ECLI:CZ:US:2014:3.US.3341.14.1
sp. zn. III. ÚS 3341/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 5 To 259/2014 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. 2 PP 318/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.
Prvním z nich Okresní soud v Chomutově rozhodl tak, že stěžovatel dle ustanovení §91 odst. 1 tr. zákoníku vykoná zbytek (podrobně specifikovaného) trestu odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením téhož soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. 2PP 318/2010. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v ústavní stížnosti v tom, že okresní soud rozhodl ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, přestože se před jeho konáním řádně omluvil spolu se sdělením, že na své účasti při něm trvá, a zejména se ohrazuje proti tomu důvodu takového procesního postupu, jenž měl podle soudu spočívat v úsudku, že se účasti na veřejném zasedání jen účelově vyhýbal. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na lékařské zprávy, resp. rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, jimiž svoji omluvu ve všech v předchozích případech doložil, a které soud dosud i akceptoval. Z ambulantního nálezu ze dne 13. 5. 2014 se rovněž podává, že objektivně nebyl schopen se účastnit veřejného zasedání nařízeného na 14. 5. 2014, a obdobné platí i pro klíčové veřejné zasedání dne 9. 6. 2014, v jehož rámci vydal okresní soud ústavní stížností napadené usnesení ("nevyhýbání se" této účasti plyne podle stěžovatele i z výsledku vazebního zasedání dne 23. 5. 2014, jímž do vazby vzat nebyl). S odkazem na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2152/08 se proto stěžovatel domnívá, že okresní soud svým postupem porušil jeho základní práva garantovaná ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Řečené je namístě použít vzhledem ke shrnutí rozhodných procesních postupů stěžovatele, jak je podal ve svém rozhodnutí na str. 6 a 7 Krajský soud v Ústí nad Labem, a jimž není důvod oponovat.
Ačkoli je usnesení krajského soudu stěžovateli známé, pro případnou vnější vědomost stojí za zaznamenání, že je zde konstatováno: "Okresní soud i dle názoru soudu krajského dospěl k důvodnému závěru, že odsouzený svým přístupem zmařil hned několik veřejných zasedání, které byly v jeho věci nařízeny a sice i přesto, že svou neúčast omlouval zdravotními problémy, které dokládal ambulantními zprávami a rozhodnutími o dočasné pracovní neschopnosti, avšak okresní soud správně poukázal zejména na časové souslednosti jeho jednání. Je nesporovatelné, že vždy zdravotní potíže nastaly v předvečer konání konkrétního veřejného zasedání, v případě posledního dva dny předem, kdy jak patrno z lékařských zpráv i z vyjádření jeho ošetřujícího lékaře, které je založeno ve spisovém materiálu, nebyly jím tvrzené obtíže objektivně prokazatelné. Nelze opomenout ani to, že v případě veřejného zasedání, které bylo nařízeno na den 14. 5. 2014 okresní soud ověřil u zaměstnavatele, zda skutečně odsouzený je nemocen či zda je v práci. Zjistil, že v tento den, kdy se ze zdravotních důvodů z veřejného zasedání omluvil a požádal o jeho odročení, dle vyjádření svého nadřízeného v zaměstnání byl a dokonce bylo soudkyni okresního soudu nabídnuto, aby s ním telefonicky pohovořila. Již tato skutečnost nasvědčuje tomu, že jednání odsouzeného bylo účelové, vedené snahou dosáhnout odročení veřejných zasedání tak, aby bylo konáno až po uplynutí zákonné jednoroční lhůty stanovené zákonem k rozhodnutí, zda se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody osvědčil či nikoliv."
Na těchto závěrech, jimiž se krajský soud vypořádává se všemi relevantními námitkami stěžovatele obsaženými posléze i v v ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavněprávní deficity neshledává, pročež v projednání stěžovatelovy věci v jeho nepřítomnosti nespatřuje žádná pochybení, jež by odůvodňovala jeho kasační ingerenci.
Pouze pro úplnost se proto sluší zaznamenat, že stěžovatelem dovolávaný nález sp. zn. II. ÚS 2152/08 není do jeho věci přenositelný, neboť v tamní věci šlo především o spor, zda se stěžovatel z účasti na veřejném zasedání jen omluvil či na osobní účasti trval, resp. zda souhlasil se zpřístupněním jeho lékařské dokumentace soudu.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo, a to očividně.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Toto ustanovení umožňuje odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání je nicméně zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu