ECLI:CZ:US:2014:3.US.342.14.1
sp. zn. III. ÚS 342/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 19. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti IM Partners s. r. o., se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 141, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2013 č. j. 33 Cdo 1867/2012-329, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 21 Co 166/2011-286 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 6. 2010 č. j. 11 C 197/2009-144, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 28. 1. 2014 se IM Partners s. r. o., se sídlem v Příbrami II (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení proti žalovaným 1) EUROAS spol. s r. o., se sídlem v Příbrami II a 2) Vladimíru Varholovi, o zaplacení peněžní částky z titulu dosud neuhrazené části provize dle zprostředkovatelské smlouvy za zprostředkování prodeje pozemků.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Mezi žalobkyní jako zprostředkovatelkou a žalovaným č. 1 jako zájemcem byla sjednána dne 10. 8. 2006 zprostředkovatelská smlouva, týkající se zprostředkování prodeje pozemků (žalovaný č. 2 se za zaplacení provize následně ručitelským prohlášením zaručil). Žalobkyně zprostředkovala prodej pozemků dle zprostředkovatelské smlouvy, kupní smlouvy byly uzavřeny dne 4. 6. 2009 a kupní cena činila celkem 11 774 100,- Kč, čímž jí vznikl nárok na provizi. Výše provize byla sjednána ve zprostředkovatelské smlouvě tak, že základní provize činila 5 % resp. 6 % z kupní ceny, a progresivní provize byla sjednána ve výši 99 % částky, o kterou bude kupní cena nemovitostí přesahovat cenu 7 527 270,- Kč. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému č. 2 provizi včetně DPH částkou 4 204 361,70 Kč, z ní však žalovaný č. 2 uhradil toliko částku 588 705,- Kč.
Dne 9. 6. 2010 rozsudkem č. j. 11 C 197/2009-144 Okresní soud v Příbrami (dále jen "nalézací soud") oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 117 741,- Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu o uložení povinnosti prvnímu a druhému žalovanému společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 3 497 915,70 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným ve stanovené lhůtě na náhradu nákladů řízení k rukám jejich právní zástupkyně částku 160 897 Kč (výrok III). Nalézací soud dospěl k závěru, že progresivní provize ve výši 99 % z kupní ceny získané nad částku 7 527 270,- Kč byla zjevně nepřiměřená, což založilo absolutní neplatnost tohoto ujednání pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zákoníku.
Dne 13. 12. 2011 rozsudkem č. j. 21 Co 166/2011-286 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 11 C 197/2009-144 v napadeném zamítavém věcném výroku II a ve výroku III potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech vynaloženého znalečného (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 172 344,- Kč (výrok III). Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl k závěru, že způsob resp. výše sjednané progresivní odměny, tak jak byla mezi smluvními stranami ve zprostředkovatelské smlouvě sjednána, byla v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., a ve smyslu §41 téhož zákona je třeba hodnotit posuzovanou část zprostředkovatelské smlouvy jako neplatnou.
Dne 31. 10. 2013 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 12. 2011 č. j. 21 Co 166/2011-286 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti ujednání provize ve výši 99 % z částky, o kterou kupní cena převýší 7 524 270,- Kč, pro rozpor s dobrými mravy, byl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud neakceptoval námitku stěžovatelky, že soudy měly ujednání o progresivní provizi posoudit jako neplatné jen v určité míře, např. co do 50 %. Platí totiž, že ujednání úplaty za zprostředkování lze posoudit podle §39 obč. zák. z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné, tedy bez možnosti shledat je neplatné jen v části přesahující rámec dobrých mravů.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, vylíčila základní okolnosti a průběh řízení, a tvrdila, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou rozporná s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku, přičemž posledně citovaný článek chrání nejen majetek již nabytý, ale i nároky majetkové povahy, jak plyne z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka dále tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a uvedla, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho věc byla rozhodnuta spravedlivě.
Stěžovatelka nesouhlasila zejména s výše citovaným právním názorem dovolacího soudu, dle něhož "[p]latí totiž, že ujednání úplaty za zprostředkování lze posoudit podle §39 obč. zák. z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné, tedy bez možnosti shledat je neplatné jen v části přesahující rámec mravů." Byla přesvědčena, že tento názor dovolacího soudu není slučitelný s ústavním pořádkem, neboť zejména porušuje zásadu pacta sunt servanda, zásadu autonomie vůle smluvních stran a prioritu výkladu právního úkonu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Pokud soudy při svém rozhodování dostatečně nešetřily tyto zásady, jakož i její majetková práva, nebyl prý požadavek spravedlivého procesu naplněn.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle části páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným právním posouzením její věci nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem, a porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti správně naznačila, že majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může mít i formu tzv. "legitimního očekávání", plynoucího např. z pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím, případně ze situace, kdy ohledně dostatečně určité pohledávky existuje velká pravděpodobnost, že bude obecnými soudy přiznána. V projednávaném případě však k zásahu do práva na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě podle přesvědčení Ústavního soudu nemohlo dojít, neboť důvodnost stěžovatelkou tvrzené pohledávky byla v civilním řízení obecnými soudy teprve zjišťována.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu