-13 odmítl. Městský soud konstatoval, že účastník, který podal podnět k přezkumnému řízení dle §94 a násl. správního řádu nemá právní nárok na vydání rozhodnutí v přezkumném řízení, neboť tento podnět není návrhem na zahájení řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud uvedl, že z hlediska právní sféry žalobkyně, i všech ostatních účastníků správního řízení, nedošlo ke změně právního stavu, který zde existoval před zahájením přezkumného řízení. Jestliže tedy přezkumné řízení skončilo jeho zastavením poté, co žalovaný v odvolacím řízení neshledal naplnění podmínek pro jeho vedení (ve smyslu §97 odst. 1 správního řádu po zahájení přezkumného řízení zjistil, že právní předpis porušen nebyl), pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení zcela neutrální; rozhodnutí Ministerstva zemědělství tedy není úkonem správního orgánu, proti kterému by byla přípustná žaloba ve správním soudnictví.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil závěr městského soudu, že rozhodnutí o zastavení řízení dle §97 odst. 1 správního řádu nepodléhá soudnímu přezkumu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ačkoli rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení obvykle nemá účinky zásahu do práv a povinností účastníka řízení, není nyní posuzovaná věc z tohoto hlediska věcí obvyklou. Domnívá se, že napadené rozhodnutí je nespravedlivé, zcela opomíjí principy správního řízení a zejména příslušnosti. Dle stěžovatelky je původní přezkoumávané správní rozhodnutí nulitní, jak v minulých řízeních dovodil městský soud. Stěžovatelka rovněž uvedla, že na svých tvrzeních v řízení o kasační stížnosti nic nemění.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ve vztahu k namítanému deficitu spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento se v rovině právního posouzení věci (s nímž se stěžovatelka neztotožňuje) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem (předpisů) je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (viz např. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 3361/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu však uvedenými nedostatky netrpí, evidentně se nejedná o takovou aplikaci jednoduchého práva, která by se v daných souvislostech jevila jako svévolná, resp. argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (k tomu srov. např. usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/13, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1697/13, či ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3392/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecného soudu tak, aby bylo přisvědčeno opodstatněnosti jejích právních tvrzení, v ústavní stížnosti nicméně pouze odkazuje na argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy a jež jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, Ústavní soud neshledal.
10. Nutno podotknout, že posuzovaná ústavní stížnost jako taková postrádá relevantní argumentaci, fakticky se omezuje pouze na tvrzení o nespravedlnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrzení o neobvyklosti věci z hlediska účinků, co se práv stěžovatelky týče, jsou předestřena toliko v obecné rovině, nejsou dále rozvedena ani dokládána. K dalšímu obecnému tvrzení o porušení principů správního řízení stěžovatelka rovněž více neuvádí.
11. Co se pak týká tvrzené nicotnosti původního přezkoumávaného správního rozhodnutí v této věci (s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné poměrně rozsáhlou "historii" rozhodovací činnosti v této věci před správními orgány a soudy rozvádět, ostatně podrobně tak učinil Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí), jež nakonec nebyla v dané věci shledána, nejedná se o přezkumnou otázku v nyní řešené věci; ta spočívá pouze na uvážení, zda rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení podle §97 odst. 1 správního řádu podléhá soudnímu přezkumu či nikoli. Je tak možné shrnout, že závěr o nepřípustnosti soudního přezkumu tohoto typu rozhodnutí je v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu srozumitelně a pečlivě odůvodněn, odpovídá ustálené judikatuře a reflektuje též povahu přezkumného řízení, jak jej vnímá právní nauka i praxe.
12. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu