ECLI:CZ:US:2014:3.US.3267.14.1
sp. zn. III. ÚS 3267/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti B. Ž., nyní ve Vazební věznici Brno - Bohunice, P. O. Box 99, právně zastoupena JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Solniční 11, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2014 sp. zn. 91 T 181/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2014 sp. zn. 9 To 369/2014, za účasti 1) Městského soudu v Brně a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní ústavně garantovaná práva podle článků 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 4, 90 a 91 Ústavy České republiky, dále mělo dojít i k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti plyne, že podle názoru stěžovatelky (v trestním řízení "obžalované") měla být její základní práva porušena jejím vzetím do vazby za situace, kdy se tato nacházela v konečné fázi těhotenství. V době trvání vazby porodila dne 19. 9. 2014 dítě a nemůže se o něj a další dvě děti narozené roku 2011 a 2013 starat. Stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a nezabývaly se jejími námitkami a porušují její právo a právo jejích dětí na společný rodinný život. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy jí brání v péči o novorozené dítě a jeho další dva sourozence, neargumentují důvody o další nutnosti vazby a prodlužují vazební řízení.
Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
Z příloh ústavní stížnosti plyne, že Městský soud v Brně rozhodl dne 2. 10. 2014 v záhlaví označeným usnesením tak, že se žádost obžalované o propuštění z vazby na svobodu podle §71a tr. řádu zamítá, a současně podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá písemný slib obžalované. Proti tomuto usnesení obžalovaná stížnost nepodala, resp. se o jejím podání v ústavní stížnosti nezmiňuje.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. září 2014 sp. zn. 9 To 369/2014 zamítl stížnost obžalované proti jinému prvostupňovému rozhodnutí a sice proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014 č. j. 70 Nt 3606/2014-10.
Stěžovatelka je obviněna z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit ve stručnosti tím, že dne 28. 7. 2014 a 29. 7. 2014 na ulici z krku poškozených strhla řetízek.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a v části též nepřípustná.
Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ze zásady autonomie rozhodování orgánů činných v trestním řízení a z principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že kasační ingerence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů již nikterak odstranit.
V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah.
Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 trestního řádu vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněná je považována za nevinnou, teoreticky brání tomu, aby byla zbavena svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněná postavena před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jejího obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy resp. §67 a násl. tr. řádu. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně v ústavní stížnosti zmiňovaném nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (dostupné v internetové databázi NALUS ).
Stěžovatelka byla vzata do vazby z důvodů §67 písm. c) tr. řádu.
Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně je zřejmé, že soud přezkoumal námitky stěžovatelky uplatněné ve stížnosti a dostatečně se vypořádal s dosavadním průběhem trestního stíhání. Po zohlednění všech skutečností soud přesto konstatoval, že nenastaly skutečnosti, které by rozptýlily obavy soudů o možnosti nahradit vazbu jiným opatřením či propustit stěžovatelku z vazby, byť se jedná o matku dvou, respektive tří dětí, a po část vazby byla v posledním stadiu těhotenství. Všechny tyto okolnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud rozebral a patřičně odůvodnil. Nejedná se totiž o první trestnou činnost stěžovatelky, tato byla již desetkrát soudně trestaná, jen v roce 2014 proti ní probíhají další tři trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost a výkon předchozích nepodmíněných trestů jí byl s ohledem na těhotenství a péči o děti odložen. Přesto stěžovatelka dál pokračovala v páchání trestné činnosti, neboť její závislost na heroinu je zřejmě příčinou nedostatku peněz, a to i v průběhu těhotenství.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatelky byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Co se týká druhého napadeného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2014, v této části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti ní bylo možné podat stížnost. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí ani nedokládá, že by tento řádný opravný prostředek vyčerpala.
Jedním ze základních znaků institutu ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku,
aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře proto opakovaně uvádí, že nutnost vyčerpání všech účinných procesních prostředků je nezbytnou podmínkou řízení před Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 27. září 2006 sp. zn. IV. ÚS 562/06 in http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatelky nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu