ECLI:CZ:US:2014:3.US.3303.14.1
sp. zn. III. ÚS 3303/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CEMEX Sand, k. s., se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 207, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014 č. j. 4 As 83/2014-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Český báňský úřad (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 27. 4. 2012, č. j. SBS/12338/2012/ČBÚ-22, zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 24. 2. 2012, č. j. SBS/04548/2012/OBÚ-04, kterým Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého podle ustanovení §27 odst. 7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "horní zákon"), udělil předchozí souhlas s převodem dobývacího prostoru Úhošťany, ev. č. 7/0980 z organizace C4SC78, s. r. o., na stěžovatele, a stěžovateli stanovil, že finanční rezervy budou vytvořeny na zvláštním vázaném účtu (§31 odst. 6 a §37a odst. 1 horního zákona).
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 4. 2014 č.j. 15 A 60/2012-49 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění s odkazem na §31 odst. 6, §37a odst. 1 a §36 odst. 3 horního zákona uvedl, že organizace oprávněné k hornické činnosti jsou povinny vytvářet rezervy na sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou a na vypořádání důlních škod, přičemž smyslem tvorby rezerv je vytvoření dostatečných finančních prostředků k odstraňování důlních škod, za které je organizace odpovědná, a nikoli možnost zvyšovat si zisk snižováním základu daně z příjmů. Povinnost složit stanovené rezervy na zvláštní vázaný účet vyplývá z ustanovení §37a odst. 4 horního zákona (pozn.: ve znění účinném od 22. 6. 2006), a proto se nepoužije přechodné ustanovení novely zákona č. 438/2003 Sb., o rezervách, neboť horní zákon je v otázce tvorby rezerv k zákonu o rezervách lex specialis a sám ukládá povinnost vedení rezerv na zvláštním vázaném účtu. Na zrušení rezerv podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o rezervách společností C4SC78, s. r. o., tudíž navazuje vytvoření rezerv žalobcem ve výši dostačující k náhradě škod, za které po převodu dobývacího prostoru odpovídá. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stěžovateli byla uložena povinnost složit vytvořené rezervy na vázaný účet v souladu s horním zákonem.
Kasační stížnost, kterou proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
V odůvodnění uvedl, že jednou z podmínek rozhodnutí o vydání předchozího souhlasu k převodu dobývacího prostoru je i povinnost k vytváření finančních rezerv k sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou a k vypořádání důlních škod podle platné právní úpravy. V době podání a rozhodování o žádosti o předchozí souhlas k převodu dobývacího prostoru ukládal §37a odst. 2 horního zákona povinnost vytvářet finanční rezervy na zvláštním vázaném účtu a stejná povinnost vyplývala i z §10a odst. 1 zákona o rezervách. Z tohoto důvodu bylo povinností správního orgánu stanovit v rozhodnutí o předchozím souhlasu (ze dne 24. 2. 2012) tvorbu rezerv v souladu s platnou právní úpravou; stěžovatel přitom do doby převedení předmětného dobývacího neměl žádné rezervy, u kterých by podle přechodných ustanovení mohla přicházet v úvahu aplikace různých znění horního zákona a zákona o rezervách, a až na základě smlouvy o převodu dobývacího prostoru bude rezervy finančních prostředků vytvářet. Tento závěr podporuje i skutečnost, že již dle rozhodnutí o předchozím souhlasu (z 11. 10. 2011) a smlouvy o převodu dobývacího prostoru měla mít společnost C4SC78, s. r. o., veškeré finanční rezervy uložené na zvláštních vázaných účtech a pokud tomu tak nebylo, znamenalo by to, že se nepřípustně snažila oproti svému závazku získat majetkový prospěch. Na tomto základě, jakož i s odkazem na úmysl zákonodárce zřejmý z důvodových zpráv k novele horního zákona (zák. č. 313/2006 Sb.) a zákona o rezervách (zák. č. 438/2003), soud uzavřel, že stěžovatel je povinen vytvořit finanční rezervy v souladu s právními předpisy platnými a účinnými v době převodu, a to bez ohledu na to, zda tak předtím učinil již převodce, přičemž vypořádání rezerv mezi převodcem a stěžovatelem je věcí smluvního ujednání mezi nimi, do něhož soudu nepřísluší zasahovat.
K námitce porušení zákazu retroaktivity soud uvedl, že stěžovateli vznikla povinnost vytvářet rezervy až v době, kdy účinná právní úprava spojovala vytváření finančních rezerv s jejich ukládáním na zvláštním vázaném účtu, a tudíž mu nebyla uložena žádná povinnost do minulosti (pravá retroaktivita) a ani nebyl nově změněn obsah jeho povinností (nepravá retroaktivita); s podrobným zdůvodněním a připomenutím odlišné situace stěžovatele nepřisvědčil ani jeho námitce, že by se výše uvedeným výkladem ostatní organizace dostaly do prodlení s uložením finančních prostředků na vázaný účet.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žalovaný a správní soudy nerespektováním zásady zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny podstatně zasáhly do jeho práv, jestliže se uchýlily k výkladu, že mu bylo možno uložit povinnost složit stanovené rezervy na zvláštní vázaný účet i za období, ve kterém ji právní předpisy nestanovily. Při absenci přechodných ustanovení novely horního zákona je třeba vycházet z přechodných ustanovení novely zákona o rezervách, na základě kterých povinnost složit zákonné rezervy na vázaný účet nemůže být uložena za období předcházející nabytí účinnosti těchto předpisů, jestliže tato povinnost jinak ze zákona o rezervách (viz §4 odst. 1) nevyplývá a nelze ji dovodit ani z horního zákona. Také znění §37a odst. 4 horního zákona nelze podle stěžovatele vykládat jinak, než že se povinnost faktické tvorby rezerv váže až na období po jeho novelizaci; opačný výklad by zakládal retroaktivitu daného ustanovení, jež je nepřijatelná a protiústavní.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, tzv. podústavní "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.
Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 4 odst. 1 Listiny (obdobně jejího čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 4 Ústavy) ve vztahu k čl. 11 Listiny, lze tak reálně učinit odpovídající námitkou směřující proti předchozímu soudnímu řízení a jeho výsledku, jejíž ústavněprávní hodnocení se pak odbývá standardně v mezích zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Mimo situace, kdy je dovoditelná neústavnost samotné (obecnými soudy aplikované) normy, je hlediskem takového hodnocení - v rovině právního posouzení - otázka, zda její interpretace (ve věci užitá) je předvídatelná a rozumná, zda nevybočuje z fixovaného výkladu doktrinálního, jakož i soudní praxe, resp. není-li naopak výrazem interpretační libovůle, které chybí smysluplné odůvodnění.
V usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09 Ústavní soud konstatoval, že "v kontextu své dosavadní judikatury se ... cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17)" ... resp. muselo by jít "o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat".
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů splněny nejsou; oponenturou, založenou na obdobných námitkách, jež již dříve stěžovatel žalovanému i soudům adresoval (v odvolání, žalobě i kasační stížnosti), otevírá spor situovaný v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Aniž by se tedy uchýlil k hodnocení věcné správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) Nejvyšším správním soudem odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace, zahrnující i vysvětlení, proč užitý výklad nepřípustnou retroaktivitu nezakládá, je logicky obhajitelná a lze ji zastávat. Existence případné jiné výkladové verze (včetně stěžovatelovy) a navazující polemika potenciál věc posunout do ústavněprávní roviny nemá.
Nelze spolehlivě dovodit, že výklad rozhodného ustanovení §37a odst. 4 horního zákona provedený Nejvyšším správním soudem představuje porušení dovolávaného principu spravedlnosti, resp. že jde o interpretaci vybočující z mezí legitimního očekávání ochrany stěžovatelova majetku.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Odklad vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) napadených rozhodnutí by byl myslitelný tehdy, pakliže by ústavní stížnost byla projednatelná; není-li tento předpoklad splněn, netřeba ani zvláštního (negativního) výroku
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu